Stát u výjezdu z města s batohem na zádech není činnost vyhrazená dvacetiletým. Jenže otázka, zda jde cestovat autostopem i v pokročilém věku, nemá poctivou odpověď typu ano, běžte do toho. Záleží, co člověk unese v těle, v hlavě a jak snáší chvíle, kdy se nic neděje. Kdy dvě hodiny stojíte na špatném místě, prší, auta projíždějí a vy nemáte komu zavolat, aby vás vyzvedl.
Autostop není mládí. Autostop je nejistota. A ta se s věkem nemusí nutně zhoršovat. Někdy je to právě naopak. Člověk už ví, že není nesmrtelný, nepotřebuje si nic dokazovat a dokáže otočit plán dřív, než se z malé nepříjemnosti stane průšvih.
Věk není problém, když nepředstíráte, že neexistuje
Je rozdíl mezi padesátiletým člověkem, který chodí po horách, zná svoje limity a má klidný úsudek, a vyčerpaným třicátníkem, který se vydal na silnici bez peněz, vody a záložního plánu. Číslo v občance vám auto nezastaví ani nezavře dveře. Lidé reagují na to, jak působíte.
Starší stopař může mít dokonce jednu výhodu: často vzbuzuje větší důvěru než rozjařená parta s plechovkou piva v ruce. Řidič vidí člověka, který ví, kam míří, má normální batoh, čisté ruce, doklady a nepůsobí, že mu za deset minut pozvrací sedačku. Není to spravedlivé pravidlo, ale na silnici se hraje i podle prvního dojmu.
Nevýhoda přichází ve chvíli, kdy tělo začne protestovat. Dlouhé stání na krajnici, horko od asfaltu, prudký déšť, noc v levném kempu nebo chůze mezi benzinkami dokážou člověka rozebrat rychleji než samotná jízda. Kdo má problémy se zády, rovnováhou, srdcem, cukrovkou nebo následky nemoci, nemá si co nalhávat. Není ostuda cestu zkrátit. Ostuda je ignorovat signály těla jen proto, aby příběh zněl drsněji.
Jde cestovat autostopem i v pokročilém věku bez romantiky?
Jde. Ale není nutné hrát si na tuláka z pohlednice. Na internetu se autostop často prodává jako čistá svoboda: zvednete palec, někdo vás sveze, cestou proberete život a večer usínáte pod hvězdami. Někdy se to stane. Jindy vás řidič vysadí na místě, odkud není bezpečné ani legální stopovat, a vy se hodinu snažíte dostat pěšky na benzinku.
Ve vyšším věku se vyplácí vyměnit část spontaneity za rozum. Neznamená to kupovat si každý lístek předem a říkat tomu cestování. Znamená to vědět, kde je nejbližší vlakové nádraží, mít v telefonu uloženou trasu, dostatek baterie a peníze na nocleh nebo autobus. Nouzová varianta není prohra. Je to možnost, díky níž nemusíte přijmout odvoz, který vám nesedí, ani zůstávat někde, kde se necítíte dobře.
Člověk, který už zažil zdravotní kolaps, samotu v cizině nebo období, kdy neměl pevnou půdu pod nohama, obvykle chápe jednu věc: hrdinství není vydržet všechno. Hrdinství je poznat okamžik, kdy je lepší odejít. Cesta nekončí tím, že nastoupíte do autobusu. Končí až tehdy, kdy se rozhodnete, že už nechcete pokračovat.
Co se s věkem mění na silnici
Mění se tempo. Ve dvaceti lze přespat na lavičce, ráno se opláchnout na záchodě benzinky a jet dál. V padesáti nebo šedesáti to samozřejmě může někdo zvládnout také, ale cena bývá vyšší. Jeden špatný spánek může znamenat bolavá záda na dva dny, vyčerpanost, horší rozhodování a zbytečné riziko.
Proto dává smysl plánovat kratší úseky. Ne jet z Brna do Španělska na jeden zátah, ale rozdělit si trasu podle míst, kde lze bezpečně vystoupit, koupit jídlo, dojít na toaletu a případně přespat. Autostop nemusí být soutěž, kdo ujede nejvíc kilometrů za nejméně peněz. Může to být způsob, jak se pohybovat pomalu a potkávat lidi mimo turistický program.
Mění se i komunikace. Starší cestovatel nemusí být podezřelejší, ale může být pro řidiče nečitelný. Pomůže říct hned na začátku jasně a normálně, kam jedete a kde vám stačí vystoupit. Není nutné vyprávět celý životopis. Stejně tak není nutné odpovídat na každou osobní otázku. Vděčnost za svezení neznamená dluh.
Pokud řidič začne pít, jede nebezpečně, tlačí vás do nepříjemné konverzace nebo míří jinam, než jste se domluvili, vystupte při první rozumné příležitosti. Klidně vymyslete obyčejnou výmluvu, že si potřebujete něco koupit nebo zavolat. Bezpečnost není debata o slušnosti.
Příprava, která nevypadá hrdinsky, ale funguje
Nejdůležitější věci nejsou fotogenické. Jsou to pohodlné boty, bunda proti dešti, voda, něco slaného i sladkého k jídlu, léky v příručním balení, powerbanka a papírek s adresou ubytování nebo kontaktem na blízkého člověka. Telefon může spadnout, vybít se nebo se rozbít. Papír nevyžaduje signál.
Dobré je mít i malý rozpočet, který se nesmí utratit za pivo, suvenýr ani zbytečnou večeři. Je to rozpočet na únik z nepříjemné situace. Na vlak, taxi, pokoj, lékárnu nebo jídlo, když se cesta protáhne. Kdo jede bez koruny a spoléhá na dobrotu cizích lidí, nedělá z autostopu svobodu. Dělá ze sebe rukojmí náhody.
U zdravotních omezení platí jednoduché pravidlo: připravte si cestu tak, aby o nich nemusel rozhodovat cizí řidič. Máte-li pravidelné léky, noste je rozdělené alespoň do dvou kapes. Potřebujete-li častější pauzy, neplánujte trasu, na níž vám každé vystoupení přidá tři kilometry pěšky. A jestli víte, že vám stres spouští potíže, neberte několikahodinové čekání jako test charakteru.
Důvěra ano, naivita ne
Autostop stojí na důvěře mezi lidmi, kteří se před minutou neznali. To je na něm krásné i nebezpečné. Neznamená to, že každý řidič je hrozba. Většina lidí vás prostě sveze kus cesty, popřeje štěstí a zmizí. Jen nemáte povinnost dokazovat, že jste otevření světu tím, že vypnete instinkt.
Před nastoupením se podívejte, kdo v autě sedí, a zeptejte se na směr. Pokud vám něco nesedí, poděkujte a odmítněte. Nemusíte se omlouvat. V autě si nechte batoh u nohou, ne do kufru, pokud to není nutné. Pošlete někomu stručnou zprávu, s kým jedete a kam přibližně míříte. Ne proto, že čekáte katastrofu, ale protože dospělost není paranoia.
Zvlášť při cestování o samotě platí, že nejhorší bývá tlak nevypadat nevděčně nebo bojácně. Tenhle tlak zahodit. Cizí člověk vám nabízí odvoz, ne vlastnictví vašeho času, těla ani soukromí.
Není pozdě, pokud máte proč jet
Možná se ptáte na autostop v pokročilém věku proto, že vás už dávno netáhne jen cíl. Nechcete další hotelový náramek a snídani do deseti. Chcete na chvíli vystoupit z kolejí, ve kterých se léta opakuje práce, nákup, účet, televize a další pondělí. To je pochopitelné. Jen není potřeba utíkat bezhlavě.
Cesta může začít malým pokusem. Jeden den, známá trasa, dobré počasí, možnost vrátit se vlakem. Ne proto, abyste se šetřili jako porcelán, ale abyste zjistili, co s vámi silnice opravdu dělá. Jestli vás nabíjí rozhovory, nebo vyčerpávají. Jestli vám vyhovuje čekání. Jestli po šesti hodinách pořád vnímáte okolí a umíte říct dost.
Autostop není důkaz, že jste ještě mladí. Může být důkaz, že jste ještě zvědaví. A zvědavost nemá věkový strop. Jen si k ní vezměte vodu, léky, peníze na návrat a právo kdykoli zvednout palec dolů.
Napsat komentář