David’s Paradise

Ano, bohužel se vracím do kapitoly 17. a já jsem potupně deportován vlastní chybou z Francie do Čech. Navíc krátce před Vánocemi 2003, které vůbec nemám rád. Pár dní před odletem jsem nuceně zavolal matce do Prahy, že přiletím na Ruzyni v ten a ten datum a hodinu.

A letadlo vzlétlo s mezipřistáním v Amsterdamu. Tam na letišti jsem měl ještě zaječí úmysly. Co kdybych vystoupil a s pasem, který je platný jeden rok, a zkusil štěstí v Holandsku? Nicméně jsem to neudělal a pokračoval dál do Prahy, ještě jsem měl štěstí, že mi letadlo neuletělo, dvakrát mě vyvolávali rozhlasem, uf uf.

Po 1 hodině a 20 minutách jsem přistál v Praze na Ruzyni, kde mě přivítalo mrazivé počasí a moje sestra s mámou. Neviděli jsme se 2,5 roku, a tak bylo chvíli veselo. Tedy opravdu chvíli hlavně ze strany matky! No nebudu vám tady dělat rodinné okénko, ale naše vztahy nebyly nejlepší, takže mě vlastně zachránily Vánoce a Nový rok. Již třetí den se mě ptala, co chci do budoucna dělat, a tak jsem se vydal za starými kamarády. Byli rádi, že mě vidí a snad i práce by byla, ale jako výčepák. To bylo sice pěkné i peníze pěkné, ale práce v pohostinství by mi urvala játra a to mi bylo jasné. Ono taky cílová skupina mých kamarádů byli výčepáci, barmani, pinglové a kuchaři v těch nejlepších pražských podnicích, takže sex…kokain a rock and roll. A zrovna tomuto jsem se chtěl vyhnout. Pak tam byla nabídka jít dělat skladníka do Ikei s řidičákem na ještěrku. To všechno bylo hezké, ale v hlavě už byl zasazený červík, který hlodal a hlodal, a to vrátit se do Francie. A tak jsem mezi svátky začal jednat a odjel jsem do Rychnova nad Kněžnou požádat si o passport na 10 let. V té době ještě nebyly tzv. bleskové lhůty, a tak jsem musel čekat 30 dnů. Ale v hlavě bylo rozhodnuto, vracím se do Francie, i když vím, co to obnáší. Možná většina z vás by si teď řekla, že jen blázen by se tam vracel po tom, co jsem si tam prožil, ale já jsem byl pevně rozhodnut znova se postavit všem překážkám. Matka a otčím s mým rozhodnutím nesouhlasili ale já se nedal zviklat. Koncem ledna 2004 byl můj pas připraven a já si ho jel do Rychnova vyzvednout. Po návratu do Prahy jsem se se všemi rozloučil a koupil jsem si jízdenku na první Eurolines do Francie. Na letadlo jsem v té době neměl, také kvůli tomu, jak mě okradli ti zkurvení policajti v Charleville Mezieres.

Takže 3. února 2004 jsem z pražské Florence odjížděl zpět do Francie. Co bylo dál po příjezdu a další, se dozvíte v další kapitole…