11. kapitola
Druhá rána osudu
Uběhl červenec 2002 a my se s Adamem pomalu zabydleli v lesíku u hřbitova.
Po mých častých výpravách kolem kopce Valong jsem narazil na tábořiště, řekl bych tak z 80’ let 20. století a odnesl jsem si hezkou kostru velkého stanu. Přinesl jsem jí k nám a říkám Adamovi, to bude na spaní. Jediný problém byl, jak srovnat terén, aby to bylo rovné, neboť u našeho kempování to bylo z kopce skoro všude.
Uběhly dva dny a Adam přišel se dvěma tyčemi, které měly dole u tyče navařený takový jako by hák a s dobrou představivostí se s tím dalo kopat nebo hrabat. Každý jsme tedy vzali jednu a začali srovnávat terén. Šlo to špatně, ale šlo, za dva dny práce to bylo jakž takž srovnané, a bylo možné usadit kostru toho stanu, co jsem našel. Kostru jsme tedy zakopali a já jsem šel pěšky do Toulonu koupit plachtu. Po dlouhém výběru jsem koupil zhruba odpovídající plachtu a vydal se na cestu zpět. Společně s Adamem jsme plachtu natáhli na kostru a měli jsme ložnici.Adam za pár dní dotáhl jednu menší plachtu, kterou jsme rozdělili spaní na dvě části, aby byla zachována trochu intimita.
Na začátku srpna 2002 Adam objevil za hřbitovní zdí cestou do města karavan, pěkný a čistý, a dokonce s přípojkou na elektřinu, a co víc tam byla připojena televize. Mysleli jsme si, že je to karavan hlídače hřbitova, tak jsme se tam moc neometali, ale Adamovi to nedalo a zanechal tam pastičky. Po pár dnech jsme tam zašli znovu a všechny pastičky byly neporušené. Tak jsme tedy začali prozkoumávat útroby karavanu. Byla tam hromada čistého a vypraného oblečení, a tak jsme se s Adamem začali oblékat. Na mých 60 kg to nebyl problém a našlo se i na Adamových 80 kg. Potom jsme tam zase pár dní nechodili, co kdyby jako, no a asi po deseti dnech jsme prostě usoudili, že ten karavan je dočista opuštěný. Jak jsem říkal, tak byla tam i televize připojená dlouhým kabelem ze hřbitova. Přes den jsme se báli, ale po deváté večer jsme telku zapnuli a koukali se, to ovšem trvalo jen pár dnů a všem koukáním byl konec. Někdo odnesl telku i kabel, tudíž jsme měli utrum.
Třetí srpnový týden se stala jedna z opravdu nejzávažnějších věcí, která se mi ve Francii udála. Ale popořadě, na konci srpna zavolal Jozef, (viz. předchozí kapitoly), jestli prý může přijet, Adam souhlasil a já vlastně taky, neboť nebudu muset chodit kontejnery, jelikož jsem se před týdnem ošklivě pořezal. Takže poslední srpnový týden dorazil Jozef, večer u piva jsme pokecali, co se stalo tady a v Avignonu a Jozef zkušeně, že jde spát do toho karavanu. Prý se duchů nebojí. Na druhý den asi kolem desáté hodiny jsme šli do krámu koupit víno a pak jsme zamířili na pláž…
Teď stopnu celé vyprávění a vrátím se do hluboké minulosti. Narodil jsem se v roce 1977 jako těžký astmatik a kolem 8 let i alergik (prach, peří, pyl, plísně) V dětství jsem byl asi 30x v nemocnici na interně na kapačkách na Syntophilínu. Odkázaný na Ventolín v kapse.
A teď se vracíme zpět do Bandol (srpen 2002) a já jdu z Josefem na pláž. Byl krásný den, teploty kolem třicítky. Našli jsme si fleka a otevřeli flašku červeného. Po pár minutách říkám Joskovi, že jdu do vody. Od břehu k bójkám, které to ohraničovaly, to bylo cca 50 metrů. Já byl vždy zvyklý plavat až k těm bójkám, a pak nazpět. Tak tedy doplavu k těm bójkám, a najednou prásk astmatický záchvat tak silný, jaký jsem nikdy neměl. Kolem mě v bezprostřední blízkosti nikdo. Mozek vysílal S.O.S., měl jsem jen pár sekund na rozhodnutí, co udělám.
První varianta: zkusit zamávat na plavčíka, co byl v té záchranářské budce. Ovšem, než mě v dalekohledu uvidí, než vezme plovák a připlave, tak já už budu pod vodou.
Druhá varianta: pokusit se nějakým způsobem dostat ke břehu, i když nemám kyslík v plicích.
Rozhodl jsem se pro druhou variantu a na ouško jsem se sunul metr po metru ke břehu, jenom jsem sípal ale bojoval jsem. Těch 40 metrů na místo, kde už jsem mohl chodit, mi připadalo jako věčnost… Před očima se mi zatemnilo a najednou jsem byl oběma nohama na písku v moři. Z posledních sil jsem vylezl na břeh a na dece jsem vytáhl z kapsy Ventolín. Fouknul jsem asi 4-5 x a po několika desítkách vteřin úleva, vyhrál jsem… byla to čirá hrůza,celá situace se mi vracela ve smyčce jako špatný film.
O tomhle příběhu jsem hovořil jen se dvěma lidmi a dělím se teď o něj s vámi.
A to byl také konec astmatu,od toho dne už žádný záchvat prostě konec!! Nosil jsem u sebe Ventolín ještě několik měsíců ale opravdu nic.Po 23 letech jsem byl uzdraven.
V ten den jsem začal věřit na Buddhu, reinkarnaci a karmu.
A jak to pokračovalo v Bandol dál? To se dozvíte v další kapitole…
2026 David H.©️