Na krajnici nemáš čas na velké teorie. Když zastaví auto, dveře se otevřou a člověk uvnitř na tebe vyjede pohledem nebo hlasem, tělo to pozná dřív než hlava. Téma agresivity migrantů vůči evropským autostopařům proto není akademická debata pro lidi, kteří cestují mezi letištěm a hotelem. Je to otázka, která může přijít ve chvíli, kdy máš na zádech batoh, v kapse pár eur a kolem sebe krajinu, kde nikoho neznáš.
Jenže právě tehdy je nejsnazší udělat chybu. Za jeden zlý zážitek nalepit nálepku na celé národy, celé komunity a všechny lidi, kteří se někam přestěhovali. Strach je po konfliktu poctivý. Zkratka už méně.
Když se z cesty stane střet
Autostop není turistický produkt. Je to vstup do cizího prostoru. Sedneš si k neznámému člověku do auta, často na hodinu, někdy na noc, a oba během pár minut zvažujete, jestli ten druhý není problém. Řidič může vidět špinavého cizince s batohem. Autostopař zase člověka, který má moc – volant, klíče, trasu i možnost zastavit uprostřed ničeho.
Napětí nevzniká jen mezi Evropanem a migrantem. Vzniká mezi lidmi, kteří se potkali ve slabé chvíli. Jeden může být unavený po směně, druhý několik hodin promrzlý u benzínky. Jeden nerozumí jazyku, druhý špatně čte gesta. Jeden má za sebou zkušenost s policií, vykořisťováním nebo odmítáním. Druhý nese předsudky, které si ani nepřizná.
To všechno ale neznamená, že se má agresivní chování omlouvat. Výhrůžka je výhrůžka. Nátlak, sahání na věci, zavření dveří proti vůli člověka, urážky nebo snaha vytáhnout peníze nejsou kulturní rozdíly. Jsou to varovné signály. A je jedno, zda je dělá migrant, místní, dobře oblečený manažer nebo usměvavý pár v obytném voze.
Proč slovo migrant často zakrývá skutečný problém
„Migrant“ není povaha. Je to popis pohybu člověka z jednoho místa na druhé. Pod tím jedním slovem se schová student, člověk prchající před válkou, sezónní dělník, rodina, podvodník i někdo, kdo se snaží normálně přežít. Stejně jako pod slovem „Evropan“ najdeš laskavost, chlad, rasismus, odvahu i úplnou zbabělost.
Když někdo řekne, že zažil agresivitu migrantů vůči Evropanům autostopařům, může tím popisovat skutečný a nepříjemný incident. Problém nastává ve chvíli, kdy z věty „tenhle člověk se ke mně choval agresivně“ udělá větu „tihle lidé jsou agresivní“. Druhá věta už nepomáhá nikomu. Jen vytváří obraz nepřítele, do kterého se snadno vejde každý cizí obličej.
Na cestě se navíc míchá bída, trauma, alkohol, spánkový deficit, nelegální práce, pocit ponížení a obyčejná lidská frustrace. To není omluva pro násilí. Je to kontext, bez kterého člověk nepochopí, proč se některé situace vyhrotí rychleji než doma v bezpečné kuchyni.
Nejtvrdší lidé, které na cestách potkáš, někdy nejsou ti nejbohatší ani ti nejchudší. Jsou to lidé, kteří už dlouho žijí v pocitu, že jim nikdo nic nedluží a oni nic nedluží světu. A takový člověk může mít jakýkoliv pas.
Instinkt není rasismus, ale potřebuje disciplínu
Je v pořádku odmítnout odvoz, protože se necítíš bezpečně. Nemusíš před soudem veřejného mínění dokazovat, že máš právo vystoupit. Pokud řidič tlačí na rychlé rozhodnutí, nechce říct, kam jede, je viditelně opilý, nerespektuje hranice nebo se jeho chování během hovoru láme do zloby, prostě nenastupuj.
Nedělej to ale podle barvy pleti, přízvuku nebo náboženského symbolu. To není instinkt. To je naučený filtr, který často selže přesně ve chvíli, kdy by měl člověk dávat pozor. Nebezpečný člověk může mluvit perfektní češtinou, francouzštinou nebo angličtinou a mít auto, které vypadá důvěryhodně. Bezpečný člověk naopak může působit drsně, mluvit lámaně a mít životopis, ze kterého by usedlý soused dostal vyrážku.
Instinkt pracuje s chováním. Sleduje tón hlasu, tlak, nerespektování odpovědi, nečekané změny trasy, nervozitu kolem telefonu a to, zda druhý přijímá slovo ne. V tom je rozdíl mezi opatrností a předsudkem.
Co dělat, když se atmosféra v autě změní
Nejhorší chvíle nebývá začátek. Na začátku jsou lidé většinou zdvořilí. Zlom přichází později – po otázce na peníze, po odmítnutí alkoholu, po špatně pochopeném vtipu nebo ve chvíli, kdy řidič zjistí, že nechceš jet až tam, kam on.
Když cítíš, že se situace láme, nesnaž se vyhrát hádku. Nejsi doma, nemáš publikum a hrdost ti nemusí zachránit večer. Mluv jednoduše. Řekni, že chceš vystoupit na nejbližší čerpací stanici, v obci nebo na jiném veřejném místě. Neobviňuj, nekřič, neponižuj. Cílem není druhého převychovat. Cílem je dostat se ven.
Pomáhá mít telefon nabitý, sdílenou polohu s někým blízkým a vědět aspoň přibližně, kudy jedete. To zní banálně, dokud nejsi na vedlejší silnici mezi městy, jejichž jména neumíš vyslovit. Pokud řidič odmítá zastavit a máš skutečný strach, volej tísňovou linku. Nedělej ze sebe hrdinu jen proto, že cestuješ nalehko.
Po špatném zážitku si také zapiš, co se stalo. Ne proto, aby ses noc co noc znovu trápil, ale aby se ti vzpomínka nerozpadla do mlhy. Kde to bylo, co přesně zaznělo, kdo byl v autě, jaké bylo auto, kam jelo. Pokud došlo k trestnému činu, tyto detaily mohou mít cenu.
Agresivita migrantů vůči evropským autostopařům není celý obraz
Člověk, který stopuje dlouho, nasbírá příběhy, které by se do běžné debaty nevešly. Někdo ti dá jídlo, i když ho sám nemá dost. Jiný tě vyhodí uprostřed ničeho kvůli maličkosti. Někdo se tě pokusí využít. A někdo, od koho bys to podle vlastních předsudků nečekal, ti otevře dveře, nabídne sprchu a nechá tě přespat bez jediné otázky navíc.
Právě proto je nepoctivé dělat z migrantů jednotnou hrozbu. Stejně nepoctivé je tvrdit, že každý strach z cizího člověka je nenávist. Cestování po zemi, kde nemáš zázemí, člověka neučí být naivní. Učí ho rozlišovat.
Někdy narazíš na člověka, který je agresivní, protože je agresivní. Jindy bude za jeho výbuchem bída, strach nebo zkušenost, kterou neznáš. Ani v jednom případě nejsi povinen zůstávat v nebezpečí. Ale v obou případech stojí za to odolat pohodlné větě, že původ vysvětluje všechno.
Na silnici se neptá, jakou nálepku má druhý člověk. Ptá se, jestli můžeš bezpečně nastoupit, bezpečně vystoupit a zůstat člověkem i ve chvíli, kdy se kolem tebe lidé chovají nelidsky.
Napsat komentář