První úsměvné historky z autostopu obvykle nezačínají ve chvíli, kdy auto zastaví. Začínají o hodinu dřív. Stojíš u krajnice, boty máš nasáklé vodou, cedule s názvem města se ti pod deštěm rozpadá v ruce a už potřetí si říkáš, že tohle byl opravdu debilní nápad.
Pak zastaví auto. A člověk, který za volantem sedí, ti během dalších dvaceti minut ukáže, že svět ještě není úplně odepsaný. Někdy tě rozesměje. Někdy tě vyděsí. A někdy udělá obojí tak rychle po sobě, že nevíš, jestli se máš smát, nebo kontrolovat, kde jsou dveře.
Autostop není pohlednice. Není to volnost s kytarou na zádech, větrem ve vlasech a dokonale vybraným filtrem na fotce. Často je to špína pod nehty, hlad, zima, únava a pocit, že jsi na špatném místě. Právě proto si člověk pamatuje drobné absurdity tak ostře. Smích není ozdoba cesty. Občas je to jediná věc, která ti zůstane, když se plán rozpadne.
Úsměvné historky z autostopu nevznikají podle plánu
Jednou mě nabral chlap, který vypadal, jako by právě utekl z vlastní svatby. Košile rozepnutá skoro k pupku, kravata zmuchlaná na palubní desce, na zadním sedadle kytice a vedle ní dvě prázdné lahve od něčeho, co rozhodně nebyl džus. Než jsem stačil zapnout pás, začal mi vysvětlovat, že mě bere jen proto, že jeho žena nesnáší stopaře.
Nevěděl jsem, co na to říct. Poděkoval jsem mu.
Podíval se na mě, zasmál se a řekl, že jsem první člověk za celý den, který mu poděkoval za něco, co udělal ze vzteku. Pak jsme půl hodiny jeli po okreskách a on mi vyprávěl, že se vlastně ženit nechce, jen se bojí to říct nahlas. Vysadil mě u benzínky, dal mi polovinu bagety a odjel směrem, kam vůbec neměl namířeno.
Tohle jsou chvíle, které se těžko vysvětlují někomu, kdo cestuje jen s rezervací, kartou v kapse a adresou hotelu v telefonu. Cizí člověk tě vezme na pár kilometrů. Ty mu vstoupíš do auta na chvíli, která nemá žádnou budoucnost. A přesto si někdy navzájem řeknete věci, které byste doma neřekli ani rodině.
Když jazyk nestačí, nastupuje pantomima
V cizině jsem několikrát zjistil, že moje slovní zásoba končí přesně tam, kde začíná problém. Uměl jsem pozdravit, poděkovat, zeptat se na směr. Jenže jak vysvětlit, že nechceš jet do centra, ale k nájezdu na dálnici? Jak říct, že nemáš peníze na vlak, ale nejsi zloděj, opilec ani člověk, který plánuje ukrást autorádio?
Jednou jsem to řešil pomocí mapy, rukou a výrazů, které musely vypadat jako záchvat. Řidič, starší pán s obrovskými brýlemi, mě dlouho pozoroval. Pak se naprosto vážně zeptal na něco, čemu jsem nerozuměl. Já mu odpověděl anglicky, že ano, i když jsem netušil, na co se ptá.
Zasmál se, otevřel kufr a vytáhl z něj skládací židličku.
Myslel si, že jsem rybář bez vybavení a hledám řeku.
Trvalo dalších pět minut, než jsme se přes obrázky, ukazování na mapě a mé zoufalé opakování názvu města dopracovali ke skutečnosti. Smál se tak, že musel zastavit u krajnice. Nakonec mě svezl skoro osmdesát kilometrů, protože prý rybář bez prutu je zajímavější než stopař bez jazyka.
V autě se člověk nemá kam schovat
Autostop naučí člověka rychle číst místnost, i když tou místností je malý Peugeot, dodávka s nářadím nebo kamion, který voní kávou a starým tabákem. Během prvních dvou minut víš, jestli řidič potřebuje mluvit, nebo ticho. Jestli vypráví pravdu, přikrášluje, nebo jen zkouší, kam až může zajít.
Tahle schopnost není žádná romantická superschopnost. Vzniká z nutnosti. Když nemáš vlastní prostor a jedeš s někým, koho jsi viděl prvně v životě, vnímáš všechno. Způsob, jakým drží volant. Jak reaguje na ostatní řidiče. Jak často se podívá na tebe místo na silnici. Jestli respektuje tvoje ne, i když jde zatím jen o nabídnutou cigaretu nebo pivo.
Právě mezi lidmi, kteří byli normální, laskaví a obyčejně podivní, se ale rodily ty nejlepší absurdní momenty. Třeba řidič dodávky, který tvrdil, že nemá žádné jídlo, a pak po cestě vytáhl zpod sedadla půlku domácího oběda. Nejdřív chleba, potom sýr, rajčata, vajíčka natvrdo a nakonec sklenici s nakládanými okurkami. Jedli jsme za jízdy jako dva uprchlíci z kuchařského pořadu.
Když jsem mu poděkoval, uraženě řekl, že to není charita. Jen nesnese, když někdo v jeho autě hladově kouká na svačinu. Pak mi nabídl ještě čokoládu a prohlásil, že vypadám, jako bych potřeboval přibrat. Měl pravdu, což mě naštvalo víc než samotná poznámka.
Nejhorší plán bývá ten nejpevnější
Člověk začíná stopovat s představou, že bude mít věci pod kontrolou. Pojede tam, kde chce být. Večer najde místo na spaní. Ráno se posune dál. Na papíře to zní skoro dospěle.
Ve skutečnosti tě někdo vysadí na pumpě uprostřed ničeho, kde se lidé zastavují jen na toaletu a kávu. V obchodě stojí tři unavené rohlíky, automat spolkl poslední mince a venku fouká tak, že ti ceduli s cílem přehne na dvě poloviny. V tu chvíli není směšné vůbec nic.
A pak přijde recepční z motelu přes silnici, podívá se na tebe a řekne, že na parkovišti stát nemůžeš. Čekáš vyhazov. Místo toho ti ukáže kůlnu za budovou, kde můžeš přespat na staré matraci. Ráno ti nechá u dveří kávu v papírovém kelímku. Neřekne ani slovo, jako by to celé byla tajná dohoda, kterou nesmí nikdo pokazit.
Ne každá historka končí dobře. To je potřeba říct bez přikrášlování. Některé jízdy jsou nepříjemné. Některé nabídky se odmítají, i když máš hlad a venku mrzne. Někdy je lepší zůstat na benzínce další tři hodiny, než nasednout do auta, ze kterého máš špatný pocit. Intuice není ostuda ani rozmar. Je to část výbavy, kterou si člověk nesmí nechat vzít jen proto, že chce být statečný.
Smích po cestě není naivita
Lidé si občas myslí, že úsměvné příběhy z těžkého období znamenají, že to vlastně nebylo tak zlé. Jenže smích funguje jinak. Nevymaže hlad. Neudělá z nejistoty dobrodružnou kulisu. Jen dovolí člověku podívat se zpátky, aniž by ho to celé znovu semlelo.
Když se po letech vybaví muž se svatební kyticí, rybářská židlička nebo okurky zpod sedačky, nejde jen o vtip. Vybaví se i silnice, na které jsem nevěděl, kam večer složím hlavu. Vybaví se stud, když jsem musel prosit o svezení. A vybaví se úleva, že se zničehonic objevil někdo, kdo mě na kus cesty vzal jako člověka, ne jako problém.
Autostop člověka neučí, že lidé jsou dobří. To by byla stejně hloupá věta jako tvrdit, že jsou všichni zlí. Učí ho, že lidé jsou nepředvídatelní. V jednom autě může sedět samota, vztek, laskavost, nuda i potřeba být chvíli vyslyšen. Ty jsi jen náhodný pasažér, ale na několik kilometrů se staneš svědkem něčího života.
A možná právě proto stojí za to si tyhle historky pamatovat. Ne jako trofeje z cest, ale jako připomínku, že i ve dnech, kdy se všechno sype, může přijít někdo s bagetou, špatně pochopenou otázkou nebo kávou u dveří kůlny. Není to řešení všeho. Ale někdy to stačí na to, aby člověk došel k další silnici a zvedl palec ještě jednou.
Napsat komentář