Skutečné příběhy o životě v cizině bez příkras

První noc v cizí zemi nemusí vypadat jako začátek dobrodružství. Může to být lavička u nádraží, posledních pár eur v kapse, mobil s pěti procenty baterie a otázka, kterou si člověk nepoloží nahlas: Co když jsem právě udělal největší chybu života? Skutečné příběhy o životě v cizině nezačínají vždy letenkou, západem slunce a novým bytem. Někdy začínají tím, že už není kam se vrátit.

Na fotkách bývá cizina čistá. Nové ulice, dobré jídlo, moře, hory, práce, svoboda. Jenže život mimo domov není pohlednice. Je to dlouhý souboj s jazykem, úřady, vlastní hlavou i lidmi, kteří vám dají jasně najevo, že sem nepatříte. A přesto může právě tam vzniknout druhý život.

Cizina nezačíná na hranici, ale v hlavě

Odjet je snadné říct. Těžší je vydržet po příjezdu. Člověk může mít práci, střechu nad hlavou a dokonce i někoho, s kým večer prohodí pár vět. Přesto se probudí a zjistí, že je úplně sám. Ne proto, že by kolem nebyli lidé, ale protože nikdo nezná jeho minulost, jeho rodinu, jeho staré chyby ani vtipy, kterým se doma smějí bez vysvětlování.

V cizině se i obyčejné věci najednou mění v malou zkoušku. Zavolat doktorovi. Vyplnit formulář. Pochopit, proč vám majitel bytu neodepisuje. Jít do obchodu ve chvíli, kdy nemáte sílu mluvit cizím jazykem. Kdo to nezažil, může mávnout rukou. Vždyť se to naučíš. Ano, naučíš. Ale mezitím se člověk několikrát cítí jako dítě, které se ztratilo mezi dospělými.

A právě tady končí turistické vyprávění a začíná skutečný příběh. Nejde o to, zda jste viděli Eiffelovku, pláže v Portugalsku nebo chrámy v Asii. Jde o to, kdo jste ve chvíli, kdy vám nikdo nerozumí a vy si nemůžete zavolat o pomoc tak jednoduše jako doma.

Skutečné příběhy o životě v cizině nejsou reklama na svobodu

Svoboda je krásné slovo, dokud nemá účet za nájem, termín splatnosti a prázdnou lednici. Odchod z Česka může znamenat úlevu. Konec prostředí, které člověka dusilo. Šanci utéct před očekáváním rodiny, před minulostí, před nemocí, dluhy nebo pocitem, že už doma nemá co ztratit. Jenže minulost si člověk nesbalí do kufru a nenechá ji na letišti.

Někteří odjíždějí za prací a zjistí, že dvanáct hodin ve skladu nebo na stavbě není sen o lepším životě. Jiní jedou za láskou a po rozchodu zůstanou v zemi, kde nemají jediného blízkého člověka. Další cestují nalehko, stopují, spí, kde se dá, a namlouvají si, že jde o svobodnou volbu. Někdy jde. Jindy je to jen hezčí název pro situaci, kdy člověk neví, kam složit hlavu.

To není odsudek odjezdu. Naopak. Cizina dokáže dát člověku prostor, který doma nikdy neměl. Jen je fér říct, že ten prostor bývá vykoupený nejistotou. A nejistota má různé podoby. Může být vzrušující, když máte kam jít. Může být ničivá, když jste nemocní, bez peněz nebo bez dokladů.

Nejhorší chvíle často nejsou dramatické navenek. Žádná siréna, žádný velký výjev. Jen sedíte v levném pokoji, venku prší, nemáte chuť jíst a víte, že zítra musíte znovu předstírat, že všechno zvládáte. Právě v takové chvíli se rozhoduje, jestli člověk zůstane, vrátí se, nebo se propadne ještě hlouběji.

Když se z nouze stane každodennost

Bezdomovectví v cizině není romantika a není to ani krátká epizoda pro silný příspěvek na sociální sítě. Je to únava, špína, ostražitost a neustálé počítání. Kde se umýt. Kde být přes noc v bezpečí. Komu věřit. Jak nenechat usnout tělo tak tvrdě, aby vás někdo neokradl. Jak se tvářit normálně, když už několik dní normálně nežijete.

Člověk si v takové situaci rychle přerovná hodnoty. Neřeší, jakou má kariéru za pět let. Řeší suché ponožky, nabitou baterii, teplé jídlo a místo, kde se dá na hodinu zavřít před světem. Cizí země přitom umí být krutá zvláštním způsobem. Jste neviditelní, dokud něco nepotřebujete. Pak jste najednou problém, který se má přesunout jinam.

Přesto se i na dně objevují lidé, na které se nezapomíná. Žena, která bez řečí podá kávu. Cizinec, který vysvětlí papíry. Někdo, kdo nabídne nocleh, i když vás vidí poprvé. Takové drobnosti nejsou sentiment. Pro člověka na hraně mohou rozhodnout o tom, zda další den vůbec unese.

Tady se také láme jednoduché dělení na dobré a špatné země. Francie, Německo, Anglie, Norsko nebo Thajsko samy o sobě nikoho nezachrání. Země není záchranný plán. Je to jen místo, kde se vaše slabiny i síla ukážou ostřeji. Někde pomůže systém, jinde náhoda. Vždy ale záleží na tom, v jakém stavu do té země přijíždíte a koho potkáte po cestě.

Nejtěžší bývá přiznat porážku

Lidé doma se často ptají: Tak kdy se vrátíš? Zní to nevinně, ale pro někoho je to otázka plná studu. Návrat se může jevit jako prohra. Jako přiznání, že plán nevyšel, že práce nestačila, že vztah skončil, že jazyk nešel, že tělo nevydrželo. Jenže vrátit se není automaticky selhání. Stejně jako zůstat není automaticky odvaha.

Někdy je statečné sbalit se a začít znovu tam, odkud člověk odešel. Jindy je statečné vydržet ještě jeden den, najít pomoc a nepodlehnout vlastnímu pocitu, že všechno je ztracené. Univerzální odpověď neexistuje. Každý, kdo někdy žil venku bez jistoty, ví, že rady od lidí v bezpečí se poslouchají snadno a žijí těžko.

Zkušenost z ciziny navíc člověka změní i tehdy, když se vrátí. Už se hůř tváří, že svět končí na hranicích rodného města. Ví, jaké to je být ten s přízvukem, ten bez kontaktů, ten, který nezná pravidla. Může ho to zatvrdit. Může ho to naučit větší pokoře. Často obojí najednou.

Co si z těchto příběhů vzít, pokud chcete odjet

Neodjíždějte jen proto, že vás zaujaly cizí fotky. Odjeďte, pokud víte, proč to děláte, a pokud si dokážete připustit i horší variantu. Mějte něco stranou, doklady uložené bezpečně, kontakt na člověka, kterému se můžete ozvat, a plán pro první týdny. To není zbabělost. To je respekt k realitě.

Současně ale nečekejte, až budete připravení dokonale. Takový okamžik většinou nepřijde. Cizina člověka naučí věci, které se doma nenaučí: požádat o pomoc bez ponižování, přežít samotu, poznat manipulaci, vážit si obyčejného klidu. Ne každý za to zaplatí stejnou cenu. Někdo najde práci a domov rychle. Jiný se bude roky sbírat z pádů, které nikdo na internetu neuvidí.

Pokud právě stojíte před odjezdem, nedívejte se jen na mapu. Podívejte se poctivě i na sebe. Co si nesete s sebou, co vás může zlomit a co vás naopak udrží vzhůru, až přijde noc, kdy nebude komu zavolat. Pak si nebalíte jen kufr. Balíte si šanci, že i v cizí zemi neztratíte sami sebe.

4 odpovědi

  1. […] není cestovatelská pohlednice. Není to období, které spraví fotka od moře, levná letenka domů nebo věta: „Aspoň máš […]

  2. […] potřebuje výběr, rytmus a odvahu nechat některé věci nepohodlné. Když píšete o cestě do ciziny, nemá cenu předstírat, že šlo jen o svobodu, pokud v ní byl také strach, samota nebo nouze. […]

  3. […] není stížnost. To je cena za to, že nejsi ve sterilní verzi cizí země. Na vlastní pěst člověk neplatí jen penězi. Platí energií, pozorností a schopností […]

  4. […] přespává pár nocí na gauči a ještě má telefon, doklady i práci. Jiný přišel o všechno v cizí zemi, nerozumí jazyku, je nemocný a veškerý jeho majetek se vejde do batohu. Rada, která funguje v […]

Napsat komentář

Zjistěte více z David’s Paradise

Přihlaste se k odběru a pokračujte ve čtení. Získáte přístup k úplnému archivu.

Pokračovat ve čtení