31. kapitola
Aneb jak jsem se zavraždil na jahodách
Ano… ano Bordeaux a Jacek změnili můj cestovní plán a já tam dočasně zůstal na jejich squatu i s Piotrem. Chlopáci se střídali v somrování před Lídlem a já stále žil z peněz od Turka. Po několika týdnech jsem to stejně chlapům v opilosti řekl, že jsem v Bourg en Bress pracoval, a že mám ušetřeno. Z jejich strany žádná reakce, jen řekli, že jsem měl štěstí a víc jsme se o tom už nebavili. Týdny ubíhaly a bylo tu jaro 2005. A já si uvědomuji, že vám tady vypisuji už 7 let mého života. V zimě 11. ledna jsem oslavil 28. narozeniny, no prostě to ultra letělo.
A dost o mně, teď něco Jackovi. Jacek byl o pár let starší ode mě, měl přes 30 let a byl nesmírně inteligentní, měl doktorát z Polské historie. I jeho překvapila nová doba, a tak spadnul do výherních automatů a následně půjček a už se vezl. Nakonec měl dohromady 5 půjček, které nesplácel, a tak vzal roha do Francie, protože částečně mluvil francouzsky mimo perfektní Angličtiny. Měl takovou teorii, že když vydrží 6-8 let, tak oni ty půjčky propadnou a on se bude moci vrátit zpátky do Polska, které nadevše miloval. Piotr, to byla podobná historie, jen on se nechal trochu nachytat. Vzal si půjčku na podnikání a na leasing si vzal jeřáb, jenže místní mafiáni ho o jeřáb obrali a Piotrovi zbyl leasing na splácení. Tak utekl do Francie, a takových příběhů jsem slyšel desítky a desítky, dluhy a exekuce nebo až hrozba uvěznění. Staří, mladí a chytří i hloupí. Prostě taková škola života. Ale zpět k aktuálnímu dění, týden za týdnem a následně měsíc za měsícem… Jednoho dne v dubnu 2005 přišel Jacek ze somru, že prý mluvil s dcerou jednoho farmáře, co dělá jahody a potřebuje lidi na sběr. Tak jsme se dohodli s Jackem, že půjdeme, neboť i když stále platila ochrana pracovního trhu schválená francouzskou vládou, zemědělství bylo výjimkou, neboť tam chyběli lidi, a tak jsme se poslední dubnový týden rozloučili s Piotrem a vydali se na venkov kraje Gironde. Přesněji do vesničky Saint Martin de Coux 75 km od Bordoux na totální venkov. Samozřejmě po okreskách autostopem až tam, v jedné větší vesnici jsme si nakoupili proviant, až jsme se dokráčeli do bydliště šéfa. Pozdravili jsme se a podali si ruce a on nám vše vysvětlil. Ovšem Jacka zajímala úplně jiná věc než jahody, a to jmenovitě dcera našeho šéfa, mimořádné krásy a jako správného Polského proutníka to tak nemohl nechat být. Kromě nás tam byla také grupa sedmi Portugalců, kteří tam pracovali už deset let, ale byli skoupí na slovo. Ale co už, hlavně, že byla práce 55€/den. Bohužel od prvního dne roboty pan David nezvládl fyzické podmínky této práce. Celý den být na čtyřech pod fóliovníkem 40 stupňů, to bylo na jinak vytrénované tělo moc. Portugalci když viděli, v jakých jsem nesnázích, tak občas pomohli s radou, jak trhat, ale bylo to horší a horší a po 9 dnech jsem hodil ručník do ringu. Jacek, který mohl v klidu zůstat a sklizeň dodělat, zůstal za mnou a také skončil. Na druhý den jsme si šli k šéfovi pro peníze a překvapil a dal nám za 9 dní 500€ a řekl, že jsme pracovali dobře, a že to není práce pro každého. Podali jsme si ruce a odešli. Jacek se rozhodl, že zůstane se mnou, za což jsem byl rád, neboť ve dvou se to lépe táhne. Vytáhl jsem tedy atlas a koukali jsme, kam pojedeme dál.
A kam jsme jeli dál, to i další historky se dozvíte v další kapitole. Saint Martin de Coux (viz mapa.)
2026 David H.©️
