Nádraží plné lidí, hostel plný batohů, bar plný hlasů a mobil plný fotek. Přesto může přijít večer, kdy sedíš na posteli v cizím městě a nemáš komu říct, co se ti právě stalo. Proč cestovatelé zažívají osamělost? Protože pohyb není totéž co blízkost. A protože svoboda, po které člověk tolik toužil, má někdy velmi tichou cenu.
Na sociálních sítích cestování vypadá jako nepřetržitý proud dobrodružství. Moře, hory, levné jídlo, nové tváře, západy slunce. Jenže mezi dvěma fotkami bývá dlouhá cesta autobusem, nejistota, peníze, které mizí rychleji, než člověk čekal, a otázka, co bude zítra. Kdo opustil domov na delší dobu, neodjíždí jen za krajinou. Odjíždí také od svého jazyka, zvyků, jistot a lidí, kteří ho znali ještě předtím, než se z něj stal někdo na cestě.
Osamělost nezačíná ve chvíli, kdy jste sami
Samota a osamělost nejsou stejné věci. Samotu si lze vybrat. Člověk jde s batohem do hor, na den vypne telefon a cítí úlevu. Osamělost je jiná. Je to chvíle, kdy byste vedle sebe někoho potřebovali, ale nikdo tam není. Ne nutně fyzicky. Někdy je vedle vás deset lidí, jenže nikdo neví, co se vám honí hlavou.
Na cestách se tohle děje často. Potkáváte lidi rychle a stejně rychle o ně přicházíte. Jeden večer sdílíte levné víno, historky a plán, že se zítra určitě ještě uvidíte. Druhý den každý jede jiným směrem. Vznikne intenzita bez pokračování. Může být krásná, ale těžko nahradí vztah, který přežil nemoc, hádku, špatné období i obyčejné úterý doma.
Doma nemusíte vysvětlovat, proč mlčíte. Lidé, kteří vás znají dlouho, poznají, že nejste v pořádku, i když řeknete jen „dobrý“. V cizině se člověk často učí vystupovat jako vlastní tiskový mluvčí. Vypráví odkud je, kam jede, co dělal předtím, co plánuje dál. Stále znovu skládá svou identitu pro nové publikum. Po čase je to vyčerpávající.
Cizí jazyk není jen problém se slovíčky
I když člověk cizí řečí mluví dobře, nemusí v ní umět žít naplno. Umí objednat jídlo, zařídit práci, vyřešit ubytování a zasmát se v hospodě. Ale jak v tom jazyce popsat strach, stud, vztek nebo stesk tak, aby to neznělo jako věta z učebnice?
Mateřský jazyk v sobě nese dětství, rodinu i drobné narážky, které se nedají přeložit. V cizím jazyce můžete fungovat, ale občas se cítíte ořezaní na jednodušší verzi sebe sama. Je to zvláštní druh izolace: jste schopní mluvit, a přesto nemáte pocit, že jste byli opravdu slyšeni.
Proč cestovatelé zažívají osamělost i mezi lidmi
Cestování člověku bere role, za které se doma schovával. Nejsi automaticky kolega, soused, kamarád ze školy ani člen rodiny, který má své místo u stolu. Jsi cizinec. Někdy vítaný, někdy tolerovaný, někdy úplně neviditelný.
Pro někoho je to osvobozující. Může začít znovu, zbavit se očekávání a zkusit být jiný. Jenže nový začátek má i stinnou stránku. Když se něco pokazí, často není komu zavolat. Nemoc, ztracené doklady, konflikt s majitelem bytu, mizerná práce, prázdný účet. V takové chvíli se osamělost přestává tvářit jako filozofické téma. Je praktická, studená a může bolet až fyzicky.
Nejhůř bývá po prvním nadšení. První týdny nesou cestovatele samy. Všechno je nové, každá ulice má příběh, každá překážka je dobrodružství. Pak se z běžných věcí stanou běžné věci i v cizině. Prádlo se samo nevypere, úřady nejsou romantické, práce může být ponižující a déšť padá stejně nudně v Normandii, Barceloně i na druhé straně světa.
V tu chvíli už člověk nežije na dovolené. Žije život, jen bez zázemí, které považoval za samozřejmé. A to je rozdíl, o kterém se v naleštěných cestovatelských příbězích moc nemluví.
Neustálý odchod zanechává stopy
Někteří lidé odjíždějí, protože chtějí poznat svět. Jiní proto, že doma už nemohou dýchat. Někdo utíká před nudou, jiný před dluhy, rodinou, nemocí, minulostí nebo vlastním selháním. Důvod cesty mění všechno.
Když člověk cestuje před něčím, co si nese uvnitř, žádná hranice to automaticky nevyřeší. Nové město na chvíli zaměstná hlavu. Cizí lidé neznají staré chyby. Ale večer, když utichne provoz a není se kam schovat, dorazí s vámi i to, před čím jste odjeli.
To neznamená, že cesta je omyl. Někdy je odchod nutný. Někdy člověk opravdu potřebuje zmizet z prostředí, které ho ničí. Jen je fér přiznat, že změna země není operace, při níž vám odstraní bolest a vrátí vás domů opravené.
Když internet nahrazuje vztah jen napůl
Telefon dokáže spojit člověka s domovem za pár vteřin. Můžete poslat fotku, zavolat mámě, přečíst si zprávu od kamaráda. To je dar. Zároveň ale digitální kontakt někdy zhoršuje pocit, že jste mimo.
Vidíte narozeniny, rodinné obědy, svatby, děti kamarádů, hospodu, kam jste dřív chodili. Život doma běží dál bez vás. Nikdo vás nutně nezradil, nikdo vám nebere místo. Jen si postupně uvědomíte, že svět, který jste opustili, se nezastavil, aby počkal na váš návrat.
Ani lidé doma často nerozumějí tomu, co prožíváte. Slyší „cizina“ a představí si svobodu. Když řeknete, že nemáte na nájem, že se bojíte jít k lékaři nebo že jste několik dní s nikým pořádně nemluvili, může přijít nepříjemné ticho. Vždyť sis přece vybral odjet. Jako by dobrovolné rozhodnutí rušilo právo mít těžké chvíle.
Ne každá osamělost se musí hned léčit
Je lákavé říct, že stačí jít mezi lidi. Jenže to je rada dobrá asi jako „buď v pohodě“. Někdy pomůže najít pravidelnost: stejnou práci, stejnou kavárnu, jazykový kurz, sport, dobrovolnictví nebo jedno místo, kde vás po čase poznají. Ne proto, abyste se okamžitě stali středem party, ale aby vaše existence měla v novém prostoru nějakou stopu.
Pomáhá také přestat si namlouvat, že každý den musí být výjimečný. Dlouhodobé cestování není nonstop film. Je v něm únava, nuda, špatné spaní, chyby a dny, kdy člověk jen přežívá. Kdo to přijme, nemusí se pak tolik trestat za to, že necítí vděčnost každou minutu.
A někdy je nejlepší udělat něco mnohem méně romantického: zavolat někomu konkrétnímu a nelhat. Neříct „mám se skvěle“, ale „dnes je mi fakt mizerně a potřeboval jsem slyšet známý hlas“. Skutečný kontakt nezačíná dokonalou historkou z cesty. Začíná chvílí, kdy člověk přestane hrát roli nezničitelného tuláka.
Domov nemusí být jedno místo
Cestovatelé často sní o svobodě bez hranic. Jenže každý člověk potřebuje někam patřit, byť jen na chvíli. Nemusí to být rodné město ani byt s vlastním jménem na zvonku. Domov může vzniknout v kuchyni sdíleného bytu, v pravidelném telefonátu, mezi lidmi, kteří znají vaši horší verzi, nebo v místě, kam se vracíte a nemusíte tam nic předstírat.
Osamělost na cestách není důkaz slabosti ani selhání. Je to často důkaz, že člověk nežije po povrchu. Že mu nestačí sbírat místa a fotky, protože ve skutečnosti hledá vztah, klid a kus světa, kde může na chvíli položit batoh i hlavu. Pokud to teď bolí, neznamená to, že jste na špatné cestě. Možná jen potřebujete přestat utíkat dál a dát někomu šanci, aby vás opravdu potkal.
Napsat komentář