David’s paradise

Nazdar všichni!!

Tady je takové resumé na začátek.
Cestování,pro někoho zábava,pro někoho práce či bussines.
A pak jsou tu ti pro které je cestování vokace na celý život.

Ta třetí kategorie jsem já.🙂🌞
Co do počtu navštívených zemí jsem zcela průměrný ale to není důležité.
Jsou tady frajeři a frajerky co mají nacestovano nad 50 zemí a jeden dokonce 120!! Tedy pokud mu můžeme věřit.

Cestovat jsem začal v 90’ ještě v kruhu rodinném a od 18 let pak sám.
Takové ty klasické dovolené Chorvatsko,Egypt,Tunisko a Maroko.
Evropu jsem pak dobíval z okénka Eurolines.

Pak přišel rok 2000 a s ním i emigrace.
Nejdříve rok v Itálii a pak má osudová Francie v roce 2001 s přestávkou 7 měsíců které jsem strávil ve Španělsku.
1 rok v Avignonu,8 měsíců v Bandol a nakonec jsem v roce 2004 doputoval do Normandie kde žiju do dnes.
Mezi 2001-2004 jsem procestoval 28.000 km autostopem křížem krážem ve Franci a zbytek pěšky takže se celkem vyznám.

V Normandii jsem se rychle zabydlel a začali mě svrbět boty a tak proběhl Egypt a Djerba a pár Evropských destinací.Poté přišli zdravotní komplikace které mě na pár let vyřadili z provozu.Když jsem se toho všeho vyhrabal tak přišel Covid.

A od konce Covidu jsem to konečně rozjel.Zamiloval jsem si Asii,hlavně tu Jihovýchodní.Takže za poslední 4 roky
proběhla Indie,Thajsko,Srí Lanka a Filipíny,některé země vícekrát.
Předemnou je Bali kterou už mám zabookovanou hodně dopředu.
Na začátku jsem používal služeb Airbnb ale teď už vím že se dá letět jen na ostro tedy jen s letenkou a hledat ubytko až na místě.Víc adrenalín.
Jsem vlk samotář,vlastně od 18 let jsem byl všude sám.Ale s věkem se to mění.

To je moje story.

Krásný víkend přeji všem.🙂🌞👍🇫🇷🇨🇿

Dobré ránko přátelé.
Jak jsem slíbil včera tak dnes budeme pokračovat ve psaní o mě a emigraci a všeho okolo.
Nebude to na sebe příliš navazovat,spíše na přeskáčku.

1.kapitola
Mrtvice v 21 letech.

Píše se rok 1998 a já už rok pracuji jako provozák v jednom klubu v Pražské Libni.
Mimochodem hrozná díra,pořád jsme museli vyhazovat vysmažené cigány.
Ale výplata byla královská na tyhle léta,a vůbec mě nezajímalo že majitel přes klub pere špinavé peníze.

Byla tenkrát zima,měsíc prosinec a já bydlel v pronajatém bytě na Žižkově.

Až přišel ten osudný den 19.12 1998 v 11:20 dopoledne.
Byl jsem doma sám a měli po obědě přijít kamarádi.
V tom se mi udělalo zle,začala se mi motat hlava a brnět ruka až do nohy,cítil jsem jak mě tluče rychle srdce.
Zjistil jsem že nemůžu pohybovat pravou rukou a nohou.
Nejdříve jsem považoval za panickou ataku a snažil jsem se to u okna rozdýchat.
Když ani po půl hodině to nebylo lepší tak jsem se rozhodl jednat a dopajdal jsem se na chodbu a zazvonil na sousedku která měla telefon.
Když jsem se jí snažil vysvětlit ať zavolá sanitku tak jsem zjistil že ani mluvit nemůžu.Pusa byla také ochrnutá.
Sousedka nakonec z mé gestikulace pochopila a sanitku zavolala.

Sanitka přijela asi za 15 minut.
Saniťáci mě změřili tlak který byl mega vysoký a tep také ale vůbec je nenapadlo že by to mohla být mrtvice.
A tak místo toho aby mě naložili na nosítka a urychleně drandili do nemocnice tak mě nechali sejít 3.patra do sanitky.
Přijeli jsme do nemocnice Královské Vinohrady na pohotovost jestli si dobře vzpomínám.
Já táhnul nohu za sebou ruka také nefunkční a doktorka na mě řvala co jsem měl za drogy.
Udělali me toxikologický test a dali mě hořčíkovou kapačku.
Protože ani po kapačce mi nebylo lépe tak mě přijali na neurologické oddělení.
Normálně lůžková část.
Dostal jsem další kapačku nevím čeho.
Poté mě poslali na CT podle nějž nic neviděli.To už bylo 5 hodin od ataky!!
Bylo mě špatně a čekala mě ještě noc.
Pořád do mě cpali ty nesprávné kapačky.

Na druhý den se na mě přišel podívat primář a to bylo vysvobození neboť po deseti minutách pochopil že mám vážně mrtvici.Takže okamžitě MR a tam to bylo jasné mozková mrtvice (pro doktory pravá capsula interna velká krevní sraženina )
Poté začalo konečně velké haló a odvezli mě na JIP kde do mě konečně začali pumpovat léky na ředění krve.
Zůstal jsem 3.týdny.
Po třech týdnech mě přeložili na lůžkové oddělení.
Staralo se o mě lékařské konsilium.
Jednou jsem byl dokonce představen 25 studentům medicíny jako těžko uvěřitelný případ.
Ano dostat mrtvici v 21 letech to místní doktoři ještě neviděli.
Dohromady jsem strávil na Královských Vinohradech 5 týdnů.
Moje ošetřující lékařka mi říkala že ať si nedělám iluze ohledně hybnosti.
Podle ní budu zřejmě pajdat a budu mít prověšenou ruku.
V té době co jsem ležel už na lůžkovém tak začali s reedukací ale výsledky nic moc.

Jelikož jsem byl rozhádaný s rodiči tak jsem marodil u babičky na severu ve Štětí.
Po 3 měsících mě schválili lázně a já zamířil do Jánských Lázní.
Aby jste pochopily proč to píši s takovou lehkostí až s nadsázkou??
Celou tu mrtvici jsem si v hlavě zidealizoval asi jako kašel,že je to prostě kašlík který brzo odejde.Vůbec jsem neřešil vážnost situace.
V Jánských Lázních první 3.týdny vzorný pacient.
Pokroky byli výrazné!
Po třech týdnech jsem se ale chytil party a místo procedůr jsme chodili chlastat.
No suma sumárum jsem tam strávil 6.týdnů.
Vrátil jsem se do Štětí a v následujících 2.týdnech mě čekala kontrola na Královských Vinohradech.
Doktorka byla v šoku neboť ochrnutí nebylo vůbec viditelné.
Řečí normální prostě ve formě dáli se to tak říci.

Teď se asi budete ptát proč vám to všechno povídám??
Tahle nehoda a její zvládnutí mi pomohla zvládnout ty nejhorší momenty v emigraci.

Jak jsem se dostal do Itálie a následně do Francie??
Toto a všechno bude v příštím povídání.

2.kapitola

Italská anabáze.

Tak tu máme druhý díl mojich storek ze života.
V první kapitole jste se dozvěděli jak mě sestřelila mozková mrtvice a dnes se dozvíte jak to bylo dál.

Píše se listopad 1999.
Je to skoro rok co mě navštívila teta mrtvice.
Naštěstí jsem to jakž takž rozchodil ale musel jsem začít myslet co dál.
Nemocenská mě skončila a o práci co jsem měl jsem přišel.
Ono tedy nebylo o co stát neboť do podniku kde jsem dělal provozáka udělala šťáru protidrogová policie a krátce poté byl podnik uzavřen.
Takže byl jsem na dlažbě a co teď,můj byt na Žižkově taky padnul a já musel přespávat u kamarádů což nebylo zdaleka ideální.
Náhoda mi přivedla do cesty pána,budeme mu říkat Zdeněk.
Česko-Švýcarský hochštapler který pokaždé jezdil do Čech jiným autem,tu Jaguár,tu Porsche nebo Ferrari.
No každopádně mi nabídl práci.
Má jachtu v Itálii a je potřeba nějakou prácičku v motor-roomu.Natírání a tak.
Domluvili jsme se že za ním přijedu přímo do Itallie.
V prosinci jsem tedy za poslední peníze zakoupil jízdenku do Udines.

V autobuse bylo velmi veselo neboť v té době jezdili do Itallie holky co pracovali jako tanečnice,společnice nebo prostě šlapky,a jelikož většinou to byli holky z Moravy tak slivovice tekla proudem.
Ve čtyři ráno jsem vystoupil z autobusu v Udines kousek od vlakového nádraží.
Koupil jsem si jízdenku do St.Giorgio di Nogaro a čekal až přijede vlak.
Saint Giorgio di no Garo bylo malinkaté městečko 33 km od Udines a 32 km od Lignano.
Z nádraží do privátního přístavu to bylo 4 km pěšky neboť na taxíka jsem neměl.
Když jsem konečně našel přístav už na mě čekal Zdeněk.
Dali jsme snídani a on mi vysvětlil co po mě bude chtít.
Byla to vlastně prkotina v motor -roomu.
Uříznout nějaký plechy a pak vše přetřít barvou.
Pak přišla složitější práce na palubě lodi,výměna palubní podlahy.Já jsem Zdeňkovi pouze pomáhal,bylo to speciální měkké dřevo něco jako balza pro modeláře.Hlavně metr toho dřeva stál 700 marek!!
Mezitím jsem obdivoval jeho loď,18,60 metrů.cena 1M marek.Prostě paráda.
Po pár dnech práce skončila a Zdeněk se ukázal jako skrblík a dal mi 200.000 lir za všechno a řekl mi bye bye.
Takže shrnutí byl jsem v cizí zemi jejímž jazykem nemluvím a v kapse mám 200.000 italských lir což v té době představovalo asi 2400 CZK super.
Měl jsem sebou malý slovník který jsem koupil ještě v Čechách a tak jsem se naučil nazpaměť jednu větu :
Sto cerkando un lavoro.
Tedy že hledám práci a s touhle větou jsem obešel všechny lodě.
U dvou lodí jsem uspěl,všechno to byli důchodci.Jedna loď šla do doku na odrezovací ošetření a druhá lid hledala něco jako plavčíka na cestu do Chorvatska velmi dobře placenou 250 DM.
Takže jsem se plácal po takových malých prácičkách skoro rok,nedělal jsem jen lodě ale i umýval nádobí v přístavní restauraci prostě holka pro všechno.Navic fakt platili mizerně 1M-1.2M lir měsíčně.
Navštívil jsem Lignano,Bibione,Palmanovu a Benátky a Udines tedy všechno co bylo blízko.

Po roce mě to přestalo bavit a já začal přemýšlet co dál.
A tady se začíná otevírat francouzská stopa….ale o tom až příště.

3.kapitola

Cesta do Francie.

Takže Itálie pro mě skončila neboť do přístavu přišli Moldavci a to co jsem dělal za 1M oni dělali za 800k lir.

Tudíž jsem přemýšlel co dál….

Když jsem byl v Jánských Lázních na rehabilitaci (viz kapitola 1)

Potkal jsem tam dalšího hochštaplera jménem Luboš Chaloupka.

Chvástal se jak pracuje ve Francii a po jedné rundě mi napsal na papírek svojí adresu,že můžu pracovat s ním když budu chtít.

Poslední peníze jsem rozfrcal v Palmanově s klukama s Teplic co dělali v Itálii sádrokartony.

Jejich šéf jim zaplatil na léto apartmán v Palmanově a tak jsem bydlel u nich.Jenže i toto skončilo a já se vrátil na skok do Čech.

Tam jsem zjistil že mi pšenka nepokvete a tak jsem si vzpomněl na papírek od Luboše.

Měl jsem v kapse 3,300 kč a ty jsem rozmněnil na francouzské franky takže jsem měl asi 900 franků.

Abych ušetřil tak jsem se rozhodl že pojedu stopem.

No neměl jsem ani mapu jen v knihkupectví jsem se kouknul do atlasu a napsal si asi zhruba trasu.

Praha-Norimberk-Mnichov-Štutgart-Štrásburg-Lyon-Avignon

No co vám budu povídat bylo to peklo.

Do Norimberku jsem se dostal v pohodě a kráčel jsem k poslední benzínce směrem na Mnichov.

Čekám si na stop a tu náhle u mě prudce zastaví civilní krémová dodávka,otevřou se dveře a tam tři maníci. Geheime staatpolizei.

Kam prý jedu,tak povídám že do Francie,oni že hmmm a ať jim dám tašku,oni jí vzali a celou vysypali na zem.

Pak nalezli zpátky do dodávky a řekli mě že za hodinu pojedou zase kolem a jestli tady ještě budu tak mě prý předvedou.

Tak tohle bylo seznámení s Německou policií.

Naštěstí jsem chytil stopa až do Mnichova takže žádný policajti.

V Mnichově jsem zamrz celý den a tak jsem vyměnil franky za marky a hromadnou dopravou jsem se dostal až na konec města odkud jsem mohl stopovat dále na Štutgart.

Do Štutgartu jsem dorazil v noci mašíroval jsem po obchvatu až na konec města.

Tma jako v pytli tak jsem našel nějaký hájek u obchvatu,nebo jsem si

alespoň myslel.

Jinak aby jste pochopili tak já byl zcela naivní neměl jsem ani spacák zato tašku zbytečných hadrů.

Prostě jsem se oblékl do teplých hadrů a snažil se usnout.

Ráno jsem se probudil a z háječku se stalo dětské hřiště plné psích hoven.

Ráno jsem stopoval dál na Štrásbourg a tam mi došli peníze.

Ta anabáze v Německu se prostě protáhla.

Nakonec jsem se dostal na jedno odpočívadlo asi 20 km za Štrasbourgem směrem na Lyon po (autoroute de Soleil) neboli Sluneční dálnice. Stopoval jsem a stopoval a nic,načež začlo silně pršet.

Neměl jsem peníze abych se schoval do motorestu a tak jsem schoval do telefonní budky.Pršelo celou noc a tak jsem čekal v té budce celou noc.

Ráno jsem se opět vydal na výjezd stopovat.

Asi po dvou hodinách jsem měl štěstí a zastavil mě mladý pár v otřískaném Pežotu.

Tady jsem poprvé zažil co je to Francouzská pohostinnost.Dali mě kafe,Colu a obloženou bagetu a slíbili mě že mě zavezou na největší parkoviště za Lyonem ač si kvůli mě zajeli přes 30 km.

Pak už to šlo celkem svižně a s posledním kamioňákem jsem se dostal skoro až do Avignonu.Takže poslední noc strávená na Air de repos a na druhý den mě kamioňák vyhodil u odbočky do města.

Následně mě asi po 15 minutách zastavila paní která mě zavezla do centra Avignonu.

Těch šílených 1316 km jsem urazil za 11 dní takže masakr.

Už jsem si říkal že nic horšího mě potkat nemůže,ooo jak jsem se mýlil.

Ale o tom až v další kapitole.

4.kapitola
Avignon

Po 11. dnech strastiplné cesty jsem konečně dorazil do Avignonu (viz.kapitola 4.)
Už jsem se těšil na Luboše a těšil se co si všechno za vydělané peníze koupím.
Byl jsem v centru Avignonu a poptával se kolemjdoucích na adresu na papírku.
Velice rychle jsem zjistil že angličtina není ten správný jazyk na komunikaci s Francouzi.
Nakonec mě jedna slečna řekla že ví kde to je,ale ptala se jestli tam chci opravdu jít,což jsem nechápal.
Nechal jsem si tedy vysvětlit cestu a za 5 minut jsem tam byl.

Na udané adrese stál přízemní dům a předním houf otrapů,bohužel tohle nevypadalo jako bydlení Luboše.
Začalo mě jímat špatné pomyšlení ale počkal jsem až otevřou.
Když se konečně otevřelo tak se všichni ty otrapové nahrnuli dovnitř a já jsem zaregistroval brýlatého Araba na recepci.
Anglicky jsem se ho zeptal na Luboše a on mi řekl že tu není a že odjel do Čech.
V tu chvíli jako když na mě spadne atomovka.
Jsem v Avignonu,nemám peníze,jsem hladovej a nevím kde budu spát….samé ocásky…
V tom mě z mého přemýšlení vyrušil jakýsi týpek,tak 45-50 poloviční cikán a představil se jako Jozef z Mikulova.
Zeptal se mě jestli mám hlad,což jsem měl a velký,ale říkám že nemám peníze a on mi řekl že mě zve.Akceptoval jsem neboť jsem 2 dny nic nejedl.
Oběd stál 5 franků A zhltnul jsem jako nic,navíc moc dobré.
Jozef se mě zeptal jestli mám kde spát na což jsem mu odpověděl že nemám.
Jozef odpověděl že všechno zařídíme.

Po obědě s plným žaludkem se mi vše jevilo optimističtější a následoval jsem Jozefa.
Mezitím mi Jozef sdělil že ten dům v centru kde jsme byli,byl útulek pro bezdomovce.
To mě ohromilo a zeptal jsem se proč mi dal Luboš adresu na útulek pro bezdomovce když mi sliboval práci.
Jozef se zasmál a říká….práci jo…?!

Po asi dvou kilometrech jsme přišli na velkou křižovatku a Jozef vyložil karty.
Tak hele,tady přežít tak máš 3 možnosti,
Buď budeš krást v obchodech alkohol a pak ho budeš prodávat na trhu což tady dělají Poláci,nebo pokud budeš mít štěstí tak tě někdo vezme do práce,ale vzhledem k tomu že nemluvíš Francouzsky tak zapomeň.
A ta třetí možnost ptám se??
No to je jednoduché budeš prostě somrovat tady na křižovatce.
V tu chvíli jsem zčervenal studem,cože?? žebrát??
Pak jsem si ale uvědomil mojí situaci a s těžkým srdcem jsem řekl že to teda zkusím.
Jozef mi vysvětlil že jakmile padne červená tak půjdu kolem aut s cedulkou a každého pozdravím Bonjour a když něco dostanu tak merci.
Na kartónu bylo napsáno Une piece pour la vie ou ticket restaurant neboli v překladu jednu minci pro život nebo stravenku.
S těžkým srdcem jsem šel tedy do toho ale s každým krokem jsem se propadal hanbou víc a víc ale jako by to ti lidé věděli tak dávali a dávali…..
Po půl hodině jsem toho už nechal a šel jsem k Jozefovi.
Tak ukaž říká mi Jozef a já natáhl ruku plnou mincí,dělalo to 130 franků za půl hodiny což je v přepočtu 481 CZK.
V tu chvíli jsem zapomněl na stud ale v hlavě se mi zapla ekonomická kalkulačka!!
Šli jsme do tabáku tam mi Jozef poradil jaký tabák koupit,byl to 50 gramový Ajja 17 pak jsme šli do marketu a tam zase na radu Jozefa jsem koupil plastové víno 1,5 litrů.
A tak jsem se oficiálně stal držitelem titulu žebrák-bezdomovec-squatter.
A co bylo dál a jak to celé osud zase zamotal se dozvíte v další kapitole…

5.kapitola
Krádež

Tak ve čtvrté kapitole jste se dozvěděli že jsem somroval na křižovatce v Avignonu.
Jozef mě po nákupech vzal k sobě domů.
Bylo to asi 4 km daleko od ruchu centra města .
Bylvalí domeček zahradníka uprostřed luk jednoho chovatele koní.
Dvě místnosti s tím ta druhá pobořená.
Ta samozřejmě připadla mě.
Ale mě to bylo fuk,byl jsem rád že můžu mít kde hlavu složit.
Tam jsem se seznámil s jedním Slovákem který se mi představil jako Milan.
Otázkou je bylo jak se jmenoval opravdu.
Ten bydlel na stejném pozemku jako my ale spal venku.

Jelikož můj mozek začal fungovat v ekonomickém módu tak jsem začal chodit somrovat na křižovatku každý den na 8 hodin jakobych byl v práci.
À výsledky nechali své ovoce a já si za 14 dní vysomroval asi 5,500 franků což bylo asi 21,000 CZK.
Už jsem si pomalu zvykal na můj bezdomovecký styl života.
Jednoho dne nás s Jozefem navštívili feťáci z jiného squatu.
3 Moraváci stejný problém,drogy,všichni závislí 2 na Subitexu což je lék na odvykání a oni si to stříleli do žili a třetí který byl na Metadonu což bylo na odvykání z heroinu a což se pilo po malých lahvičkách.

Přinesli 4 igelitky plné masa samé kuřecí prsíčka a rumsteaky.
Když jsem to viděl tak jsem se jich zeptal kde to vzali neboť cenově to bylo za více než 2000 franků.
Následně mi vše vysvětlili že to pochází z Aldi a Lídlu.
Ne však z obchodu ale z popelnice.
Tohle všechno mi řekli až poté co jsem mě l už dva steaky v sobě.
To že se ze mě v budoucnu stane pilný hrabáč jsem ještě nevěděl.
A dny plinuly a já somroval až do dne kdy mě zastavil na křižovatce zastavil jeden řidič.
Byl to Francouz instalatér na volné noze,koupil barák a teďho přestavuje a potřebuje dělníka,dohodli jsme se na 350 franků na den.
Samozřejmě jsem všechno odkýval i když vůbec nejsem technický typ.
Dělaljsem u něj úplně vše vrtačka a sbíječka až jsem měl křeče.
Jednou když jsem stál na střeše na hraně asi 40 cm se mi přetočila vrtačka a já jen ze štěstím nepropadl do přízemí přes skleněnou stříšku.
To bylo po třetí v životě co u mě stáli andělé.
Až přišel den D
Nic zvláštního se ten den nestalo já přišel ten den z práce a zašel jsem koupit víno supermarketu.
Vrátil jsem se na squat kde byl Jozef a Milan.
Já jsem pomalu vypil moje dva krabičáky
A usnul jsem.
Po nějaké době mě probudil velký křik,tak jsem se vzbudil a slyším bitku mezi Milanem a Jozefem.
Oba na sebe cosi řvali.
Zvednul jsem se co se jako děje a Slovák řval,ukradnul ti peníze.
A Jozef řval že to není pravda a ať mu pomůžu.
Tak jsem přišel blíž a Slovák zařval iděm si pro nožík,v tu chvíli jsme ani já ani Jozef nevěděli co dělat a tak jak byl Slovák ještě v polokleku tak jsem se rozběhl a kopl ho kolenem do hlavy.
Jelikož já jsem měl 60 kg a on asi 90 kg tak ho to neomráčilo.
Šel směrem k baráku a my na zemi.
Místo toho aby si išel pro nožík tak zmizel.
Prostě měl připravenou ústupovou cestu přes plot kde už měl připravené dráty.
Jozefovi ukradl 2,000 franků a mě 7,500 franků.
Když jsem si zakopával peníze tak mě ani nenapadlo že mě někdo sleduje.

Tímto jsem ztratil veškeré iluze o životě bezďáka.

Propadl jsem zoufalství a řádně jsem chlastal.

Po několika dnech mi hlásí Jozef že nás vezme jeden patron na víno za 350 franků na den.Nešel jsem tedy k instalatérovi na stavbu ale šel jsem s Josefem na křižovatku čekat na patrona od vína.

Čekali jsme asi 3 hodiny a nikdo nepřijel.

Byl jsem rozčarován a nazítří když jsem chtěl jít pracovat tak už bylo pozdě neboť instalatér si už našel náhradu,jiného Čecha.

Když tak nad tím zpětně přemýšlím tak šlo zřejmě o pomstu Jozefa který mi záviděl že mám práci.Navíc on nemluvil ani Francouzsky ani Anglicky,vystačil si pár slovíčky.Prostě si celou věc vymyslel abych já o ní přišel.

Takže další rána osudu a další cenná zkušenost.

Nikdy nikomu nedůvěřuj na 100%!!

A co se stalo dál a jak jsem se dostal na pobřeží Středozemního moře a seznámil se s Adamem,to vám povím dál.

6.Kapitola

Pochod smrti.
Byl srpen 2001 a já byl ve Francii v Avignonu na squatu v ne příliš dobré společnosti.Po té anabázi ze Slovákům a ukradenými penězi jsem byl jak tělo bez duše a tak jsem se rozhodl že potáhnu do Španělska,to jsem ještě neviděl že později se stane Francie mým domovem.

Poslední peníze jsem si schovával na jídlo ještě po Francii a věděl jsem že to do Španělska stačit nebude,ale chuj s tím.
Když je vám 24 let a jste tvrdohlaví jako beran tak vás nic nezastaví.

Inu dal jsem se do cesty podél Středozemního moře po ose
Avignon-Nimes-Montpellier-Perpignan.
Zkoušel jsem stopovat ale neúspěšně,když máte holou lebku a slovanský ksicht tak vám to moc nepomůže.A tak jsem šel a šel.

Za 10 dnu jsem konečně přešel hranici do Katalánska přes průsmyk Cerber až jsem se dostal do Girony.To už jsem měl našlapano 336 km a velice slušný průměr na den 33 km s batohem 8 kg.
V Gironě se stala další zásadní věc a to ta že mi došli peníze.Přemýšlel jsem co udělám,vrátit se do Francie nebo pokračovat dál na jih.
Rozhodl jsem se pokračovat dál na jih.

Za další týden chůze jsem dorazil do Taragony a ten den nezapomenu neboť bylo 11.září 2001.
Jak tak jdu tak jsem si všimnul nebývalého shluku lidí u obchodů s elektrospotřebiči.
Tak jsem přišel blíž a tam jsem se dozvěděl teprve že byl spáchán atentát na Twins tower.
Místní Arabové tenkrát chodili a křičeli Alahu akbar….
No a já jsem pokračoval dále.
Prošel jsem Barcelonou a mířil jsem dál na Castellon a Valencii.
U Castelonu na mě přišla první krize.
Následky chůze a hladu mě dali znát.

A tak začala má ovocná anabáze neboť státní silnice byla lemovaná mandarinkovniky a pomerančovníky.
Jako bonus hroznové víno.
To mě vlastně zachránilo život.
Dorazil jsem zdrchaný před Valencii vyspal jsem se a na druhý den jsem atakoval obchvat Valencie,v 09:00 ráno jsem vyrazil a na konec Valencie jsem dorazil v sedm večer.obchvat 43km!!

Do Alicante zbývalo už jen 140 km.
Zatnuté zuby a šel jsem dál.
Spása přišla asi 20 km od Alicante.
Kamion s českou značkou.
Dva kamioňáci z Mikulova mě dali najíst dali pivo a mohl jsem pokecat.Nabídli mě že mě odvezou do Francie.
Což jsem s díky odmítl když už jsem se dostal tak daleko.

Takže totál 951 km za 26 dnů
Sice jsem málem chcípnul ale dal jsem to.
Zhubnul jsem asi 10kg.Spálenej od sluníčka tudíž černej jako bota.
I ti čeští kamioňáci si mysleli že jsem nějakej Marokánec.

Co se stalo v Alicante a jak jsem se dostal do Malagy??
O tom někdy příště.

Tady dole máte mapku aby jste viděli.