28. kapitola
Atlantická anabáze
Byl prosinec 2004 a já se stále neodlepil z Biarritz. 5 dní jsem strávil na útulku a pak jsem si našel starou neobydlenou vilu, kde jsem zůstal další dva týdny. Pak ovšem přišel den, kdy jsem udělal totální kravinu, vydal jsem se pěšky na hranici ze Španělskem do Saint Jean de Luz, kde jsem chtěl vidět vilu Francouzského fotbalisty Bixente Lizarazu. Barák u moře jsem viděl a jak jsem sestupoval až na pláž, tak mě napadl šílený nápad, a to vlézt do oceánu. Byl prosinec, ale teplota kolem 15 stupňů. Tady dole u Španělska je celoročně teplo. O to by ještě nešlo, o tu teplotu, ale šlo o vlny ty byly 1-1,5 metrů. V dálce jsem viděl serfaře, přímo na té maličké pláži jsem byl jenom já. Začal jsem se hecovat… Tam nevlezeš Davide… Ale vlezu… Nevlezeš a tak dál… Nakonec jsem tam opravdu vlezl, bylo to samozřejmě studené, ale překvapil mě silný proud. Dalších pár vln mě hodilo dále od pláže a já se snažil dostat zpátky na pláž, ale moc se nedařilo. Pak události vzaly rychlý spád, a další mě hodily na útesy. Naštěstí jsem se v poslední chvíli otočil, a tak mně to vzalo záda. Náraz to byl slušný. Cítil jsem bolest, ale v tu chvíli mě hlavně zajímalo, jak se dostat na pláž živý a zdravý. Ručkoval jsem podél útesů a nakonec jsem se se štěstím jsem dostal na pláž. Na záda jsem neviděl, ale bolest to byla kurevská. Oblékl jsem se a rozhodl se, že zajdu raději na pohotovost, protože to fakt bolelo jako čert. Navíc jsem měl stále to provizorní číslo Securite social, tak ho aspoň použiji. Šel jsem na stop a vracel jsem se zpátky do Biarritz, což bylo asi 17 km. Hned první řidička mě hodila až přímo na pohotovost, takže jsem moc poděkoval a vlezl jsem do budovy.
Sestřičce u okénka jsem vysvětlil, co se mi stalo a musel jsem si vyslechnout lamentování o nezodpovědných lidech, co si zahrávají se životem. Asi po dvou hodinách na mě přišla řada a čekaly na mě baterie testů. Vyšetření moči, sono břicha, rentgen. Na CT jsem nešel, neboť doktor řekl, že to není vážné, ale i tak mám prý odraženou ledvinu a pohmožděná záda, takže mi předepsal léky a nařídil týden klidu na lůžku. Tak jsem mu vysvětlil, že jsem SDF, tedy bezdomovec po česky. Že jsem stále na cestách. Řekl mi, ať ještě počkám v čekárně a zavolal sociální pracovnici. Ta dorazila do půl hodiny a začali jsme řešit problém. Zavolala na útulek, kde jsem byl 5 dní před dvěma týdny, ale tam nebylo místo, tak zavolala do malého útulku v Capbreton, který byl 37 km daleko. (viz mapka)
A v tomhle malém útulku, který je otevřen jenom v zimě, mě mohli ubytovat na týden, jak řekl doktor. Poděkoval jsem tedy a vydal jsem se na stopa. Stop šel naštěstí perfektně a za dvě hodiny jsem byl v Capbretonu, kde jsem našel baráček, a kde už o mně věděli.
Jak jsem strávil týden na baráčku a kam jsem se vydal dál? To a další se dozvíte v další kapitole…
2026 David H.©️