David’s Paradise

Takže od minulé kapitoly jste se dozvěděli, že jsem se po třech letech vrátil do Charleville Mezieres a hned jsem tam našel práci jako bych jí neměl dost už předtím. Ale konec mudrování, peněz je potřeba, a tak jsem přijal a hned na druhý den jsem se nastěhoval do 3+1, kde bydleli Agim, Bessa a Luna. V bytě panoval pracovní bordýlek, jak jsem měl možnost konstatovat. Takže jsem se zeptal Bessa, kde mají koště a lopatku s kýblem a hadrem na podlahu. Protože jestli jsem se něco doma naučil, tak to byla čistota. Po třech hodinách práce bylo jakž takž poklizeno. Jinak to, že budu pracovat s Kosovcema, vyžaduje pevné nervy, to už jsem si mohl vyzkoušet s Ramadánem, když jsme pracovali pro Turky v Bourg en Bresse. Albánci jsou sice makáči, ale jinak jsou extrémně cholerický. Když jsem něco udělal špatně nebo špatně podržel, okamžitě se na mě snesla smršť nadávek v albánštině. Někde už jsem tady psal, že jsem nikdy nebyl manuálně zručný, proto ty pomocné práce. Vyjma sběru ovoce a vína, tam jsme si byli všichni rovni. Stavba garáží na blízkém venkově měla výhodu, že jsme se nemuseli obávat nenadálé kontroly od DDT. Jinak taková vsuvka, protože se určitě ptáte, proč když je rok 2006, dělám stále na černo. Jistě si vzpomenete, že v roce 2004 si Francie požádala o dvouletou ochrannou lhůtu na trhu práce pro čtyři kandidátské země, tedy Polsko, Maďarsko, Čechy a Slovensko. Bohužel Francie využila svého práva a prodloužila ochranu pracovního o další dva roky. Tudíž jsme museli pokračovat další dva roky na černo. V práci to probíhalo, jak jsem předvídal, nadávka za nadávkou. Ale po týdnu se to zlepšilo, vysvětlil jsem chlapcům, že od mrtvice v roce 1998 jsem na levou stranu o 25% slabší. Tudíž když nemůžu, tak nemůžu, a hlavně jsme nestavěli mrakodrap ale garáže. Přišel první víkend a mě čekalo další překvapení, i když byli všichni tři muslimové, tak chlastali jak Poláci a hulili jak Maročané. Co na to Alláh jsem se radši neptal. Prý jen relax, odvětili. Sice jsem občas hulil už v Čechách, ale držet s nimi krok, bylo dost obtížné, protože mi bylo po hulení špatně. Jak jsem se nahulil, tak udeřila panická ataka, nemohl jsem dýchat, bušení srdce a myslel jsem, že omdlím. Jediná možnost byla si lehnout na izolované místo a zkusit to rozdýchat. Po pár týdnech jsem to vzdal jim konkurovat a dal jsi jen pár prdů a bylo. No, a tak plynul čas, přišlo září 2006 a já byl s Kosovcema už 4 měsíce a práce byla hotová. Chlapci dostali další zakázku a zeptali se, jestli s nimi do toho půjdu. Poděkoval jsem, ale ne, neboť já jsem měl v hlavě něco úplně jiného vzdáleného jen pár set km odtud, a ti co dobře čtou mou knihu, tak ví, kam tím mířím. Dostal jsem poslední výplatu i s bonusem a dal jsem se do počítání za posledních 5 měsíců 5200€ + co mě zbylo z farmy 1800€ + co mě zbylo od Turka 2500€ + 900€ somrování. To máme dohromady 10,400€ a přesně jsem věděl, proč takto ušetřené peníze mám a co s nimi udělám.

Takže, co jsem udělal s ušetřenými penězi a jak to bylo dál? To a více se dozvíte v poslední kapitole…