32. kapitola
Vagabundi z Dordogne aneb jak jsme seřezali Arabové
Já se staženou žerdí a Jacek jsme opouštěli Saint Martin de Coux. Mně to bylo líto hlavně kvůli Jackovi, který si za měsíc mohl vydělat slušné peníze, zatímco já jsem nechápal, co se mi stalo. Špatné dýchání, rychlý tlukot srdce, pocity na zvracení a pocit, že upadnu do bezvědomí. Bude třeba ještě tři roky, abych zjistil. Momentálně jsem neměl chuť se nechat jakkoliv vyšetřovat. Po dohodě s Jackem jsme se rozhodli, že pojedeme do kraje Dordogne do Perigueux. A navíc Jacek chtěl cestovat jako lidi, takže prý pojedeme vlakem jako lidi. Tak jsem tedy souhlasil, i když to oproti autostopu bylo vyhazování peněz oknem. A tak se tedy jelo vlakem (viz mapka).
Mapka je cesta autem samozřejmě, ale výchylka není tak velká, jedná se o +/- 30 km. Když jsme přijeli do cílové stanice, hned před nádražím byly velké reklamní cedule zvoucí do jeskyň Lascaux. (určitě jste všechno četli knihu Jeskyně velkých lovců od Hanse Baumanna) Jak jsme tak postávali u těch cedulí, někdo poklepal na rameno Jackovi. Ukázalo se, že je to další Polák, který se jmenoval Pavel. Zašli jsme tedy do nejbližšího bistra, abysme vyměnili informace. Pavel na tom byl jako my, jezdil po Francii a sem tam dělal na černo, když jsme ještě nemohli dělat legálně, jen s tím rozdílem, že on nikdy nesomroval, neboť vždycky nějakou práci našel. Dokonce dělal 7 měsíců v Cirkuse Zavatta, hrozný a špatně placený. Dostal se s nimi až do Španělska do Granady a tam to vzdal a vrátil se do Francie. Vysvětlil nám, že Dordogne je plná bohatých Angličanů, kteří sem imigrovali z Anglie. To pro nás s Jackem byla novinka. V tuto chvíli ale pro nás bylo nejdůležitější ubytování, takže klasika byla 115 a zdali je místo. Místa byla pro všechny tři, takže jsme vyrazili k ulici U kanálu, kde se nacházel útulek. Bylo to v katolickém stylu a bylo tam jen pár lidí. Hodili jsme sprchu, pak večeři a šli chrápat.
Na druhý den při snídani jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat do těch slovutných jeskyní. A jak jsme řekli, tak jsme udělali. Stanoviště odjezdů minikarů bylo před vlakovým nádražím. Vstupenky na osobu byly za 15€.
Bylo to velmi instruktivní v prostředí jeskyň z pravěku. Tak trochu jsme se jeden den chovali jako turisti, prohlídka trvala asi 2,5 hodiny. Když nás minibus vyhodil zpátky na nádražím, rozhodli jsme se udělat shopping. Všem nám bylo potřeba obuvi, a to velmi nutně. Zašli jsme tedy do místního Decathlonu, ono zase Perigueux nebylo zase tak veliké město. Já vždycky kupoval kvalitní obuv značky Salamon, protože to byla kvalita, i když nebyli nejlevnější. Nikdy ani jako bezďák jsem si nemohl dovolit, abych si odpálil boty. Po nákupech jsme zase zašli do bistra a já zavolal na 115 kvůli ubytování, a nemilá zpráva hlásila, že nemají místo, ale mají místo v Bergerac, což je město vedle, tak jsem tedy kývl na Bergerac, aniž bych věděl co se stane. Bylo 15:00 a koukali jsme do atlasu, jak je to daleko (viz mapka)
Bylo to cca 50 km a poslali jsme Pavla napřed, neboť stopovat ve třech, to nešlo. Sraz byl v Bergeracu u ubytka. Nakonec jsme se tam sešli všichni za dvě hodiny. Na místě jsme se seznámili s velice zajímavým člověkem, s Ericem z Nashvillu z USA. Odešel ze států kvůli vládnímu zřízení a stal se dobrovolně bezdomovcem ve Francii. Bylo to za vlády George W. Bushe. Byl to bývalý farmář. Za celou dobu, co jsem byl na ulici, jsem znal jen tři amíky, co byli na ulici. Těsně před otvíračkou, kde se vzali, tu se vzali, Arabové v počtu 7 kousků a hned začali dělat rozruch. Ostatní bezďáci se jich hned stranili, ale terorizovat slabší je viditelně bavilo. Pak se podívali na naší skupinku, dva Poláci, jeden Američan a já. A ten jakoby nejsilnější z nich pronesl, po večeři se uvidíme. Když se otevřely dveře útulku, tak Pavel hlásil, že bude problém s Arabama, a pracovník útulku jen řekl, že ne, že to jsou hodní kluci. Jacek jen potvrdil, my jsme vás varovali! Tedy, proti nám 7 Arabů. Po večeři jsme vyšli před barák a samozřejmě slovní urážky na nás. Pak už nevím kdo začal první, ale facka padla sem a tam a bitka propukla až do okamžiku, než nás rozdělila Police Nationale s dodávkou a všechny nás sebrala. Po příjezdu nás šoupli do CPZ a samozřejmě osobní prohlídka a našli u mě nůž a byl jsem v řiti. Byl jsem 20 let veden v rejstříku trestů za nedovolené ozbrojování, a tudíž jsem 20 let nemohl žádat o občanství.
Co je však bylo o moc vážnější, že o Američanovi a Pavlovi jsem od té doby už neslyšel. Jacek až na líbivý monokl byl ok, a ještě té noci se vrátil k Pietrovi do Bordeaux. Já jsem taky pár ran schytal, hlavně naražená žebra, takže cajk. A tak jsem zůstal zase sám a na druhý den jsem se vracel zase na Atlantické pobřeží.
Kam přesně jsem se vrátil a odkud jsem pokračoval? To a další se dozvíte v další kapitole.
2026 David H.©️