David’s Paradise

Tak se vám hlásím z Royan přátelé. Psal jsem, že posledních pár kapitol jsou jako Nationale Geographic. To by bylo všechno pěkný, ale já po těch 25 letech nedokážu být konkrétní ve stylu jako s kým jsem jel, nebo jen výjimečně. Odkud a kam jsem jel, to si pamatuju, ale řidiče ne. Holt se budete muset spokojit s tím, co napíšu 😊 Jinak přečetl jsem X cestovatelských webů a to, co píšu já, je odlišné. Většina těch internetových cestovatelů jedou s baťohem 15-25 kg se všema možnýma vymoženostma. Třeba oblečení jsem vůbec neřešil. Po celé Francii existuje značná síť poboček, kde vám dají čisté a vyprané oblečení. Je to Croix Rouge, Secour Populaire a někdy Secour Catholique. Tyto organizace vám také dají jednou týdně jídlo, a to nejvíc řeší organizace Resto du Coeur, které v 80. letech založil herec a humorista Coluche. Takže když jste měli k dispozici všechny tyto informace, nikdy jste nemohli ve Francii umřít hlady. Já jsem všechny tyto charity využíval všude ve Francii a nikdy se nestalo, že bych strádal. V Royan jsem bydlel v bungalovu u moře, který stál na zahradě rodinného domu. Bungalov pronajímal postarší pár, oba dva hrozně fajn, hlavně paní. Jmenovala se Francoise. Původně chtěli 35€ za noc, ale při večeři když jsem jím vyprávěl můj příběh, tak slevili na 25€, což bylo v této lokalitě téměř zadarmo. Týden uběhl jako voda a já jsem ležel v atlase a přemýšlel jsem, kam dál. Rozhodl jsem se, že budu pokračovat dál na sever podél Atlantiku a tam uvidíme. Po týdnu jsem tedy naposled pozdravil Iyana a Francoise a vydal jsem se stopovat zas o dům dál (viz mapka).

Stop šel výborně a za hodinku jsem byl v La Rochelle. Krajské město. Známé pořádáním závodů plachetnic. Další zajímavostí je pevnost Boyard. Ta je vzdálena z přístavu La Rochelle 19 km Rudiš, cesta trvá asi hodinu. Do pevnosti je přísně zakázaný vstup, loď se může přiblížit k pevnosti na 50-200 metrů, aby si turisté mohli monument vyfotit. Fotil jsem svým starým Fuji foťákem ještě na kinofilm, ale fotil dobře. Nějak jsem se nevěnoval ostatním turistům na lodi, až jsem si všimnul vysoké blondýnky, tak 20-25 let. Ona se otočila a já kývnul na pozdrav. Ona také pokývla, a to bylo vše. Když jsme přijeli do přístavu, tak jsem jí hledal v davu, ale byla to ona, kdo si mě našel. Ahoj, já jsem Inge a jsem ze Švédska. Ahoj, já jsem David a jsem z Česka. Byl jsem rád, že začala první, neboť já těžký introvert, to prostě nejde dohromady. Zašli jsme na terásku na pivo, a nemohl jsem si nevšimnout, že má splávek jak Viktorka od splavu. Takže sympatie rostly. No a pak jsme si řekli naše live story. Od Inge jsem se dozvěděl, že žije ve Stockholmu a už tři měsíce je na road tripu. Jela ze Švédska stopem přes Dánsko, Německo, Holandsko a Belgii až dorazila do Francie. Spala venku i na squatech, prostě moje krevní skupina. Pak už jsme byli zmatlaní, takže si už nevzpomínám, o čem jsme se bavili. Zašli jsme k ní na hotel pro její batoh a čuměli jsme do mého atlasu kam dál, vysvětlil jsem ji můj plán a ona souhlasila s cestou.

Kam jsme s Inge cestovali dál a další se dozvíte v příští kapitole.