David’s Paradise

Nazdar všichni!!

Pak přišel rok 2000 a s ním i emigrace.
Nejdříve rok v Itálii a pak má osudová Francie v roce 2001 s přestávkou 7 měsíců, které jsem strávil ve Španělsku.
1 rok v Avignonu, 8 měsíců v Bandol a nakonec jsem v roce 2004 doputoval do Normandie, kde žiju dodnes.
Mezi 2001-2004 jsem procestoval 28 000 km autostopem křížem krážem ve Francii a zbytek pěšky, takže se celkem vyznám.

A od konce Covidu jsem to konečně rozjel. Zamiloval jsem si Asii, hlavně tu jihovýchodní. Takže za poslední 4 roky proběhla Indie, Thajsko, Srí Lanka a Filipíny. Některé země vícekrát.
Přede mnou je Bali, které už mám zabookované hodně dopředu.
Na začátku jsem používal služeb Airbnb, ale teď už vím, že se dá letět jen na ostro, tedy jen s letenkou a hledat ubytko až na místě. Víc adrenalin.
Jsem vlk samotář, vlastně od 18 let jsem byl všude sám. Ale s věkem se to mění.

V Normandii jsem se rychle zabydlel a začaly mě svrbět boty, a tak proběhl Egypt a Djerba a pár Evropských destinací. Poté přišly zdravotní komplikace, které mě na pár let vyřadily z provozu. Když jsem se z toho všeho vyhrabal, tak přišel Covid.

To je moje story.

Krásný víkend přeji všem.🙂🌞👍🇫🇷🇨🇿

Veškerý psaný a fotografický obsah blogu podléhá copyrightu autora.2026 David H.©️

 

 

Dobré ránko přátelé.
Jak jsem slíbil včera tak dnes budeme pokračovat ve psaní o mě a emigraci a všeho okolo.
Budu se snažit aby na sebe všechno navazovalo.

1.kapitola
Mrtvice v 21 letech

Píše se rok 1998 a já už rok pracuji jako provozák v jednom klubu v Pražské Libni.
Mimochodem hrozná díra, pořád jsme museli vyhazovat vysmažené cigány.
Ale výplata byla královská na tyhle léta a vůbec mě nezajímalo, že majitel přes klub pere špinavé peníze.

Byla tenkrát zima, měsíc prosinec, a já bydlel v pronajatém bytě na Žižkově.

Až přišel ten osudný den 19. 12. 1998 v 11:20 dopoledne.
Byl jsem doma sám a po obědě měli přijít kamarádi.
V tom se mi udělalo zle, začala se mi motat hlava a brnět ruka až do nohy, cítil jsem, jak mně tluče rychle srdce.
Zjistil jsem že nemůžu pohybovat levou rukou a nohou.Brněla mě i levá část úst.
Nejdříve jsem to považoval za panickou ataku a snažil jsem se to u okna rozdýchat.
Když to ani po půl hodině nebylo lepší, tak jsem se rozhodl jednat, dopajdal jsem se na chodbu a zazvonil na sousedku, která měla telefon.
Když jsem se jí snažil vysvětlit, ať zavolá sanitku, tak jsem zjistil že ani mluvit nemůžu. Pusa byla také ochrnutá.
Sousedka nakonec z mé gestikulace pochopila a sanitku zavolala.

Sanitka přijela asi za 15 minut.
Saniťáci mně změřili tlak, který byl mega vysoký, a tep také, ale vůbec je nenapadlo, že by to mohla být mrtvice.
A tak místo toho, aby mě naložili na nosítka a urychleně drandili do nemocnice, tak mě nechali sejít 3 patra do sanitky.
Přijeli jsme do nemocnice Královské Vinohrady na pohotovost, jestli si dobře vzpomínám.
Já táhnul nohu za sebou, ruka také nefunkční, a doktorka na mě řvala, co jsem měl za drogy.
Udělali mi toxikologický test a dali mi hořčíkovou kapačku.
Protože mi ani po kapačce nebylo lépe, tak mě přijali na neurologické oddělení.
Normálně lůžková část.
Dostal jsem další kapačku nevím čeho.
Poté mě poslali na CT, podle nějž nic neviděli. To už bylo 5 hodin od ataky!!
Bylo mi špatně a čekala mě ještě noc.
Pořád do mě cpali ty nesprávné kapačky.

Na druhý den se na mě přišel podívat primář, a to bylo vysvobození, neboť po deseti minutách pochopil, že mám vážně mrtvici. Takže okamžitě MR a tam to bylo jasné  – mozková mrtvice (pro doktory pravá capsula interna velká krevní sraženina )
Poté začalo konečně velké haló a odvezli mě na JIP, kde do mě konečně začali pumpovat léky na ředění krve.
Zůstal jsem 3 týdny.
Po třech týdnech mě přeložili na lůžkové oddělení.
Staralo se o mě lékařské konsilium.
Jednou jsem byl dokonce představen 25 studentům medicíny jako těžko uvěřitelný případ.
Ano, dostat mrtvici v 21 letech, to místní doktoři ještě neviděli.
Dohromady jsem strávil na Královských Vinohradech 5 týdnů.
Moje ošetřující lékařka mi říkala, že ať si nedělám iluze ohledně hybnosti.
Podle ní budu zřejmě pajdat a budu mít prověšenou ruku.
V té době, co jsem ležel už na lůžkovém, tak začali s reedukací, ale výsledky nic moc.

Jelikož jsem byl rozhádaný s rodiči, tak jsem marodil u babičky na severu ve Štětí.
Po 3 měsících mi schválili lázně a já zamířil do Jánských Lázní.
Abyste pochopili, proč to píši s takovou lehkostí až s nadsázkou:
celou tu mrtvici jsem si v hlavě zidealizoval asi jako kašel, že je to prostě kašlík, který brzo odejde. Vůbec jsem neřešil vážnost situace.
V Jánských Lázních první 3 týdny vzorný pacient.
Pokroky byly výrazné!
Po třech týdnech jsem se ale chytil party a místo procedur jsme chodili chlastat.
No, suma sumárum jsem tam strávil 6 týdnů.
Vrátil jsem se do Štětí a v následujících 2 týdnech mě čekala kontrola na Královských Vinohradech.
Doktorka byla v šoku, neboť ochrnutí nebylo vůbec viditelné.
Řečí normální, prostě ve formě, dá-li se to tak říci.

Teď se asi budete ptát proč vám to všechno povídám??
Tahle nehoda a její zvládnutí mi pomohla zvládnout ty nejhorší momenty v emigraci.

Jak jsem se dostal do Itálie a následně do Francie??
Toto a všechno bude v příštím povídání.

2026 David H.©️

2.kapitola

Italská anabáze

Tak tu máme druhý díl mojich storek ze života.
V první kapitole jste se dozvěděli, jak mě sestřelila mozková mrtvice, a dnes se dozvíte, jak to bylo dál.

Píše se listopad 1999.
Je to skoro rok co mě navštívila teta mrtvice.
Naštěstí jsem to jakž takž rozchodil, ale musel jsem začít myslet, co dál.
Nemocenská mi skončila a o práci, co jsem měl, jsem přišel.
Ono tedy nebylo o co stát, neboť do podniku, kde jsem dělal provozáka, udělala šťáru protidrogová policie a krátce poté byl podnik uzavřen.
Takže jsem byl na dlažbě a co teď, můj byt na Žižkově taky padnul a já musel přespávat u kamarádů, což nebylo zdaleka ideální.
Náhoda mi přivedla do cesty pána, budeme mu říkat Zdeněk.
Česko-švýcarský hochštapler, který pokaždé jezdil do Čech jiným autem, tu Jaguár, tu Porsche nebo Ferrari.
No každopádně mi nabídl práci.
Má jachtu v Itálii a je potřeba nějakou prácičku v motor-roomu. Natírání a tak.
Domluvili jsme se, že za ním přijedu přímo do Itálie.
V prosinci jsem tedy za poslední peníze zakoupil jízdenku do Udines.

Tady je takové resumé na začátek.
Cestování, pro někoho zábava, pro někoho práce či business.
A pak jsou tu ti, pro které je cestování vokace na celý život.

V autobuse bylo velmi veselo, neboť v té době jezdily do Itálie holky, co pracovaly jako tanečnice, společnice nebo prostě šlapky, a jelikož většinou to byly holky z Moravy, tak slivovice tekla proudem.
Ve čtyři ráno jsem vystoupil z autobusu v Udines kousek od vlakového nádraží.
Koupil jsem si jízdenku do St.Giorgio di Nogaro a čekal až přijede vlak.
Saint Giorgio di no Garo bylo malinkaté městečko 33 km od Udines a 32 km od Lignano.
Z nádraží do privátního přístavu to bylo 4 km pěšky, neboť na taxíka jsem neměl.
Když jsem konečně našel přístav, už na mě čekal Zdeněk.
Dali jsme snídani a on mi vysvětlil, co po mě bude chtít.
Byla to vlastně prkotina v motor-roomu.
Uříznout nějaký plechy a pak vše přetřít barvou.
Pak přišla složitější práce na palubě lodi, výměna palubní podlahy. Já jsem Zdeňkovi pouze pomáhal, bylo to speciální měkké dřevo něco jako balza pro modeláře. Hlavně metr toho dřeva stál 700 marek!!
Mezitím jsem obdivoval jeho loď,18,60 metrů, cena 1M marek. Prostě paráda.
Po pár dnech práce skončila a Zdeněk se ukázal jako skrblík a dal mi 200.000 lir za všechno a řekl mi bye bye.
Takže shrnutí: byl jsem v cizí zemi, jejímž jazykem nemluvím a v kapse mám 200.000 italských lir což v té době představovalo asi 2400 CZK. Super.
Měl jsem s sebou malý slovník, který jsem koupil ještě v Čechách, a tak jsem se naučil nazpaměť jednu větu:
Sto cerkando un lavoro.
Tedy, že hledám práci, a s touhle větou jsem obešel všechny lodě.
U dvou lodí jsem uspěl, všechno to byli důchodci. Jedna loď šla do doku na odrezovací ošetření a druhá loď hledala něco jako plavčíka na cestu do Chorvatska velmi dobře placenou –  250 DM.
Takže jsem se plácal po takových malých prácičkách skoro rok, nedělal jsem jen lodě, ale i umýval nádobí v přístavní restauraci prostě holka pro všechno. Navíc fakt platili mizerně –  1M-1.2M lir měsíčně.
Navštívil jsem Lignano, Bibione, Palmanovu, Benátky a Udines, tedy všechno, co bylo blízko.

Po roce mě to přestalo bavit a já začal přemýšlet co dál.
A tady se začíná otevírat francouzská stopa….ale o tom až příště

2026 David H.©️

 

3.kapitola

Cesta do Francie.

Takže Itálie pro mě skončila, neboť do přístavu přišli Moldavci, a to, co jsem dělal za 1M, oni dělali za 800k lir.

Tudíž jsem přemýšlel co dál…

Když jsem byl v Jánských Lázních na rehabilitaci (viz kapitola 1), potkal jsem tam dalšího hochštaplera jménem Luboš Chaloupka.

 Chvástal se, jak pracuje ve Francii a po jedné rundě mi napsal na papírek svojí adresu, že můžu pracovat s ním, když budu chtít.

Poslední peníze jsem rozfrcal v Palmanově s klukama z Teplic, co dělali v Itálii sádrokartony.

Jejich šéf jim zaplatil na léto apartmán v Palmanově a tak jsem bydlel u nich. Jenže i toto skončilo a já se vrátil na skok do Čech.

Tam jsem zjistil, že mi pšenka nepokvete, a tak jsem si vzpomněl na papírek od Luboše.

Měl jsem v kapse 3 300 kč, ty jsem rozměnil na francouzské franky, takže jsem měl asi 900 franků.

Abych ušetřil, tak jsem se rozhodl, že pojedu stopem.

No, neměl jsem ani mapu, jen v knihkupectví jsem se kouknul do atlasu a napsal si asi zhruba trasu.

Praha-Norimberk-Mnichov-Štutgart-Štrásburg-Lyon-Avignon.

Ta třetí kategorie jsem já. 🙂🌞

No, co vám budu povídat, bylo to peklo.

Do Norimberku jsem se dostal v pohodě a kráčel jsem k poslední benzínce směrem na Mnichov.

Čekám si na stop a tu náhle u mě prudce zastaví civilní krémová dodávka, otevřou se dveře a tam tři maníci. Geheime staatpolizei.

2026 David H.©️

Kam prý jedu, tak povídám že do Francie, oni že hmmm, a ať jim dám tašku, oni jí vzali a celou vysypali na zem.

Pak nalezli zpátky do dodávky a řekli mi, že za hodinu pojedou zase kolem a jestli tady ještě budu, tak mě prý předvedou.

Tak tohle bylo seznámení s německou policií.

Naštěstí jsem chytil stopa až do Mnichova, takže žádný policajti. 

V Mnichově jsem zamrzl celý den, a tak jsem vyměnil franky za marky a hromadnou dopravou jsem se dostal až na konec města, odkud jsem mohl stopovat dále na Štutgart.

Do Štutgartu jsem dorazil v noci, mašíroval jsem po obchvatu až na konec města.

Kam jsem pokračoval zítra? To a další se dozvíte v další kapitole…..

Tma jako v pytli, tak jsem našel nějaký hájek u obchvatu, nebo jsem si to alespoň myslel.

Co se stalo dál po příjezdu a další se dozvíte v nové kapitole.

Jinak, abyste pochopili, tak já byl zcela naivní, neměl jsem ani spacák, zato tašku zbytečných hadrů.

Prostě jsem se oblékl do teplých hadrů a snažil se usnout.

Ráno jsem se probudil a z háječku se stalo dětské hřiště plné psích hoven.

Ráno jsem stopoval dál na Štrasburg a tam mi došly peníze.

2026 David H.©️

Ta anabáze v Německu se prostě protáhla.

Nakonec jsem se dostal na jedno odpočívadlo asi 20km za Štrasburgem směrem na Lyon po (autoroute de Soleil) neboli Sluneční dálnice. Stopoval jsem a stopoval a nic, načež začlo silně pršet.

Neměl jsem peníze, abych se schoval do motorestu, a tak jsem schoval do telefonní budky. Pršelo celou noc, a tak jsem čekal v té budce celou noc.

Ráno jsem se opět vydal na výjezd stopovat.

Co do počtu navštívených zemí jsem zcela průměrný, ale to není důležité.

Asi po dvou hodinách jsem měl štěstí a zastavil mi mladý pár v otřískaném Pežotu.

Tady jsem poprvé zažil, co je to Francouzská pohostinnost. Dali mi kafe, Colu a obloženou bagetu a slíbili mi, že mě zavezou na největší parkoviště za Lyonem, ač si kvůli mně zajeli přes 30km.

Pak už to šlo celkem svižně a s posledním kamioňákem jsem se dostal skoro až do Avignonu. Takže poslední noc strávená na Air de repos a na druhý den mě kamioňák vyhodil u odbočky do města.

Následně mě asi po 15 minutách zastavila paní, která mě zavezla do centra Avignonu.

Těch šílených 1316km jsem urazil za 11 dní takže masakr.

Už jsem si říkal, že nic horšího mě potkat nemůže, ooo jak jsem se mýlil.

Ale o tom až v další kapitole.

2026 David H.©️

4.kapitola
Avignon

Po 11 dnech strastiplné cesty jsem konečně dorazil do Avignonu (viz. kapitola 4.)
Už jsem se těšil na Luboše a těšil se, co si všechno za vydělané peníze koupím.
Byl jsem v centru Avignonu a poptával se kolemjdoucích na adresu na papírku.
Velice rychle jsem zjistil, že angličtina není ten správný jazyk na komunikaci s Francouzi.
Nakonec mi jedna slečna řekla, že ví kde to je, ale ptala se, jestli tam chci opravdu jít, což jsem nechápal.
Nechal jsem si tedy vysvětlit cestu a za 5 minut jsem tam byl.

Na udané adrese stál přízemní dům a předním houf otrapů, bohužel tohle nevypadalo jako bydlení Luboše.
Začalo mě jímat špatné pomyšlení, ale počkal jsem až otevřou.
Když se konečně otevřelo, tak se všichni ty otrapové nahrnuli dovnitř a já jsem zaregistroval brýlatého Araba na recepci.
Anglicky jsem se ho zeptal na Luboše a on mi řekl, že tu není, a že odjel do Čech.
V tu chvíli jako když na mě spadne atomovka.
Jsem v Avignonu, nemám peníze, jsem hladovej a nevím, kde budu spát…samé ocásky…
V tom mě z mého přemýšlení vyrušil jakýsi týpek, tak 45-50, poloviční cikán a představil se jako Jozef z Mikulova.
Zeptal se mě, jestli mám hlad, což jsem měl a velký, ale říkám, že nemám peníze a on mi řekl, že mě zve. Akceptoval jsem, neboť jsem 2 dny nic nejedl.
Oběd stál 5 franků. A zhltnul jsem ho jako nic, navíc moc dobré.
Jozef se mě zeptal, jestli mám kde spát, na což jsem mu odpověděl, že nemám.
Jozef odpověděl, že všechno zařídíme.

Po obědě s plným žaludkem se mi vše jevilo optimističtější a následoval jsem Jozefa.
Mezitím mi Jozef sdělil, že ten dům v centru, kde jsme byli, byl útulek pro bezdomovce.
To mě ohromilo a zeptal jsem se proč mi dal Luboš adresu na útulek pro bezdomovce, když mi sliboval práci.
Jozef se zasmál a říká….práci jo…?! Luboš byl profesionální somrák, to byla jeho práce.

Po asi dvou kilometrech jsme přišli na velkou křižovatku a Jozef vyložil karty.
Tak hele, pokud chceš tady přežít, tak máš 3 možnosti: buď budeš krást v obchodech alkohol a pak ho budeš prodávat na trhu, což tady dělají Poláci, nebo pokud budeš mít štěstí, tak tě někdo vezme do práce, ale vzhledem k tomu, že nemluvíš Francouzsky, tak zapomeň.
A ta třetí možnost, ptám se?
No, to je jednoduché, budeš prostě somrovat tady na křižovatce.
V tu chvíli jsem zčervenal studem, cože?? žebrat??
Pak jsem si ale uvědomil mojí situaci a s těžkým srdcem jsem řekl, že to teda zkusím.
Jozef mi vysvětlil, že jakmile padne červená, tak půjdu kolem aut s cedulkou a každého pozdravím Bonjour a když něco dostanu tak merci.
Na kartónu bylo napsáno Une piece pour la vie ou ticket restaurant, neboli v překladu jednu minci pro život nebo stravenku.
S těžkým srdcem jsem tedy do toho šel , ale s každým krokem jsem se propadal hanbou víc a víc. Ale jako by to ti lidé věděli, tak dávali a dávali…..
Po půl hodině jsem toho už nechal a šel jsem k Jozefovi.
Tak ukaž, říká mi Jozef, a já natáhl ruku plnou mincí, dělalo to 130 franků za půl hodiny, což je v přepočtu 481 CZK.
V tu chvíli jsem zapomněl na stud, ale v hlavě se mi zapnula ekonomická kalkulačka!!
Šli jsme do tabáku, tam mi Jozef poradil jaký tabák koupit, byl to 50 gramový Ajja 17, pak jsme šli do marketu a tam zase na radu Jozefa jsem koupil plastové víno 1,5 litrů.
A tak jsem se oficiálně stal držitelem titulu žebrák-bezdomovec-squatter.
A co bylo dál a jak to celé osud zase zamotal se dozvíte v další kapitole…

2026 David H.©️

 

5.kapitola
Krádež

Tak ve čtvrté kapitole jste se dozvěděli, že jsem somroval na křižovatce v Avignonu.
Jozef mě po nákupech vzal k sobě domů.
Bylo to asi 4km daleko od ruchu centra města .
Bývalý domeček zahradníka uprostřed luk jednoho chovatele koní.
Dvě místnosti s tím, že ta druhá byla pobořená.
Ta samozřejmě připadla mně.
Ale mně to bylo fuk, byl jsem rád, že můžu mít kde hlavu složit.
Tam jsem se seznámil s jedním Slovákem, který se mi představil jako Milan.
Otázkou je, jak se jmenoval opravdu.
Ten bydlel na stejném pozemku jako my, ale spal venku.

Jelikož můj mozek začal fungovat v ekonomickém módu, tak jsem začal chodit somrovat na křižovatku každý den na 8 hodin, jako bych byl v práci.
A výsledky nechaly své ovoce a já si za 14 dní vysomroval asi 5 500 franků což bylo asi 21 000 CZK.
Už jsem si pomalu zvykal na můj bezdomovecký styl života.
Jednoho dne nás s Jozefem navštívili feťáci z jiného squatu.
Tři Moraváci, stejný problém: drogy, všichni závislí, dva na Subitexu, což je lék na odvykání a oni si to stříleli do žíly,  a třetí, který byl na Metadonu, což bylo na odvykání z heroinu, a což se pilo po malých lahvičkách.

Přinesli čtyři igelitky plné masa, samé kuřecí prsíčka a rumpsteaky.
Když jsem to viděl, tak jsem se jich zeptal, kde to vzali, neboť cenově to bylo za více než 2000 franků.
Následně mi vysvětlili, že to pochází z Aldi a Lídlu.
Ne však z obchodu, ale z popelnice.
Tohle všechno mi řekli, až poté co jsem mě l už dva steaky v sobě.
To, že se ze mě v budoucnu stane pilný hrabáč, jsem ještě nevěděl.
A dny plynuly a já somroval, až do dne kdy mi zastavil na křižovatce zastavil jeden řidič.
Byl to Francouz, instalatér na volné noze, koupil barák a teď ho přestavuje a potřebuje dělníka, dohodli jsme se na 350 franků na den.
Samozřejmě jsem všechno odkýval, i když vůbec nejsem technický typ.
Dělal jsem u něj úplně, vše vrtačka a sbíječka, až jsem měl křeče.
Jednou, když jsem stál na střeše na hraně asi 40 cm se mi přetočila vrtačka a já jen se štěstím nepropadl do přízemí přes skleněnou stříšku.
To bylo potřetí v životě co u mě stáli andělé.
Až přišel den D
Nic zvláštního se ten den nestalo já přišel ten den z práce a zašel jsem koupit víno do supermarketu.
Vrátil jsem se na squat, kde byl Jozef a Milan.
Já jsem pomalu vypil moje dva krabičáky.
A usnul jsem.
Po nějaké době mě probudil velký křik, tak jsem se vzbudil a slyším bitku mezi Milanem a Jozefem.
Oba na sebe cosi řvali.
Zvednul jsem se, co se jako děje a Slovák řval, ukradnul ti peníze.
A Jozef řval, že to není pravda, a ať mu pomůžu.
Tak jsem přišel blíž a Slovák zařval iděm si pro nožík, v tu chvíli jsme ani já ani Jozef nevěděli co dělat, a tak jak byl Slovák ještě v polokleku, tak jsem se rozběhl a kopl ho kolenem do hlavy.
Jelikož já jsem měl 60 kg a on asi 90 kg, tak ho to neomráčilo.
Šel směrem k baráku a my na zemi.
Místo toho aby si išel pro nožík, tak zmizel.
Prostě měl připravenou ústupovou cestu přes plot, kde už měl připravené dráty.
Jozefovi ukradl 2 000 franků a mně 7 500 franků.
Když jsem si zakopával peníze, tak mě ani nenapadlo, že mě někdo sleduje.

Tímto jsem ztratil veškeré iluze o životě bezďáka.

Propadl jsem zoufalství a řádně jsem chlastal.

Po několika dnech mi hlásí Jozef, že nás vezme jeden patron na víno za 400 franků na den. Nešel jsem tedy k instalatérovi na stavbu, ale šel jsem s Jozefem na křižovatku čekat na patrona od vína.

Čekali jsme asi 3 hodiny a nikdo nepřijel.

Byl jsem rozčarován a nazítří, když jsem chtěl jít pracovat k instalatérovi tak už bylo pozdě, neboť instalatér si už našel náhradu, jiného Čecha.

Když tak nad tím zpětně přemýšlím, tak šlo zřejmě o pomstu Jozefa, který mi záviděl, že mám práci. Navíc on nemluvil ani Francouzsky ani Anglicky, vystačil si s pár slovíčky. Prostě si celou věc vymyslel, abych já o ní přišel.

Takže další rána osudu a další cenná zkušenost.

Nikdy nikomu nedůvěřuj na 100 %!

A co se stalo dál a jak jsem se dostal na pobřeží Středozemního moře a seznámil se s Adamem, to vám povím dál.

2026 David H.©️

 

6.Kapitola

Pochod smrti
Byl srpen 2001 a já byl ve Francii v Avignonu na squatu v ne příliš dobré společnosti. Po té anabázi se Slovákem a ukradenými penězi jsem byl jak tělo bez duše, a tak jsem se rozhodl, že potáhnu do Španělska, to jsem ještě neviděl že později se stane Francie mým domovem.

Poslední peníze jsem si schovával na jídlo ještě po Francii a věděl jsem, že to do Španělska stačit nebude, ale chuj s tím.
Když je vám 24 let a jste tvrdohlaví jako beran, tak vás nic nezastaví.

Inu, dal jsem se do cesty podél Středozemního moře po ose Avignon-Nimes-Montpellier-Perpignan.
Zkoušel jsem stopovat ale neúspěšně, když máte holou lebku a slovanský ksicht, tak vám to moc nepomůže. A tak jsem šel a šel.

Za 10 dnů jsem konečně přešel hranici do Katalánska přes průsmyk Cerber až jsem se dostal do Girony. To už jsem měl našlapáno 336km a velice slušný průměr na den 33km s batohem 8 kg.
V Gironě se stala další zásadní věc, a to ta, že mi došly peníze. Přemýšlel jsem, co udělám, vrátit se do Francie nebo pokračovat dál na jih.
Rozhodl jsem se pokračovat dál na jih.Barcelonou jsem vlastně po obchvatu jen proběhl a jediné co jsem viděl byla ta slovutná kašna na jednom z kruháčů.

Za další týden chůze jsem dorazil do Taragony a ten den nezapomenu, neboť bylo 11. září 2001.
Jak tak jdu, tak jsem si všimnul nebývalého shluku lidí u obchodů s elektrospotřebiči.
Tak jsem přišel blíž a tam jsem se dozvěděl, že byl spáchán atentát na Twins tower.
Místní Arabové tenkrát chodili a křičeli Alahu akbar…
No, a já jsem pokračoval dále
na Castellon a Valencii.
U Castellonu na mě přišla první krize.
Následky chůze a hladu mi daly znát.

A tak začala má ovocná anabáze, neboť státní silnice byla lemovaná mandarinkovníky a pomerančovníky.
Jako bonus hroznové víno.
To mi vlastně zachránilo život.
Dorazil jsem zdrchaný před Valencii, vyspal jsem se a na druhý den jsem atakoval obchvat Valencie, v 09:00 ráno jsem vyrazil a na konec Valencie jsem dorazil v sedm večer. Obchvat 43km!

Do Alicante zbývalo už jen 140km.
Zatnuté zuby a šel jsem dál.
Spása přišla asi 20km od Alicante.
Kamion s českou značkou.
Dva kamioňáci z Mikulova mi dali najíst, dali pivo a mohl jsem pokecat. Nabídli mě, že mě odvezou do Francie.
Což jsem s díky odmítl, když už jsem se dostal tak daleko.

Takže totál 951km za 26 dnů.
Sice jsem málem chcípnul, ale dal jsem to.
Zhubnul jsem asi 10 kg. Spálenej od sluníčka tudíž černej jako bota.
I ti čeští kamioňáci si mysleli, že jsem nějakej Marokánec.

Co se stalo v Alicante a jak jsem se dostal do Malagy??
O tom někdy příště.

Tady dole máte mapku aby jste viděli.

2026 David H.©️

 

7.kapitola 

Alicante-Malaga

Po strastiplné anabázi 951km jsem konečně dorazil do Alicante.
Pohublý fyzicky a mega unavený, ale nezlomený psychicky.
Můj první dojem byl, že jako pěkné město.
Jelikož jsem neměl peníze a měl jsem hlad, tak jsem obešel 8 telefonních budek, neboť v té době je Španělé měli ještě na mince.
Byl jsem úspěšný – cca 600 peset.
To v přepočtu dělalo asi 120 CZK ale stačilo to na bagetu, salám a nejlevnější víno.
Tak jsem odešel ze supermarketu a vydal se k promenádě, kde jsem si vybral palmu, pod kterou jsem si sedl a začal jíst.
Dojedl jsem a začal přemýšlet, co jako že budu dělat??
Z mého rozjímání mě probral křik v češtině, otočil jsem tedy hlavu a vidím dva dredáče, holku a kluka asi v mém věku, jak se hádají.
Přistoupil jsem blíže a česky pozdravil.
Po pár minutách rozhovoru jsem se dozvěděl, že Petr a Lucie byli před pár dny deportováni z Israele.
Do podrobností zabíhat nechtěli, a tak jsem se raději neptal.
Jejich artiklem nebyly krádeže ani žebrání, ale mouční panáčci.
Abych vysvětlil: nafukovací balónek se naplnil moukou, přidala se očička, korálek a měli jste moučného panáčka, který byl plastický a dal se všelijak deformovat a oni ho na promenádě prodávali za 500 peset.
Nevýhodou panáčka bylo to, že po pár dnech prasknul a mouka se vysypala.
Takže oni mi dali trochu peněz, abych měl na materiál, a pak odešli a už jsem o nich nikdy neslyšel.
Nakoupil jsem tedy materiál a vyrobil jsem 10 panáčků.
Přišel jsem tedy promenádu roztáhl ručník a začal nabízet v angličtině samozřejmě, protože jsem španělsky rozuměl jen pár slov.
Dobrá stránka věci byla ta, že Španělové v pohodě mluvili anglicky, ne jak nafoukaní Francouzové.
Čas od času někdo zakřičel polizía čemuž jsem rozuměl, vzal jsem ručník s panáčky a utíkal jsem co nejrychleji.
2x to vyšlo a utekl jsem, ale na potřetí Pešek a chytli mě.
Pro ty, co nečetli kapitolu 5., tak musím zdůraznit změnu,  měl jsem v nohách 951 km, tudíž totálně KO a chodidla na vrak, prostě jsem nebyl schopen běžet více než 100 metrů.
Odvezli mě na komisariát a tam jsem dlouho čekal na chodbě, než mě předvedou.

Pak jsem konečně přišel na řadu a ocitl jsem se před policistou, který měl sepsat mojí výpověď.
Koukal na mě a pak na můj passport a pak se začal ptát, jak jsem se dostal do Alicante a do Španělska vůbec.
Tak jsem začal s mrtvicí, Itálii, Francií a pochodem sem do Alicante.
On se na mě díval a když jsem domluvil, tak mě požádal, abych si šel ještě sednout na chodbu.
Tam jsem seděl ještě asi hodinu a v mé hlavě se odvíjel film, jako že mě deportuji do Čech, bude ostuda a tak dále.
Po hodině čekání si mě ten policajt znovu předvolal a říká mi v angličtině, co s váma chlape, vy opravdu nemáte profil vagabunda nebo kriminálníka.
Měl bych pro vás jedno řešení, načež vzal mojí výpověď a roztrhal ji. Zavolal na strážníka, aby mě sundal pouta a řekl mi abych ještě posečkal na chodbě.
Čekal jsem asi další 2 hodiny, ale tentokrát bez pout, takže to bylo veselejší.
Poté přišel do kanceláře asi 60-65 letý vousatý Španěl.
Po chvíli vyšel z kanceláře a říká mi já se jmenuju Chavier následuj mě, a tak jsem šel.

Venku stála dodávka ve které seděli dva další týpci, zřejmě Arabové.
Řekl mi, ať si vlezu dozadu a udělal si pohodlí, tedy udělat si pohodlí v nákladovém prostoru bylo silné slovo.
Byla tam deka, kterou jsem si dal pod prdel a dodávka se rozjela.
Po hodině cesty už jsem začal myslet na nejhorší, jako že mě rozřezají na orgány nebo prodají jako šlapku.
Naštěstí nic z toho se nekonalo.
Dodávka se po nějakém času zastavila a Chavier otevřel dveře a říká mi Bienvenido a Malaga hombré.

Takže si to sesumírujeme: ještě před pár hodinami jsem byl na komisariátu a hrozila mi pokuta v lepším případě a deportace v horším.
Teď jsem v Malaze a vlastně nevím co tu vůbec dělám?!
Všechno jsem se měl dozvědět po pár minutách.
Chavier byl majitel restaurace kde zaměstnával 6 lidí, z toho 4 na černo.
Vysvětlil mi, že budu desatascador de cuccina neboli myčka nádobí.
Plat 100.000 pesos+jídlo+bydlení.
Ani jsem neměl sílu ty nabízené peníze přepočítat na české, ale potom jsem zjistil, že je to asi 15 000 CZK.
A tak jsem myl talíře, pánve a kastroly 7/7 v týdnu.
Ty začátky byly drsné, příšerně mě bolely záda.
Po několika týdnech mně to bylo jedno.
S ostatními jsem se moc nebratříčkoval už proto, že severoafričany nemám v lásce a o problémech s nimi se ještě dozvíte v dalších kapitolách.
Oni mě také nemuseli a tak mě nikdo zbytečně nebuzeroval.
Po několika měsících jsem si všimnul návštěv divných Arabů co chodili za Chavierem.
Aniž bych si to uvědomoval, tak to byl začátek konce.
Jednoho dne v březnu 2002 si nás Chavier všechny zavolal a ohlásil nám, že musí restauraci prodat a nás musí propustit do konce týdne.

A tak jsem byl zase na začátku, ale s tou výhodou tentokrát, že jsem měl ušetřené peníze.

A co bylo dál a kudy se mé cesty ubíraly, se dozvíte v dalších kapitolách.

To be continued…

2026 David H.©️

 

8.Kapitola část první

Cesta do Norska

Bylo to půl roku po pochodu smrti (viz kapitola 6.)Byl únor 2002 a já stál v Málaze na Plaza de la Merced a přemýšlel co dál.

Opět bez práce a bez domova, ale zato s půl milionem peset v kapse. Ve Španělsku se mi zůstat nechtělo, a tak jsem se rozhodl vrátit do Avignonu, kde to vlastně všechno začalo.

Přespal jsem v levném hotelu a na druhý den jsem se vypravil na estación de autobuses a vyhledal si spoj do Francie. Jeden jel ten den přes Barcelonu-Perpignan a Montpelier až do Avignonu. Zaplatil jsem jízdenku, a protože jsem měl ještě 3 hodiny času, tak jsem šel na pláž Malagueta, byl únor, ale sem tam vysvitlo sluníčko a já si uvědomil, že Málagu vůbec neznám. Posledních 5 měsíců jsem strávil nonstop v práci s výjimkou, když jsem si šel koupit nové boty.

3 hodiny utekly jako voda a já jsem se vrátil na autobusák, kde mě čekal Eurolines. Řekl jsem bye bye Malaze a Španělsku vůbec.

Cesta rychle utíkala po trase Murcia-Alicante-Valencia-Barcelona. Do Barcelony jsme dorazili už v noci a já si uvědomil jakou hroznou túru jsem si dal na cestě do Španělska. Klidně jsem mohl zdechnout u cesty jako nějaký prašivý pes.Po Barceloně jsem usnul a probudil se až k ránu když jsme přijížděli do Montpellier.Pak už jen dvě slabé hodinky a byla tu konečná la gare routier Avignon.

Autobusák byl v centru Avignonu, ale já jsem nešel na Place de Pape, kde se všichni klošáci srocovali, ale šel jsem rovnou na bývalý squat, kde jsem bydlel.

Ušel jsem 4km a byl jsem tam. U domku seděl výkvět Avignonských bezdomovců. Jozef, toho už znáte z kapitoly 5. Dále alkoholik Honza, Zdeněk, o tom vám něco povím za chvíli, a Adam. O Adamovi ještě hodně uslyšíte, ale nebudu předbíhat. Když jsem přišel blíž, tak začali všichni hulákat nadšením. Kloša, křičel Jozef. Abyste porozuměli, tak kloša bylo počeštěné z francouzského clochard neboli bezdomovec. Hned mi podávali sklenici vína, abych se napil.

My jsme si mysleli, že jsi umřel ve Španělsku. Zřejmě mluvili s někým, co přijel ze Španělska, neboť Avignon byl francouzská křižovatka cestovatelů z Portugalska a Španělska cestou do Německa a Česka.

Teď pár slov o Zdeňkovi, to byl král z Brna. Dělal na Place de Pape živou sochu, což z něho dělalo toho nejbohatšího bezdomáče. Navíc měl německé občanství a pobíral v Německu sociálku takže každé 4 měsíce si jezdil ty peníze vybírat. Ano, on peníze sice měl, ale jak chlastal tak často zapomínal, kde ty peníze vlastně zakopal. Jinak opravdu fajn člověk, prostě bohém se vším všudy. Fotil nádherné fotky zrcadlovkou, hlavně portréty.

O tom, že jsem pracoval, a že mám peníze, jsem taktně pomlčel hlavně kvůli Jozefovi. Jednou cikán, vždycky cikán… nakonec kolem 23:00 Jozef a Zdeněk odpadli a zůstali jsme u ohně jen my dva s Adamem. Oba dva už notně ožralí. Já přiznal Adamovi, že jsem ve Španělsku pracoval. Jenom jsem nevěděl co teď, do Čech se mi nechtělo neboť 50 000 Kč zase nebyl takovej balík, do 5-6 týdnů bych to určitě prochlastal. Adam to nějak nekomentoval a dál jsme se bavili o zeměpisu, Adam měl rád Skandinávii a ani nevím, jak k tomu došlo, tak jsem zvolal jedeme do Norska. Adam říká, ale já mám jen 300 franků, nevadí, odvětil jsem………zvu tě.

Druhý den ráno po probuzení mi Adam říká, že včera když jsi byl vylitej, tak jsi mluvil, že pojedeme do Norska. Odvětil jsem že to stále platí. Pak jsem ho požádal, dal aby mě doprovodil do Decathlonu. Eura už jsem měl vyměněné ze Španělska, takže žádný problém. V Decathlonu jsem pod přísným dohledem Adama koupil 70 litrový batoh a spacák do -10°. Poté Adam říká, že musíme počkat minimálně 6 týdnů do začátku dubna. Řekl jsem Ok a na těch 6 týdnů jsem odjel na Cóte d’Azur na fleka, který mi Adam poradil. Bylo to v lesíku kousek od St. Maxim.

Čas ubíhal, jaro tady bylo už v plném proudu. Dával jsem si bacha, abych moc neutrácel, ale i s chlastem jsem přežíval s 10€ denně. K jídlu hlavně plechovky cassouletu, 840 gr.fazolí a párků. Tudíž za 6 týdnů utraceno asi 500€. Batoh a spacák stáli dohromady 175€ plus nějaké další výdaje a zbylo 1200€ na cestu. Vzhledem k tomu, že jsme samozřejmě jeli stopem, tak vlastně jen jídlo a pivo na útratu.

Takže jsem se vrátil do Avignonu vyzvednout Adama. Teď tedy pár slov o Adamovi: Adam byl synek z Bruntálska. Byl úplně jiný než ostatní bezdomáči. Každý den dělal 60 kliků po ránu, všude jezdil stopem a chodil pěšky. Měl velice zajímavou teorii o něm a o práci. Vždycky tvrdil, že když posiluje, tak ví, jaké svaly cvičí, kdežto v práci se zapojují svaly, které nemůže ovládat. Prostě Adam tout craché.

Adam měl Michelinský atlas a tak jsme začali plánovat naši výpravu. Takže Francie-Belgie-Holandsko kousek Německa-Dánsko-Švédsko a konečně Norsko až na Polární kruh. Suma sumárum 2.295 km.

Takže vše bylo připravené a já mohl důvěřovat Adamovi, který už tuhle cestu jednou dal sólo.

2026 David H.©️

 

8.Kapitola část druhá
Cesta do Norska

Všechno bylo tedy naplánováno a my jsme vyjeli z Avignonu

3. 4. 2002.

Na to aby jsme se dostali na Belgickou hranici jsme museli přejet půlku Francie.
Jeli jsme po ose Avignon-Valence-Lyon-Macon-Lons -le-Saunier-Dijon-Troyes-Reims-Arras-Lille. Dohromady 928 km.
Nejhorší to bylo jako vždy v Lyonu, přijíždí se od jihu, a abyste mohli pokračovat dál na sever, musíte přejít celý Lyon.
Nejdříve do kopce až na nejvyšší místo v Lyonu, a pak dolů, abyste se dostali směrem na Burgudsko, tedy na Macon a dále. Celý ten pochod asi 40 km.
Za Lyonem jsme si dali oddech 2 dni a poté jsme pokračovali dál po ose Macon-Chalon-Lons-le-Saunuer.
Burgundsko je krásný region, lemovaný nekonečnými lány vinic.
Zbývalo nám ještě asi 250 km z Macon do Lille, počasí nám přálo a stop šel taky výborně, stopovali jsme po jednom s dali jsme si vždy sraz v dalším městě, většinou na kraji města.
Stopování po jednom bylo nutné neboť dvě Slovanské plešky to by nešlo.
V autě se mě řidiči vždy ptali, jestli nejsem legionář?
A vlastně od té doby vznikla ta legenda o tom, že jsem byl v legii.
X krát jsem to popíral a stejně si lidi mysleli svoje.
Jak bych se mohl stát legionářem po mozkové mrtvici, to dá rozum ne?
A my pokračovali dál přes Dijon, kde se vyrábí slovutná francouzská hořčice a dál na Arras a konečně jsme byli v Lille.
921 km z Avignonu do Lille jsme dali za 3 dny. 1 den jsme si dali oraz a ožrali jsme se na koleji zdejší univerzity se studenty, tedy hlavně se studentkama. lol
Na druhý den s řádnou kocovinou jsme se vydali stopovat do Belgie.
Samozřejmě nás kontrolovala PAF neboli pohraniční francouzská policie, když jsme jim řekli, že jedeme stopem do Norska, tak na nás koukali jak na blázny.
A tak jme stopovali dál.

Z Lille do Anvers to bylo jen 127 km a tam jsme se na den zastavili.
Chtěl jsem na vlastní oči vidět ta židovská klenotnictví kde se prodávají diamanty.
Koukal jsem do výloh na šperky za astronomické ceny.
Adam byl k mému nadšení dost skeptický, říkal, že když to nejde ukrást, tak to je na hovno.
Ať si říkal, co chtěl, tak já byl spokojený.
Belgicko-Holandskou hranici jsme překročili u Eindhovenu.
Vkročili jsme do města a Adam říká měli by jsme zajít do coffe-shopu, když už jsme v tom Holandsku.
Já jsem z toho nebyl moc nadšený, ale šli jsme.
Byl to coffe-shop ze sítě Buldog.
Vlezeme dovnitř a tam asi 4 hosté, povětšinou četli noviny.
Přijdeme na bar a tam barman s knírem jako by právě vypadl z Mexického sérialu.
Zeptal se co si dáme?? Tak říkám two Heineken and something for smokes. Barman říká, něco pro začátečníky nebo rovnou superskank??
Tak já už jsem měl své zkušenosti s hulením z Čech a Adam hrdě hlásil, že hulil už 3x, načež se ti 4 hosti začali smát.
Po chvilce diskutování jsem zvolil Orangebad, to byla v té době pecka.
Dostali jsme naše hulení, ale navstal jiný problém, ani já ani Adam jsme to neuměli ubalit.
Barman to pochopil velice rychle a nabídl se, že nám to ubalí.
Pak nám podal ubaleného jointa a povídá have a good trip.
Jako správní začátečnici jsme se po pár pávech začali strašlivě smát.
Adam chvílemi mlátil hlavou do stolu.
Smáli jsme se my, smáli se místní a smál se i barman.
Nakonec to skončilo tak, že jsme dali každej 5 Heinekenů a 2 brka.
Jelikož už padala noc, nakoupil jsem v krámě čokolády a hledali jsme místo, kde přespíme.
Na druhý den jsme pokračovali ve stopování směrem na Zwolle.
Celá ta cesta se projížděla krásným Holandským venkovem, prostě pecka.
Za každý kilometr jsem byl vděčný.
Dorazili jsme na Holandsko-Německou hranici do Groningue. Překročili jsme hranici do Německa a stále jsme se drželi pobřeží Severního moře.
Dále jsme se dostali do Bremenhavenu.
A pak zase po Německém venkově do Cuxhaven.
Potom nás čekala cesta přírodním parkem Schleswig-Holsteinisches.
Nádhera.
Až poté jsme se dostali na Německo-Dánskou hranici ve Flensbourg.
Vyrazili jsme dál opět přes Národní park Vadehavet až do města Esbjerg.
Tam jsme se nechtěně zasekli.
Chodím tak po městě a Adam se mi ztratil, tak se vracím o pár ulic dál a nakonec slyším Adamův smích, tak jdu blíž a vidím Adama v kolečku mezi výkopovými dělníky.
Adam na mě křičí, Davide, pojď sem.
A hned mi představuje chlapy, tohle je Kárl …Jurgen a dál už nevím.
Prostě dělňasové. Poslal jsem Adama pro piva a on se vrátil s igelitkou plnou nádherných plechovek Faxe.
Tak to proběhlo ještě asi 4x co se šlo do obchodu.
Všichni byli tak ožralí, že jsme usnuli v těch výkopech.
Dodneška nevím, jak je možné, že nás nekontrolovala Policie.
Na druhý den jsme jakž takž střízliví vylezli z těch výkopů.
Hrozná kocovina, Kárl, Jurgen a ostatní bůhví kde…
První co kontroluju je peněženka, chvála bohu, byla na svém místě.
Adam se taky plácal z výkopu a nutně jsme potřebovali kafe, tak jsme hledali bar nebo kavárnu.
Když jsme se každý po dvou kávách zmátořili tak jsme se vydali stopovat dál.
Čekala nás velká štreka z Esjberg do Aalborg zase přes část venkova.
V Aalborgu jsme zůstali den a čekala nás velká výzva, a to jak se dostat do Švédska.
Oresundský most mezi Dánskem a Švédskem to byla naše volba.
Adam nesouhlasil s trajektem, který jsem chtěl zaplatit. Prý na lodích blije.
A tak jsme do Švédska dostali přes Oresundský most.
Architektonický šperk měřící 8 km.
I tuto překážku jsme zvládli, i když jsme tentokrát stopovali oba dva.
Dal jsme stopovali až do Göteborgu a jelikož bylo hezké počasí, tak jsme šli na pláž.
Co bylo zajímavé, že na pláži ve Švédsku byly palmy, to jsem nechápal.
Adama jsem také nechápal, neboť 16.dubna vlezl do moře, prostě mrož.
Jeho sportovní výkon neutekl pozornosti mladých slečen na pláži, jimiž byl Adam po příchodu z moře obklopený.
Jenže co se nám nestalo, Adam se nám zamiloval a po dvou hodinách mi oznámil, že zůstává tady.
A tak jsem zůstal ve Švédsku sám, a jak to bylo dál??

2026 David H.©️

 

Zde 9. kapitola: 

Bufeťák

Tak kde jsme to zůstali v předchozí kapitole?? Ano, už vím, Adam se nám zamiloval a nechal mě v Göteborgu samotného. Do Norska se mi samotnému nechtělo, a tak jsem jel zpátky tam, kde to všechno začalo, tedy do Avignonu. Nestopoval jsem, ale jel jsem Eurolines za 200€ se dvěma přestupy v Kodani a v Norimberku. Celkem 43 hodin. Na dlouhé stopování jsem neměl náladu.
Autobus byl plný mladých Norů a Švédů, kteří jeli navštívit jih Francie a následně Španělsko.Už při cestě mi začalo být zle, byl jsem unavený, ale ne tak normálně jako z cesty, ale mnohem víc. Nebyl jsem schopný to popsat. Jako by mi někdo dočasně zablokoval mozek.

Po příjezdu do Avignonu to pokračovalo a já se s bídou dotáhl na můj starý squat. Byl tam samozřejmě Jozef a jen to shrnul, že vypadám hrozně. V krátkosti jsem mu povyprávěl, co se stalo s Adamem a šel jsem spát. To bylo kolem 17 hodin odpoledne, vzbudil jsem se na druhý den na oběd, tedy ve 12:00. Takže jsem si spočítal, že jsem spal 18 hodin, což u mě jako spíše hyperaktivního tvora bylo neobvyklé. Nic se nechtělo, jen spát. Jelikož jsem nikdy podobný problém neměl, tak jsem nevěděl jak reagovat. Jako bezdomovec jsem neměl zdravotní pojištění, a tak jsem to nechal být a přisuzoval to stresu z cestování. Trvalo to asi 5 dnů a pak to odešlo. Pamatujte si tento datum – byl květen 2002.

Když jsem se vyhrabal z tohohle divnostavu, bylo na čase přemýšlet, co dál. Práci jsem neměl a v peněžence asi 400€. Obešel jsem Poláky, jestli nemají nějaký tip na práci, ale bylo to mrtvé jak na stavbách, tak na víně. Tudíž jsem se flákal a pomalu utrácel poslední peníze. Což se také stalo a o tři týdny později jsem byl švorc. Takže jsem musel zase chodit somrovat na křižovatku, viz. předchozí kapitoly. Což mi hodilo cca 30€ za 4 hodiny. Občas mě na křižovatku přišli navštívit feťáci z jiného českého squatu. Jednou takhle slovo dalo slovo a oni mi řekli, že tam mají jeden pokoj volný, dokonce zamykatelný. A tak jsem se od Jozefa odstěhoval. Stejně mě jen brzdil, neboť uměl francouzsky tři slova a anglicky vůbec.

Tak jsem si polepšil, neboť feťáci bydleli v baráku s velkou zahradou na předměstí Avignonu. V domě byla kuchyň a tři pokoje. Ten můj byl i docela čistý, takže jsem se zabydlel. V domě bydleli 3 čeští feťáci a jeden postarší francouzský hipík s nemocným psem. Češi měli 2 psy ohaře a německého ovčáka. Dva z nich byli na Subitexu a ten další na Metadonu, tedy na substitučních látkách. Jejich jména tady uvádět nebudu, neboť by se mi to pletlo. A tak plynul čas, já chodil stále somrovat na křižovatku a podařilo se mi ušetřit asi 350€, které jsem se rozhodl investovat do mobilního telefonu Nokia 3310. Kdo měl mezi bezdomáčema telefon, tak byl king! A hlavně praktické, když jste našli práci. A tak přišel ten velký den a já jsem se stal v hypermarketu Auchan majitelem Nokie 3310 s kreditem 20€!

Jeden den feťák 1 onemocněl a požádal mě abych ho zastoupil u kontejnerů u Lídlu. Řekl jsem ano, i když této činnosti jsem se vždy silně vyhýbal. Prostě jíst jídlo z kontejneru jsem si nedovedl představit. Tak jsme šli s feťákem 2 a feťákem 3. Oni mi řekli, co hledáme. Hledáme maso a jogurty. Popelnice už byla vyvezená a už se v ní prohrabovali místní francouzští bezdomovci. Masa bylo hafo, a tak jsme se všichni podělili, na každého zbylo dost. Měli jsme kuřecí prsíčka, krkovičku a dokonce bifteky. Všechno nepoškozené ve vaničkách. Později jsem zjistil, že do kontejnerů chodí i sociálky, dokonce nezaměstnaní. Jediné pravidlo bylo sníst to do 24 výjimečně 48 hodin. Pro mě byl ale zajímavý aspekt finanční, neboť když jsme to všechno na squatu vyložili na stůl, tak jsem spočítal etikety a bylo to masa za 90€! Až několik let později, když jsem měl přístup k internetu, jsem zjistil, že v USA je to úplně normální a jmenuje se to DUMSTER DIVING. Tímto byla má bezdomoveckých škola kompletní a byl jsem připraven na vše. Navíc se mi začala zapalovat lýtka a můj odjezd na sebe nedal dlouho čekat.

O tom, kam mé cesty povedou, se dozvíte v dalších kapitolách.

PS: úplně bych zapomněl na svatý grál a to byl McDonald. Desítky neprodaných hamburgerů. Ale tam už to bylo o ostré lokty, neboť tam chodila půlka Avignonu, takže občas proběhla větší či menší bitka. Teď už to podle mých zpráv možné není, protože McDonald i KFC to teď mele na malé kousky, a co se týče supermarketů, tak tam rozřezávají vaničky a polévají to Savem, takže také utrum.

2026 David H.©️

 

10. kapitola 

Bandol

Sice jsem se v předchozí kapitole rozhodoval že někam pojedu, ale dva měsíce to trvalo a já byl stále zablokovaný v Avignonu na baráku u feťáků. Vlastně se nic zvláštního nedělo, měli jsme služby, kdo půjde na kontejnery, a i přes můj počáteční odpor jsem si prostě zvyknul a chodil jsem, když na mě připadla služba.

Stala se však jiná neočekávaná věc, a to že se objevil Adam!!

Přifrčel si to na barák s tím, že je zpět. Vyprávěl, jaké to bylo krásné s jeho Švédkou Estelle. Všechno prý bylo fajn, až když Estelle řekla, že by si mohl najít práci!. To ovšem na Adama zapůsobilo jako česnek a kříž na upíra, a tak se urychleně sbalil a vzal roha.

Takže Adam byl zpět a taky se mu nechtělo trčet v Avignonu. Povídal mi o jednom místě u moře, kde je fajn a nejsou tam otravní bezďáci jako v Avignonu. Rozhodli jsme se, že tedy pojedeme. (viz. mapka).

Takže byl červenec 2002, já se rozloučil s feťákama, a vyjeli jsme s Adamem do Bandol. Stopovali jsme v klídku oba dva, protože to nebylo extrémně daleko, a po 4 hodinách jsme byli u cíle. U peagi nám zastavil řidič, co nás vezl, a my se vydali do centra města. Okamžitě jsem si městečko zamiloval. Bandol bylo na první pohled prototyp bohatého města na pobřeží Středozemního moře. Centru města vévodilo kasino. Žádný fast food nikde, jen Super-U, Champion a malé Casíno (obchod) v centru města. To byly všechny obchody ve městě. Jinak všude jen na promenádě restaurace a bary. Prostě bohaté město, ne nadarmo se mu přezdívalo druhé St.Tropéz. Obhlídli jsme situaci ve městě a zjistili jsme, že ve městě fungují jen dva starý Němci, Jurgen a Hans, kteří somrují u jednoho z marketů. Oba dva totální troskyčové. Jinak absolutně žádná konkurence, což bylo super. Sedli jsme si i s Němcema do parčíku na promenádu a otevřeli si pivo. Adam a já jsme sledovali Městskou policii, jak na nás budou reagovat, prošli jednou a vůbec si nás nevšímali, pouze slušně odpověděli na náš pozdrav Bonjour… To bylo dobré znamení, řekl Adam a mnul si ruce. Němci kontejnery nedělali, což byla také dobrá zpráva tudíž Super-U a Champion jen pro nás. Po pár pivech Adam zavelel, že jdeme hledat nocleh a tak jsme šli.

Městu vévodil pahrbek, který se jmenoval Vallongue, a který byl lemován luxusními vilami. To by mě zajímalo kde tam budeme spát, prohodil jsem. Dočkej času kloša, odpověděl Adam. Vylezli jsme tedy na kopec a kochali se pohledem na moře a přístav, kde kotvily luxusní jachty. Na kopci, asi 400 m za posledními vilami, jsme narazili na hřbitov. Paráda, zvolal Adam. Po asi 20 minutách jsme v lesíku našli bývalý strážní domek vinice, který už byl do půlky zasypaný hlínou a uprostřed rostl stromek. Tak tam jsme se utábořili, strategicky 100 m od hřbitova, kde tekla voda, což bylo důležité, a na druhé straně kopce cesta, která vedla na silnici a následně po 1,5 km ústila k supermarketu Champion. Takže super pozice!

Jak jsme se usadili s Adamem natrvalo? A jak přišla druhá rána osudu? To všechno se dozvíte v další kapitole……

2026 David H.©️

11. kapitola 

Druhá rána osudu

Uběhl červenec 2002 a my se s Adamem pomalu zabydleli v lesíku u hřbitova.

Po mých častých výpravách kolem kopce Valong jsem narazil na tábořiště, řekl bych tak z 80’ let 20. století a odnesl jsem si hezkou kostru velkého stanu. Přinesl jsem jí k nám a říkám Adamovi, to bude na spaní. Jediný problém byl, jak srovnat terén, aby to bylo rovné, neboť u našeho kempování to bylo z kopce skoro všude.

Uběhly dva dny a Adam přišel se dvěma tyčemi, které měly dole u tyče navařený takový jako by hák a s dobrou představivostí se s tím dalo kopat nebo hrabat. Každý jsme tedy vzali jednu a začali srovnávat terén. Šlo to špatně, ale šlo, za dva dny práce to bylo jakž takž srovnané, a bylo možné usadit kostru toho stanu, co jsem našel. Kostru jsme tedy zakopali a já jsem šel pěšky do Toulonu koupit plachtu. Po dlouhém výběru jsem koupil zhruba odpovídající plachtu a vydal se na cestu zpět. Společně s Adamem jsme plachtu natáhli na kostru a měli jsme ložnici.Adam za pár dní dotáhl jednu menší plachtu, kterou jsme rozdělili spaní na dvě části, aby byla zachována trochu intimita.

Na začátku srpna 2002 Adam objevil za hřbitovní zdí cestou do města karavan, pěkný a čistý, a dokonce s přípojkou na elektřinu, a co víc tam byla připojena televize. Mysleli jsme si, že je to karavan hlídače hřbitova, tak jsme se tam moc neometali, ale Adamovi to nedalo a zanechal tam pastičky. Po pár dnech jsme tam zašli znovu a všechny pastičky byly neporušené. Tak jsme tedy začali prozkoumávat útroby karavanu. Byla tam hromada čistého a vypraného oblečení, a tak jsme se s Adamem začali oblékat. Na mých 60 kg to nebyl problém a našlo se i na Adamových 80 kg. Potom jsme tam zase pár dní nechodili, co kdyby jako, no a asi po deseti dnech jsme prostě usoudili, že ten karavan je dočista opuštěný. Jak jsem říkal, tak byla tam i televize připojená dlouhým kabelem ze hřbitova. Přes den jsme se báli, ale po deváté večer jsme telku zapnuli a koukali se, to ovšem trvalo jen pár dnů a všem koukáním byl konec. Někdo odnesl telku i kabel, tudíž jsme měli utrum.

Třetí srpnový týden se stala jedna z opravdu nejzávažnějších věcí, která se mi ve Francii udála. Ale popořadě, na konci srpna zavolal Jozef, (viz. předchozí kapitoly), jestli prý může přijet, Adam souhlasil a já vlastně taky, neboť nebudu muset chodit kontejnery, jelikož jsem se před týdnem ošklivě pořezal. Takže poslední srpnový týden dorazil Jozef, večer u piva jsme pokecali, co se stalo tady a v Avignonu a Jozef zkušeně, že jde spát do toho karavanu. Prý se duchů nebojí. Na druhý den asi kolem desáté hodiny jsme šli do krámu koupit víno a pak jsme zamířili na pláž…

Teď stopnu celé vyprávění a vrátím se do hluboké minulosti. Narodil jsem se v roce 1977 jako těžký astmatik a kolem 8 let i alergik (prach, peří, pyl, plísně) V dětství jsem byl asi 30x v nemocnici na interně na kapačkách na Syntophilínu. Odkázaný na Ventolín v kapse.

A teď se vracíme zpět do Bandol (srpen 2002) a já jdu z Josefem na pláž. Byl krásný den, teploty kolem třicítky. Našli jsme si fleka a otevřeli flašku červeného. Po pár minutách říkám Joskovi, že jdu do vody. Od břehu k bójkám, které to ohraničovaly, to bylo cca 50 metrů. Já byl vždy zvyklý plavat až k těm bójkám, a pak nazpět. Tak tedy doplavu k těm bójkám, a najednou prásk astmatický záchvat tak silný, jaký jsem nikdy neměl. Kolem mě v bezprostřední blízkosti nikdo. Mozek vysílal S.O.S., měl jsem jen pár sekund na rozhodnutí, co udělám.

První varianta: zkusit zamávat na plavčíka, co byl v té záchranářské budce. Ovšem, než mě v dalekohledu uvidí, než vezme plovák a připlave, tak já už budu pod vodou.

Druhá varianta: pokusit se nějakým způsobem dostat ke břehu, i když nemám kyslík v plicích.

Rozhodl jsem se pro druhou variantu a na ouško jsem se sunul metr po metru ke břehu, jenom jsem sípal ale bojoval jsem. Těch 40 metrů na místo,  kde už jsem mohl chodit, mi připadalo jako věčnost… Před očima se mi zatemnilo a najednou jsem byl oběma nohama na písku v moři. Z posledních sil jsem vylezl na břeh a na dece jsem vytáhl z kapsy Ventolín. Fouknul jsem asi 4-5 x a po několika desítkách vteřin úleva, vyhrál jsem… byla to čirá hrůza,celá situace se mi vracela ve smyčce jako špatný film.

O tomhle příběhu jsem hovořil jen se dvěma lidmi a dělím se teď o něj s vámi.

A to byl také konec astmatu,od toho dne už žádný záchvat prostě konec!! Nosil jsem u sebe Ventolín ještě několik měsíců ale opravdu nic.Po 23 letech jsem byl uzdraven.

V ten den jsem začal věřit na Buddhu, reinkarnaci a karmu.

A jak to pokračovalo v Bandol dál? To se dozvíte v další kapitole…

2026 David H.©️

12.kapitola 

Multimilionář 

Po mé nehodě u moře, kdy jsem málem zemřel, (viz.kapitola 11.), jsem začal na svět nahlížet jinýma očima. Zjistil jsem, že lidé kolem mě vlastně nic nehledají, jen vysomrovat pár peněz a večer se ožrat a toť vše. Ale já jsem chtěl víc! Rozhodl jsem se, že si vysomruju maximum peněz a zmizím z tohohle kruhu odpadlíků. Po půlroce života tady jsem byl jazykově vybaven nejlépe, asi protože mi jazyky vždycky šly.

Ale tohle všechno plánování probíhalo prozatím jen v mé hlavě, a hlavně jsem o to s nikým nemluvil.

Potom však jeden den přišel Pat a Mat day nebo alespoň já jsem tomu tak říkal. Ti, co mě čtou, tak vědí, že jsme bydleli v lesíku u hřbitova, kde byl bývalý strážní domek na vinicích tak z dob Napoleona. Byl do půlky zasypán hlínou a rostl z něj stromek. Jak jsem tak občas chodil do toho opuštěného karavanu, tak jsem jednoho dne naše malou ruční lopatku na uhlí, vzal jsem jí a říkám Adamovi, hele, ten domek musí mít někde podlahu, ne?? Adam rychle pochopil, co chci dělat a řekl mi, se mnou nepočítej. Zcela normální odpověď u někoho, kdo má zcela negativní vztah k práci. A tak jsem začal lopatku po lopatce dohromady dva dny, druhý den se ulomila násada, ale ani to mě neodradilo a pokračoval jsem dál. Na druhý den večer jsem byl na podlaze z cihel (datováno do 19. století). Hromadu hlíny, kterou jsem vybagroval, pro tu jsem také našel uplatnění, zasadil jsem tam palmy a kaktusy, které jsem štípnul u rezidencí na Valongu. Ale můj myšlenkový pochod pokračoval dále, neboť jsem chtěl domek nějak zastřešit. Náhle mě probral z přemýšlení rychlý pohyb ve zdi z kamene. Asi 15 cm mega rychlá stonožka s kusadlama a vidličkou, dost jedovatá mrcha, jak jsem se dozvěděl. Viz. Foto. 

Takže po škorpionech jsme měli další zvířátko, na které je potřeba si dávat pozor. Ale jedeme dál s rekonstrukcí strážního domku. Nejsem ani zedník ani architekt, ale nakonec jsem vymyslel řešení. K tomu jsem použil Adama jako mulu a společně jsme šli do stavebnin koupit pytel cementu a po tom na pláž pro batoh písku. Pak už chyběly jen dvě palety, které Adam ukradl u supermarketu Champion a vše bylo připravené, vodu jsme měli ze hřbitova, takže taky cajk. Rozdělal jsem maltu zednickou lžící, kterou jsem také koupil, a celé jsem to nanesl na obvodové zdi.  Když toho bylo dost, tak jsem do té malty vložil prkna z rozmontovaných palet jako nosníky. Pak jsem to nechal ztvrdnout a mezitím se vydal do Toulounu do Castoramy pro plachtu s hřebíky. Když jsem se vrátil, tak jsem plachtu přehodil přes ta nosná prkna, zatloukl hřebíky a na čtyřech koncích s provázky jsem přivázal 5 l barely s vodou, aby se to pěkně protáhlo. No, a měli jsme střechu. Vybavení zajistil opuštěný karavan, dvě židle a dva malé stolky s dvířky. Byl jsem na sebe náležitě hrdý.

Pak přišlo září a říjen, kdy se vlastně nic zvláštního nedělo až do posledního říjnového dne. Chodil jsem somrovat buď do Sanary sur Mer nebo do St.Cyr sur mer k poště, neboť Bandol dělali Němci a hlavně to tam propálili jejich x letým pobytem. Ten den jsem somroval tedy v St.Cyr a najednou vidím fešnou blondýnu co vystupuje z oranžové Škodovky s pražskou značkou. Když vcházela, tak jsem pozdravil francouzsky, ale když vycházela, tak jsem řekl dobrý den. Ona byla dost překvapená, a tak jsme začali diskutovat a vzala mě k nim domů. Budeme jí říkat třeba Monika. 10 let vdaná za Francouze hudebníka a v ČR vlastnící velkoobchod s vínem. Nabídla mi, že mě odveze do Prahy, což jsem s díky odmítl. Vysvětlil jsem jí, že hledám práci, ale že nikoho neznám, a to somrování u pošty je jenom na přežití. Na to mi odpověděla, že jí mají o víkendu přiletět známí a že někoho hledají. Ani jsem se vlastně nezeptal, co je to za práci, takovou jsem měl radost. Ještě mi dala boty Adidasky po jejím synovi, poněvadž ty moje se už rozpadaly. No, a já čekal na víkend.

O víkendu jme se setkali s pánem, budeme mu říkat Jiří, a jeho manželkou + 2 synové 10 a 6 let. Pan Jiří byl multimilionář v hotelové sféře. Nebudu uvádět více podrobností, jen to, že v současné době už je miliardář. Kousek od Bandol v jednom údolí je golfový resort spolu s vilami, který se jmenuje Golden Fregate.

St Cyr sur mer

On tam vlastnil jednu vilu. Celý objekt ultra hlídaný strážnýma a kamerama. Prostě hnízdečko pro boháče. Práci, kterou chtěli, bylo postarat se 3 dny o jejich dva syny. Bohužel to však padla kosa na kámen, neboť já to s dětmi vůbec neumím. Ještě tak se psy, ale vůbec ne s dětmi. Nicméně jsem se maximálně snažil a dva dny jsem jakž takž zvládnul. Problém přišel třetí den, probudil jsem se v horečce, zimnici, klouby, prostě mimo provoz. Úplně nejdebilnější nápad byl ten, že jsem se sebral a dobelhal se na Golden Fregate, abych se omluvil, že nepřijdu do práce.

Pan Jiří mi dal 100€ a řekl, že už mě nepotřebuje.

Jelikož mi bylo fakt zle, tak jsem šel do lékárny a prosil jsem je, ať mi prodají antibiotika. Paní lékárnice zavolala doktora, který přišel do lékárny, prohlédl mě a odebral krev. Po 24 hodinách jsem se dozvěděl že mám Africkou chřipku. Celou nemoc jsem odstonal pod plachtou venku. Naštěstí jsem dostal antibiotika od pana doktora, ale i tak jsem byl 12 dní mrtev. Dodneška nevím, kde jsem jí chytil.

Tako to je konec vyprávění o českém multimilionáři.

Kdy jsem se konečně rozhodl opustit Česko-Polskou komunitu??

To vše se dozvíte v další kapitole.

2026 David H.©️

13.kapitola 

Pán z Bílého domu

Tak kdepak jsme to skončili, vážení čtenáři? Ano, už vím, mou Africkou chřipkou. To bylo v říjnu 2002. No, a měsíce ubíhaly, a bylo tu jaro 2003, období dešťů skončilo a v Bandol až na Jozefa, který se přisomroval natrvalo, se nic nového nestalo.

Na začátku března 2003, který se stane jedním z nejteplejším za posledních 30 let, jsem si odskočil do Avignonu za Polákama pro informace, jak je možné legalizovat můj pobyt ve Francii. Ale k tomu se dostaneme ještě později. Samozřejmě jsem navštívil také feťáky a to bylo opět historické štěstíčko. Na baráku byl jenom Láďa, to byl ten nejstarší z trojky, řekl bych kolem 37-40 let. Na baráku byl sám a byl úplně sjetej. Pořád opakoval supr práce, supr peníze. To mě samozřejmě zajímalo, a tak jsem čekal, až se probere. Za pár hodin byl jakž takž ve stavu vypovídat, ale lezlo to z něj jako z chlupatý deky. Prý se přes nějakýho Araba dostal na nějakou bohatou ženskou, co hledá lidi na stavbu. A on dostal zálohu a už tři dni v práci nebyl a peníze profetoval. Tak mi říká, jestli bych tam s ním nezašel, jako omluvit se, a třeba by mohla být práce i pro mě. Tak samozřejmě, že jsem řekl ok, a že tam s ním půjdu. Na druhý den jsme vyrazili, bylo to 15 km od Avignonu v hloubce meruňkových a broskvových sadů, prostě ztraceno v srdci Provensálska. Když jsme tam přišli, byl jsem představen paní M. Tak 50-55 let, majitelka továrny na parfémy, která bude mít za pár týdnů narozeniny a jako dárek si objednala bazén s vodopádem a chatkou. Já jsem omlouval Láďu, že jako byl nemocný, a proto nepřišel. Paní nad tím mávla rukou a já se jí zeptal, zdali nepotřebuje ještě někoho na stavbu. Plácli jsme si na 80€/den, což byla moc pěkná částka. Láďa nakonec dostal 150€/den, protože kachličkoval bazén. Já jsem tam byl hlavně na míchání malty a odvážení zeminy prostě podrž, podej a tak.Sice byl březen skoro duben ale teploty byly už tropické odpoledne.Začínali jsme v 07:00 a dělali až do 19:00. V poledne přestávka 12:00-14:00, takže vlastně 10 hodin denně.

A tak šel den za dnem a já míchal maltu stále rychleji. Mezitím jsem se dozvěděl, že paní M. je Francouzska, ale má i americké občanství, poněvadž tam žila a studovala. Na její haciendě žil i další člověk, a to Pierre, který byl spisovatel a zrovna hledal múzu na další román. S Láďou jsme bydleli dohromady v jedné chatce, která byla na pozemku. Dozvěděl jsem, se že to byl bývalý horník z Ostravy. Od toho ta síla, když jsem ho viděl tahat těžké šutry. Měl nějaké problémy v ČR tak se musel zdekovat. Další zaměstnanec domu byl Mohamed, zahradník, ten byl taky v pohodě, staral se o rozlehlou zahradu. A pak děvčata z laboratoře, z nichž zejména jedna pokaždé, když přišla, tak já zapomínal pracovat. Jak se blížily paní narozeniny, o to víc bylo práce a ona zaměstnala další 3 Marokánce jako dělníky. Přišel třetí dubnový týden a my měli hotovo a zejména já jsem byl KO, protože abych vám vysvětlil, tak paní domu byla veganka. A jelikož já a Láďa jsme jedli u ní, tak žádné maso, k tomu každodenní dřina a bylo vymalováno. Láďa to snášel lépe než já, taky co byste chtěli od horníka. Ten večer, kdy jsme končili s pracemi, si mě šéfka zavolala a říká: chci, abys dělal na slavnostním rautu číšníka. Tak jsem jí vysvětlil, jak to bylo s mrtvicí, a že jsem prostě částečně paralyzován, takže to nepůjde. Byla nespokojená, ale vzala to jako důvod. Rovnou jsem se zeptal, jak to bude s výplatou, neboť na tu slavnost jsem tu nechtěl být. Ona mi stroze řekla, že obálky dostaneme všichni po slavnosti.

Přišel narozeninový večer. Všude běhali číšníci a další lidi z cateringu. Stoly plné jídla a pití. Mezitím vším se pohybovali také pánové se sluchátkem v uchu a já jsem se měl brzy dozvědět proč. Než začala hrát hudba, museli jsme všichni vylézt na provizorní pódium a paní M. nás všem představila jako team, který se podílel na stavbě. Takže potlesk a tralala a bylo. Pak přišlo asi půl jedenácté, muzika přestala hrát a na plac přišlo asi 6 bodyguardů a uprostřed nikdo jiný než Bill Clinton. Okamžitě zamířil k paní M., kde proběhly pusinky a bylo evidentní že se znají, později jsem se dozvěděl, že spolu studovali na Georgetownu.

Takže probíhalo potřesení rukou a světe div se, došlo i na mě, asi půlminutový rozhovor. Řekl jsem mu, že jsem ho viděl v Redutě, kde byl s Václavem Havlem, Clinton si to velice dobře pamatoval.

Bill Clinton samozřejmě zahrál na pódiu na saxofon a všichni byli unešeni. Já už ale chtěl, aby večírek skončil, sebral obálku a vypadnul od zbohatlíků.

Dočkal jsem se asi v jednu ráno. Přišla řádně ovíněná šéfová i s obálkama.

Dostal jsem 1.900 €, což byla supr výplata na obyčejného dělňase. Domluvil jsem se cateringem na odvozu do Avignonu….

PS: Musím sem ještě něco dopsat.Možná si řeknete že potřást si rukou s americkým prezidentem pro mě není až tak důležité, nebo že by to bylo u mě zcela běžné.Není to pravda, když šel ke mě byl jsem ztrémovaný a vůbec jsem netušil co mu vlastně řeknu.Nakonec to dopadlo dobře.

Pravdou je že jediné co mě zajímalo byla moje obálka.Byl jsem unavený, zhubnul jsem a jen jsem chtěl aby tahle šaráda už konečně skončila…..

2026 David H.©️

14.kapitola

Sécurité Sociale

Po práci u madame M. Jsem musel dva týdny odpočívát, mě by nevadila ta tvrdá práce na sluníčku ale ty kalorie které chyběli na rekuperaci.Prostě chybělo to maso.Dva dny před ukončením prací se madame vycajchlovala a připravila kuře z nějaké přísně ekologické farmy z Filipín.To jí nemohlo napadnout dříve??

No nic nebudu se rozčilovat nad už rozlitým mlékem.Výplata za to stála, byl to dvojnásobek mzdy pomocného dělníka.Koupil jsem velký kredit do telefonu a hovořil s mým kamarádem Kikim který byl tou dobou v práci v Paříži.To byl jeden z mála rozumných lidi co jsem znal v okruhu mých známých.Jako málokterý kdo měl v Čechách problémy, se vrátil, postavil se justici čelem a dokonce si dálkově udělal Obchodní akademii.Víc už o něm nevím.

No nic, zpátky k věci… po návratu s práce jsem měl jen 60 kg na 181 centimetrů což bylo zoufale málo.Takže jsem prakticky jen žral a spal.Když jsem se potom jakž takž zmátořil tak moje první cesta vedla za Polákama, oni věděli nejlíp jak na systém a vůbec jako celé vlastně funguje.Stálo mě to velký karton Heinekenu ale většinu těch informací co jsem od Polákům získal se dozvíte v další kapitole.

Ale držme se toho co je v názvu kapitoly tedy Sécurité Sociale.Tato vládní organizace neboli tento byrokratický moloch je hlavní zdravotní pojišťovnou ve Francii.Jakmile jsem v zemi více než 6 měsíců a máš Francouzskou adresu tak můžeš žádat o provizorní číslo Sécurité Sociale.A já jsem to provedl kulišácky neboť u branky feťáckého squattu byla schránka, sice zdemolovaná ale schránka.Stačilo napsat na štítek moje jméno a hokus pokus zkusil jsem sám sobě poslat pohlednici.Po dvou dnech pohlednice doputovala do schránky a já věděl že mám vyhráno.Na druhý den jsem se vykoupal a čistě oblékl a vyrazil jsem do Avignonu na centrální pobočku.

U vchodu jsem dostal číslo a musel jsem čekat asi hodinu.Když jsem se dostal konečně na řadu a šel k okénku, starší obtloustlá paní se mě zeptala co bych rád?? Vysvětlil jsem že bych rád obdržel provizorní číslo pojištění na základě dlouhodobého pobytu ve Francii.Paní mě pochválila mojí francouzštinu a požádala o potvrzení pobytu delšího než 6 měsíců.Tudíž jsem ukázal pasport kde bylo razítko z Německa ze dne 17/08/2001 a v tu chvíli se na mě paní zadívala jako německý ovčák aby následně řekla že vše je v pořádku a že obdržím doklad do 7.dnů na mnou uvedenou adresu.Takže uvidíme,ještě jsem nekřičel sláva.

Každý den den jsem chodil kontrolovat schránku a opravdu zhruba do týdne přišla oficiální obálka a v ní papír že mi Francie dává provizorní číslo Sécurité Sociale.Tedy ptáte se tedy co to pro mě znamenalo?? Znamenalo to to že odteď jsem měl kdykoliv právo být ošetřen bezplatně na každé pohotovosti ve Francii.

Takže dnes vše prodnešek a můžete se těšit na další kapitolu.

Co stalo? A proč jsem na vždy odešel z Avignonu? …..To be continued……

2026 David H.©️

15. kapitola 

Bitka

Kdepak jsme to skončili, vážení čtenáři? Ach ano, podařilo se mi získat provizorní numero Sécurité sociale. To byl úplný základ všeho. Horké jaro 2003 se pomalu přelilo do ještě teplejšího léta. Už je to 2 roky, co jsem opustil Českou republiku a nutno říct, že to šlo rychle a já jsem byl všemi strastmi zocelený bezdomovec, tedy myslel jsem si, že jsem. To, co se odehrálo, se stalo někdy v červenci uprostřed tropických teplot roku 2003. Ještě o půlnoci bylo kolem 30 stupňů už celý měsíc, a to ještě zdaleka nebyl konec. Ale abych neodbíhal od tématu. Jeden z těch horkých dnů se k nám pozvala partička Francouzů i s jejich psy. Byli to kamarádi toho starého Francouze Williama, co žil u nás na squatu. Sice nám to nebylo moc podle srsti, ale souhlasili jsme. Jenomže páni Francouzi byli kompletně sjetí bůhví na čem, myslím kokain nebo amfetamin. A začali dělat bóro. První, komu ruply nervy, byl náš matador Zdeněk, který se pustil do křížku s tím největším prudičem Samuelem. Byla to taková bitka po staru, žádné pěsti, ale spíš Řecko-římský zápas. Opřeli se do sebe a nakonec s ním Zdeněk párkrát šmíknul a byl konec. No, situace se trochu zklidnila, ale kreténi pokračovali v bordelu v čele se Samuelem. A v tu chvíli se z tichého a klidného Davida stalo zvíře. Seděl jsem ve dveřích a prostě jsem rychle vstal a udeřil jsem pěstí Samuela přímo do nosu a hned mu začala téct krev z nosu. Pak další rána na solar a znovu do hlavy. Pak už byl KO, já jsem ovšem zapomněl na jeho psa, který na mě zaútočil a prokousl mi lýtko. Pak se začali agitovat taky ostatní český kluci a podařilo se nám je vytlačit za branku. Mysleli jsme, si že to bude konec, ale velký kulový. Jak jsem byl rozjetý a v ráži, tak jsem se potřeboval nějak uklidnit, a tak jsem zatelefonoval mému kamarádovi, o kterém už jste slyšeli, tedy Kikinovi. Můj kámoš Jacek (Polák) řekl, že mě doprovodí do města. Vylezli jsme tedy ven za branku a rozhlédli se, jestli neuvidíme tu bandičku. Nikoho jsme neviděli, a tak jsme šli pomalu k městu. Jenže ty kurvy francouzský byly schovaný za barákem souseda, a tak říkajíc nás přepadli ze zálohy. Situace byla vážná, neboť dva z nich na mě vyrazili s nožem v ruce a s takovým výrazem ve tváři, kdy bylo jasné, že si zase šňupli. Začal jsem tedy utíkat, za mnou ti dva Francouzi s noži a za nimi Polák Jacek jako z animovaného seriálu. Asi po 200 m mě zastavilo auto a ven vylezli dva Arabové asi tak kolem 30 let a mávali na mě nějakou průkazkou. Zřejmě nějaká bezpečnostní agentura. A co prý se děje? Mezitím přiběhli Frantíci a mávali noži. Arabové trochu zklidnili situaci a řekli mi, ať jdu, tak jsem tedy šel. Asi po 5 minutách jsem si uvědomil, že nemám telefon, zřejmě jak jsem utíkal, tak jsem ho ztratil. Chtěl jsem se vrátit zkusit ho najít, ale tam byli ti kreténi s noži. Hodně naštvanej jsem došel za Kikinem a všechno mu povyprávěl. On mi jen odpověděl, zdali to mám zapotřebí, a že Francie není jen Avignon. No, měl pravdu a já se rozhodl, že se vydám na sólovou dráhu. Dali jsme pár pivek a někdy po desáté jsem vyrazil na squat. Po Frantících ani vidu ani slechu. Na baráku už byl noční klid, a tak jsem dal asi ještě dvě piva a šel jsem spát.

Ráno kolem šesté brutální probuzení. Samuel s nožem v mém pokoji a nůž na mém krku. Nemohl jsem dělat vůbec nic. Něco mumlal, ale já mu vůbec nerozuměl. Já mu jen odpověděl, tak dělej, a to ho viditelně zaskočilo. Zase něco mumlal a asi po 5 minutách odešel. No adrenalin pracoval na plné obrátky. Takže tahle epizoda mě vyhnala z Avignonu. Takové situace jsem neměl zapotřebí.

Tak takové bylo horké léto 2003. Léto, kdy zemřelo cca 25 000 babiček a dědečků z domovů důchodců.

Tak toť vše k létu 2003 a Avignonu.

Moje životní dráha se teď bude ubírat zcela jiným směrem, ale o tom až příště.

A co na to Jan Tleskač…?

2026 David H.©️

16.kapitola

Sociální velmoc

Skončili jsme po neslavné bitce a ztrátě mobilního telefonu, takže 0 bodů.

Byl jsem tedy nucen si koupit nový, koupil jsem opět Nokia 3310 protože se osvědčila, peníze jsem na to měl takže cajk.V téhle mini kapitole vám vysvětlím já je to ze sociálním systémem ve Francii a bezdomovci.Většinu informací jsem se dozvěděl od Poláků jak jsem vám řekl v předchozích kapitolách.K dalším osobním poznatkům jsem přišel sám na cestách.

Takže začneme pěkně po pořádku.Pokud jste bezdomovec nebo jste přišel o bydlení, tak vám je určená bezplatná telefonní linka 115.Je zadarmo ať už z jakékoliv telefonní budky, tak i z mobilu.Linku provozuje Samu Social.Tam si zavoláte 24/24 hodin a zde sdělíte že nemáte kde spát.Poté nastává několik variant.Buď mají místo na útulku pro bezdomovce a dají vám adresu kam se máte dostavit,nebo ve velkých městech vás svážejí v dodávkách z centra města až na uvedenou adresu.Pokavad už nemají volnou kapacitu na útulku pro bezdomovce tak vám nabídnou hotel.Pokud už nemají ani hotel tak vám dají jízdenku na vlak do dalšího města kde už je volná ubytovací kapacita.Ano opravdu je to neuvěřitelné ale je to tak, a tak to funguje.Pokud se dostanete na útulek, dostanete nejdříve teplou večeři a pak sprchu.Ty útulky jsou rozdělené na extrémní pomoc a normální pomoc.Na ty extrémní se dostanete vždy přes hovor na 115 na ty normální se zapíšete a můžete zůstat 3 noci.Prostě paráda.V některých regionech třeba jako Burgundsko můžete objíždět malá městečka vždy po 3 dnech a ve výsledku spíte a jíte celý měsíc.Dokonce vám dají peníze nebo stravenky na jídlo.Těch výhod je samozřejmě víc ale to se dozvíte během dalšího povídání v budoucích kapitolách.

Vrátíme se do Avignonu v srpnu 2003.Po té bitce a všem dalším událostem jsem se rozhodl definitivně odejít z Provensálská.A tak se i stalo.První týden v srpnu 2003 jsem naplnil můj batoh a vydal jsem se směrem na Marseille.Jel jsem vlakem bez placení,o tom vám také porozprávím v budoucnu.Na nádraží Marseille St.Charles jsem přijel kolem 21:00.Vyrazil jsem pěšky směrem Aix en Province, původně jsem se chtěl jenom rozchodit a vůbec jsem si neuvědomil kudy budu muset jít.Cesta mě vedla těma nejhoršíma no go zónami severní Marseille.Jediné štěstí bylo to že já z batohem na zádech a utrápeným výrazem jsem vypadal jako někdo komu není co vzít.Čtvrtě plné Arabů ze severní Afriky.Několikrát jsem byl dotázán jestli nemám cigaretu nebo tabák na ubalení jointa.Vždycky jsem kousek hašiše dostal.Ve 01:00 ráno jsem se konečně dostal za město bohatší o 5 gramů hašiše.Za další 2 hodiny jsem vstoupil do Aix en Province.Byla tam ten den nějaká stávka kamioňáku takže jsem vylezl z kouře jako duch.Dali mě bagetu a kafe za což jsem byl vděčný.Takže totálka 33 km za 9 hodin. V Aix jsem poprvé využil služeb útulku pro bezdomovce.Tady to byl Červený kříž kterého provozoval.

A kam jsem se vydal dál?Tohle další se dozvíte v další kapitole……

2026 David H.©️

17.kapitola

Deportace část první.

Rozloučili jsme se naposledy když jsem šel v noci pěšky z Marseille do Aix en Provence.33 km, tam jsem strávil 3. dny na útulku pro bezdomovce.Takže ty informace co jsem shromáždil opravdu nelhali.Zavoláte 115 a dostanete postel.

Po třech dnech jsem se rozhodl že se vydám směrem do hor a to směrem Digne-Gap.Jelikož ta nacionálka vedla podél skal musel jsem šlapat pěšky protože tam nebylo místo na stopa.Prostě nebylo kde zastavit.Takže denně 30-35 km cestou necestou.Jelikož už tu bylo září 2003 tak už tu byli i silné přeháňky dešťové.Vlastně až do Gap jsem spal venku,ale to mě nevadilo, měl jsem spacák do -10° takže cajk.Jednou jsem spal u jednoho vypáleného baráku mezi skálami,za boha jsem nemohl usnout, měl jsem takový stísněný pocit mísící se ze strachem, nevím co se v tom baráku stalo ale já jsem musel jít dál o 5 km kde se dalo spát.Po týdnu jsem došel konečně do Gap.(viz mapka)

Gap…ohhh Gap ano tam se mi moc líbilo.Nejsportovnější město v Evropě ever.Všude cyklostezky a stezky na běhání, v centru města park s 15 stanovišti na cvičení, hokejový klub a spousta dalších sportovních vyžití.Útulek pro bezdomovce tam byl tak jsem se byl pozeptat jestli mají volné místo.V přízemí kde byla recepce tak tam byla taková čekárna.Když jsem vešel seděl tam nějakej pološílený islámista asi 3x mi říká nekoukej se na mě.Poté vytáhl asi 25 cm kuchyňák a začal s ním šermovat.Já jsem měl můj otvírací nůž v ledvince a začal jsem kalkulovat jestli ho stihnu použít pokud na mě tenhle magor zaútočí.V tom se otevřeli dveře do recepce a vešla postarší paní.Říkám Bonjour a zdali nemají místo? Bohužel místo neměli.Alespoň jsem si nechal vytisknout adresy pracovních agentur.Bylo po obědě a já se vydal udělat kolečko po agenturách.První dvě byli ještě zavřené a pak jsem šel do třetí,agentura Manpower.A tam blonďatá víla Polka Agnieszka 23 let.Hned jsem jí řekl že jsem Čech a že hledám práci.Ona mi řekla že má pro mě špatnou zprávu.Ano je pravda že ČR vstoupí za 9 měsíců do Evropské unie ale pro všechny nové členské země platí ochrana francouzského trhu práce v trvání dvou let.Tzn můžeš být ve Francii ale nesmíš tu pracovat.To byla pro mě rána na solar,dva roky ještě! No nicméně já jsem podlehl šarmu polské slečny a povídali jsme si a povídali až mě pozvala k sobě, a já zůstal měsíc.Po měsíci jsem se rozhodl že je čas jít dál.Ona chtěla abych zůstal,ale já měl v hlavě jasno.

Psal se říjen 2003 a já udělal fatální chybu, to všechno se dozvíte v další kapitole.

17.kapitola

Deportace část druhá.

Jen velmi nerad jsem odjížděl z Gap z bytečku Agnieczsky,ale je třeba být realista,nějaké peníze jsem našetřené měl ale otázka je co potom?! A tak jsem pokračoval dál podél hranice ze Švýcarskem až jsem dorazil do Grenoble.Město obehnané Alpami,tam když se člověk ožral tak nevěděl kudy kam neboť hory všude.Jinak spousta Arabů a to krajně nepříjemných tak jsem zůstal jen dva dny na útulku a valil rychle pryč.Po 150 km do Lyonu, kde jsem jako tradičně musel absolvovat 40 km pochod do kopce a z kopce abych mohl stopovat na Villefranche sur Saone a dál do Burgundska.Vyspal jsem se v lesíku kousek za Lyonem a nutno říci že už noci byli pěkně studené a byl jsem rád že můj spacák byl do -10 stupňů.Měl jsem štěstí že stopem a týpek mě odvezl až do Dijonu.Tam jsem zůstal na útulky 3 noci.Vlastně jsem ani nevěděl kam jedu a podle atlasu jsem mířil k Belgicko-Lucemburským hranicím.Řekl jsem si že tomu nechám volný průběh.Kam dojedu tam dojedu a basta.A tak jsem pokračoval dál na Troyes a následně na Reims kde jsem zůstal dva dny na útulku.To už jsem se blížil do Ardenn a tudíž k Belgii.V životě by mě nenapadlo že se stane co se stane.

Byl to jeden z prvních listopadových dní,pršelo a já chytil stopa z Reims do Charleville Mezieres.Týpek mě vyhodil v centru a já si to hned kvačil do budky zjistit adresu útulku.Místo měli a shodou okolností to bylo také v centru.Ještě několik minut jsem měl na to abych tam nešel, ale já jsem šel.Vzpomínám si na to jako dnes,byla to ulice Jules Verna pěkný tříposchoďový barák.Na zvonku mi řekli druhé patro, tak jsem se dostavil do kanceláře.Bonjour…..Bonjour pasport ano prosím,počkejte prosím na chodbě.Asi po 10 minutách přišli tři policajti PAF (pohraniční policie) a zatkli mě za nelegální pobyt ve Francii!!Já debil měl už týden propadlej pasport. No já si nadával!! No takže pouta, dodávka a už mě vezli na centrálu.Tam show pokračovala tělesnou prohlídkou a otisky prstů.Když našli peníze tak jsem jím řekl že jsem si je vysomroval.Bohužel 1200€ už jsem nikdy neviděl.24 hodin zadržený a poté jsem dostal papír že musím do 15 dnů opustit Schengenský prostor.Po propuštění jsem šel na ten útulek kde mě sebrali.Vyžádal jsem si právníka pro cizince a ten mi řekl že nejdřív si musím zajet do Paříže pro rychlo pas a teprve pak můžu letět do Čech, a zároveň mi zažádal o příspěvek 150€ na cestu.Právník pak vše zařídil u policajtů že poletím až budu mít vyřízený pas a že se budu zdržovat na útulku až do odletu.Na útulku byla spousta cizinců, Rusáci,Arménci a další Kavkazské země.No a jeden den se policajti dohmátli že mluvím rusky,ono tedy rusky jsem trochu rozuměl ale ty kurvy že prý budu překládat.Bylo to placené 15€ na hodinu.Takže s mojí mizernou ruštinou jsem pomáhal deportovat všechny ty nebožáky.Naneštěstí pro ně jsem za 6 týdnů získal rychlo pas a byl určen datum mé deportace.V 07:00 v prosinci si mě vyzvedla policie a odvezla na letiště v Orly kde si mě převzal nějaký pán a ten mě doprovodil až do odbavovacího prostoru a vzápětí mě dal těch 150€ které pro mě vymohl ten právník pro cizince.

Seděl jsem v letadle směr Prágl kde jsem 2 roky a 5 měsíců nebyl.

A jak to bylo po příletu do Prahy? Zůstanu v Čechách? A co na to Jan Tleskač?

18.kapitola

Návrat do divočiny.

Ano bohužel vracím se do kapitoly 17 a já jsem potupně deportován vlastní chybou z Francie do Čech.Navíc krátce před Vánocemi 2003,které vůbec nemám rád.Pár dní před odletem jsem nuceně zavolal matce do Prahy že přiletím na Ruzyni v ten a ten datum a hodinu.

A letadlo vzlétlo s mezipřistáním v Amstredamu.Tam na letišti jsem měl ještě zaječí úmysly.Co kdybych vystoupil a s pasem který je platný jeden rok bych zkusil štěstí v Holandsku? Nicméně jsem to neudělal a pokračoval dál do Prahy,ještě jsem měl štěstí že mi letadlo neuletělo, dvakrát mě vyvolávali rozhlasem, uf uf.

Po 1 hodině a 20 minutách jsem přistál v Praze na Ruzyni kde mě přivítalo mrazivé počasí a moje sestra s mámou.Neviděli jsme se 2,5 roku a tak bylo chvíli veselo.Tedy opravdu chvíli hlavně ze strany matky! No nebudu vám tady dělat rodinné okénko ale naše vztahy nebyli nejlepší, takže mě vlastně zachránili Vánoce a Nový rok.Již třetí den se mě ptala co chci do budoucna dělat a tak jsem se vydal za starými kamarády.Byli rádi že mě vidí a snad i práce by byla ale jako výčepák.To bylo sice pěkné i peníze pěkné, ale práce v pohostinství by mě urvala játra a to mi bylo jasné.Ono taky cílová skupina mých kamarádů byli výčepáci, barmani, pinglové a kuchaři v těch nejlepších pražských podnicích,takže sex….kokain a rock and roll.A zrovna tomuto jsem se chtěl vyhnout.Pak tam byla nabídka jít dělat skladníka do Ikei s řidičákem na ještěrku.To všechno bylo hezké ale v hlavě už byl zasazený červík který hlodal a hlodal, a to vrátit se do Francie.A tak jsem mezi svátky začal jednat a odjel jsem do Rychnova nad Kněžnou požádat si o pasport na 10 let.V té době ještě nebyli tzv bleskové lhůty a tak jsem musel čekat 30 dnů.Ale v hlavě bylo rozhodnuto, vracím se do Francie i když vím co to obnáší.Možná většina z vás by si teď řekla že jen blázen by se tam vracel po tom co jsem si tam prožil, ale já jsem byl pevně rozhodnut znova se postavit všem překážkám.Matka a otčím s mým rozhodnutím nesouhlasili ale já se nedal zviklat.Koncem ledna 2004 byl můj pas připraven a já si ho jel do Rychnova vyzvednout.Po návratu do Prahy jsem se ze všemi rozloučil a koupil jsem si jízdenku na na první Eurolines do Francie.Na letadlo jsem v té době neměl, také kvůli tomu jak mě okradli ti zkurvení policajti v Charleville Mezieres.

Takže 3.února 2004 jsem z Pražské Florence odjížděl zpět do Francie.Co bylo dál po příjezdu a další se dozvíte v další kapitole…..

19.kapitola

Nový začátek.

Sedím v autobuse směr Praha-Paříž.V hlavě mi stále šrotuje zdali jsem udělal správné rozhodnutí.Poslední zastávka před Paříží je Reims a tam vystupuju s batohem i já.Ano nemýlíte se přátelé vracím se na místo činu.Po krátkém autostopu se vracím do Charleville Mezieres kde ta předchozí kapitola skončila.Vylodil jsem se na stejném útulku kde jsem byl předtím, ukázal jsem můj nový pasport na deset let a vysvětlil všem že za 4 měsíce vstupuje Česká republika do Evropské unie,tudíž ne potřebuji 3.měsíční turistické vízum.Policajti nevolali,alespoň prozatím….Ten důvod proč jsem se vrátil zrovna sem byl ženského původu, byla to Arménka a jmenovala se Irina.Už v předchozím pobytu jsme se dali dohromady a ač to nebyla láska ale sex, tak to bylo fajn.Spali jsme u ní na hotelu který platil útulek a asi po 14.dnech jí přišel deportační termín a mě varování že jestli neopustím do 3.dnů město tak jsi pro mě přijedou policajti.Rozhodnutí bylo jasné, musím pryč, a tak jsem se rozloučil s krásnou Irinou a zmizel.Cestou necestou jsem stopoval podél Švýcarské hranice až jsem se dostal do městečka kousek od Ženevy které se jmenovalo Bourg en Bresse.Byl tam skvělí útulek pro imigranty a měli místo takže fajn.Na útulky jsem se ze všemi seznámil 4 Albánci,4 Rusové,1 holka z Iráku a 1 Tunisan z kterým jsem měl samozřejmě nejvíce problémů a nakonec jeden Kosovar.

Od prvního dne se stal mým kamarádem Kosovar Ramadán.Ramadán dělal na černo pro jednoho Tureckého majitele zednické firmy.Je pravda že jsme se prvních 14.dní oklepávali a až potom mi nabídl možnost práce.Já mu hned vysvětlil že nejsem zedník a že vlastně jsem jen pomocný zedník.On mi řekl tedy že to vlastně vůbec nevadí že by jsme vlastně pracovali spolu.Tak jsem tedy kývl že ano.50€ na den 6 dní v týdnu.Lidi taková dřina že jsem nikdy nezažil.Míchat maltu, míchat omítku,podej přines, vylož nalož kamion prostě mrtev.Nevím kolik pytlů cementu jsem vyložil nebo naložil.Samozřejmě nejdůležitější byli peníze.A tak ač jsem nadával tak jsem držel zuby za zuby a makal.A tak šel den za dnem a později týden za týdnem.

A co stalo dál se dozvíte v další kapitole….

20.kapitola

Cestou necestou.

Bylo jaro 2024 a já byl stále v útulku pro bezdomovce v Bourg en Bresse a stále jsem pracoval pro Turka a stále to byla nebetyčná dřina.Bohužel časy se mění a to nejenom lidsky ale i politicky.Ačkoliv Francie byla vždy víceméně orientována vlevo, tedy kromě vládnutí De Gaulla.Bohužel byli regiony nebo města které byli pravičácké.Totéž se stalo na jaře 2004 a v komunálních volbách v Bourg en Bresse vyhrála pravice.Efekt na útulek to mělo okamžitý.Nová radnice zrušila s okamžitou platností subvence útulku pro bezdomovce, hlavně z důvodů že tam pomáhají hlavně žadatelům o azyl.První kdo cítil že to půjde do kopru byl můj kamarád Ramadan.Jednoho večera mi řekl že od teď jedem každý sám za sebe, a měl pravdu. V květnu 2004 už nebyli peníze na provoz útulku i když vedení zkoušelo urgovat i ministerstvo pro státní rozpočet.Tohle všechno bylo za vlády Chiraca 1995-2007.Tak přišel ten soudný den a s ním poslední demonstrace před útulkem, naposledy nás plynovali slzným plynem a byl konec.Já jsem se rozhodoval co dál, peněz jsem měl ušetřených dost, ale určitě jsem se nechtěl vracet do Avignonu.Rozhodl jsem se že budu pirát a objedu Francii kolem do kola tedy opravdu kolem Středozemního moře a Atlantiku.Proto bylo třeba sjet dolů do Nice a pak podél Středozemního moře.Takže i když jsem měl peníze jel jsem stopem a zavedl jsem si zápisník kam jsem zapisoval kolik km jsem za den ujel, odkud kam.

Na mapce vidíte cestu kudy jsem jel, cestu jsem urazil za 1,5 dne takže cajk.Z Nice až do Perpignan jsem zvolil taktiku chůze autostop.Pokud to nešlo tak jsem chodil třeba 20 km.Prostě z města do města, z útulku do útulku. Když jsem dorazil do Nice město žilo Mistrovstvím Evropy které vyhrálo překvapivě Řecko nad Portugalskem ve finále.Zdržel jsem se tam jen do finále ME neboť tamější útulek čítal 60 postelí v jedné velké místnosti ve starém přístavu, takže nic pěkného o bezpečnost nevnímaje.5.července 2004 jsem se vydal tedy na Tour de France.Od města k městu.

První tůra Nice-Frejus 65 km.A takto každý den po celý rok.

A kam mě moje cesta vedla dál? To a další se dozvíte v další kapitole……

21.kapitola

Cesta kolem Středozemního moře.

Tak v předchozí kapitole jsem se přesunul z Bourg en Bresse do Nice a následně autostopem a chůzí do Frejus la plage.Bohužel ve Frejus neměli útulek ale já jsem se seznámil s postarším Portugalcem jménem Ricardo,který měl stan na pláži za jednou s místních diskoték.Nevýhodou byl hluk až do časného rána ale Ricardo už byl zvyklý a navíc každé ráno chodil na parkoviště sbírat ztracené peníze a nedopalky jointů.Prý několikrát našel i 20€ bankovku a o hašiši nemluvě.Nakoupil jsem tedy nějaká piva a šlo se na pláž.Byla maličká pláž jejichž zadní část pokrývala menší diskotéka.Na pláži byli 4 mladší Francouzští bezdomovci a hned došlo ke strkanici, kdo sem a co tu chci dělat a tak dále.Vysvětlil jsem jím že se nechci rvát ale jen přespat a ráno jet dál.To je trochu uklidnilo.Teprve později jsem pochopil že si z Ricarda udělali ždímačku na peníze,z toho důvodu že jim ještě nebylo 25 let, věk od kterého máte nárok pobírat sociálku.No a tak vesele pumpovali Ricarda.Vypili jsme nějaká piva a já šel spát.Byl jsem unavený a tak mi ani nevadil řev té diskotéky.

Ráno jsem se vzbudil a Ricardo už vařil kafe na alcool bruler.Tedy po česky na lihu.Vypil jsem kafe, poděkoval jsem Ricardovi a vydal se za město stopovat dál.

Netrvalo dlouho a já chytil náklaďák s jedním prima Francouzem u volantu.Odvezl mě do Saint Tropez a protože bylo ještě brzo na návštěvu města, vydal jsem se do Ramatuelle kde mají vily ty největší hvězdy show bussinesu.Já chtěl vidět jen jeden barák a to barák Johnyho Hallydaye.Když jsem barák našel tak jsem chvíli zůstal a pomalu se vrátil do města které pomalu probouzelo.Na promenádě jsem si dal kafe, už tenkrát za 2€ piccolo.Jo to bylo Saint Tropez.Ke kafi samozřejmě pain de chocolat. Asi po hodině pozorování cvrkotu a prohlídce zakotvených jachet jsem se pomalým tempem vydal do Cavalaire sur Mer kde jsem měl fleka na spaní už z dřívějška.Poklidnou chůzí jsem urazil 18 km a zašel do místního supermarketu pro pivo.S pivem jsem se odplažil do lesíka kde jsme spávávali s Adamem blahého času.Takže pohoda jazz a já vytáhl atlas a študoval kam zítra.

22.kapitola

Promenáda nožů

Bylo ráno třetího červencového týdne 2004 a já jsem se vysoukal ze spacáku a po ranní potřebě jsem se jal připravovat kávu.Do atlasu jsem se koukal už včera a do Hyères to bylo jen 29 km a pokud by neměli místo tak bych to valil až do Toulonu který nebyl také daleko.Po hodině jsem se sbalil a vydal se k silnici na stopa.Viz mapka.

Stopa jsem chytil snadno pán jel až do Toulonu ale mě to stačilo do Hyeres.Cestou jsem v dáli viděl Lavantské ostrovy a Hyerské ostrovy.Obojí přírodní rezervace,a jeden z nich vojenská základna jak mi vysvětlil pan řidič.Po dvaceti minutách mě zastavil v Hyeres já mu popřál šťastnou cestu a on odfrčel.Hyeres bylo přímořské městečko s 55.000 obyvateli.Pěkné a udržované.Útulek jsem po trochu hledání našel ale jeho hosté mě nepotěšily,většina to byla žadatelé o azyl původem z Iráku,Afghánistánu a dalších čmoudo zemí.Hned při vchodu se mě nějaký čmoud ptá proč mám holou lebku?Odpověděl jsem že je mi horko na vlasy.On mi řekl že jsem zasranej rasista a že se ještě uvidíme.Po téhle jasné výhružce jsem se měl sebrat a odejít, ale místo toho jsem zůstal a čekal co se bude dít.Při večeři mě stále fixoval pohledem a s čímsi diskutoval s dalšími čmoudy.Po večeři jsem koukl na skok do společenské místnosti a když jsem chtěl odejít tak on stál ve dveřích a blokoval východ ze společenské místnosti.Říkám mu o co mu jde a on mi odpovídá You are fucking skinhead.Načež vytáhl kuchyňák, já vytáhl můj vojenský vyhazovák,na to další 3 čmoudi s jejich nožema a začali cosi řvát arabsky.Takže jasná přesila, 4 nože proti jednomu.A když už jsem si začal myslet že jeden z nich to do mě pustí, objevili se další 3 nože ve hře a tentokrát na mojí obranu.Byli to k neočekávaní Albánci a Kosovští Albánci.A jelikož měli Albánci pověst opravdových psychopatů tak se čmoudi stáhli.Poděkoval jsem Albáncům ale oni mi jen řekli you must go now because its not finish.Doprovodili mě ven a počkali než zmizím v dáli.2x. mě tedy za celou dobu pobytu pomohli Albánci ale byla to spíš vyjímka.Naši věrní bratři byli vždy Poláci.Bil jsem se po boku Poláků, x krát mě Poláci zachránili a vždy to bylo tak.Jinak té noci to bylo štěstíčko.Po 4 km jsem se dostal za ceduli Hyeres a našel jsem si křoví kde jsem se vyspal.

Jak pokračovala má Středozemní anabáze? To a další najdete v další kapitole…….

23.kapitola

Pohostinnost v Marseille

V pekelné předchozí kapitole jsem se málem nechal pobodat od čmoudů z Afghánistánu nebo Iráku nebo tak něco.Vyváznul jsem jenom díky včasnému zásahu Albánců což se mi stalo poprvé a naposled.Protože tohle byli muslimové proti muslimům.No nic, byl tu nový den a já se vyspal kousek za cedulí Hyeres v křoví a chystal jsem stopovat dál.Asi po půl hodině mi zastavil oprýskaný pick-up se značkou 13 tedy Marseille.Řidič asi 50 letý sympaťák jménem Alain.Řekl mi že jede do Marseille, tak bylo rozhodnuto, jede se do Marseille.

Z Hyeres do Marseille to bylo 85 km a s šoférem jsme celou cestu konverzovali.Řekl jsem mu ve zkratce můj příběh včetně toho co se stalo včera v útulku s těma nožema.On mi na to řekl že většina Francouzů jsou proti imigraci zejména z muslimským zemím, a že to ve Francii začíná být problém plošně a to jsme byli v roce 2004, co teprve teď v roce 2026.Pak začal Alain mluvit trochu o sobě.Byl to majitel bistra U brankáře.Bistro je vlastně něco jako bar nebo hospoda, a tak jako každý v Marseille byl fanouškem Olympique de Marseille.Což já jsem byl taky od roku 1994 kdy vyhráli Ligu mistrů proti AC Milan.Když jsme přijeli do Marseille tak mě nabídl si trochu oddychnout v jeho hospodě.Měl jsem času habakuk a léto bylo v plném proudu.Jen mě požádal abych mu trochu pomohl s hospodou, na což jsem odvětil že za to nic nechci, měl jsem stále své úspory od Turka.A tak jsem zametal, vytíral, umýval nádobí a občas točil pivo a roznášel.Jídlo a spaní jsem měl zadarmo.Asi po týdnu jsme šli hrát petanque a on mě představil jeho bandu.Většinou se znali už od dětství.Bombový lidi, na petanque jsem potom chodil pravidelně i s flaškou Pastisu, to muselo být.A tak čas plynul a já přestal počítat a najednou tu byl Mistrál a s ním i podzim.Byl tu říjen 2004.A tak jsem se jednou probudil a řekl jsem Alanovi Au revoir a taktéž hospodě.Bylo to neskutečně fajn ale já jsem věděl že musím jít dál.

24.kapitola

Feťáci

Po odchodu od Alaina a jeho hospody v Marseille jsem přemýšlel kam se vrtnu dál.Vzpomněl jsem si na jednu starou známost který byl jednou hostem na baráku u feťáků v Avignonu.Jmenoval se Jirka a bydlel někde v Montpellier.Matně si vzpomínám jak mi to vysvětloval.Ok, jelo se tedy do Montpellier.viz.mapka.

Byla to cesta svižných 168 km a ze stopem nebyl žádný větší problém.Squat kde Jirka bydlel se nacházel v průmyslové zóně kde se nacházel třeba hypermarket Carrefour nebo Rois Merlin a tak.Pár set metrů odtud na bývalých tenisových kurtech měli squat Češi a o dalších asi 500 metrů dál měli squat Poláci.Měl jsem štěstí že Jirka byl přítomen.Squat byl rozdělen na bývalou klubovnu a o kousek dál stáli tři karavany.Panovala tam podivná atmosféra, squatu šéfoval jeden starý pankáč který se jmenoval Jakub, a vařil perník s léků proti chřipce.Ani ruku mi nepodal když jsem mu chtěl říct dobrý den.Jen utrousil nazdar turisto a víc se mě už nevěnoval.S Jirkou jsem se dohodl že budu spát u něj v karavanu neboť jak jsem viděl tak v klubovně jsem nebyl vítán.A tady jsem se setkal s dalšími členy squatu.Odkudsi se přihnal agresivní rottweiler a začal mě ohrožovat, až poté jsem se dozvěděl že je to fena z Německa.Po pár sekundách začal někdo křičet povely v němčině a fena se pomalu stáhla.A tak jsem se seznámil s Karlem, nejstarším členem grupy.Takže dohromady tam bydlelo 8 lidí.S toho jedna ženská 5 z nich na klubovně byli všichni ze Vstetína a okolí.Jeden z nich byl Marek, bývalí učitel a svého času byl v top 10 Valašských sportovců.Teď smažka, i když zvládnul mě porazit v tenise.Těsně ale porazil.Navečer jsme se všichni setkali u ohně, Češi i Poláci.Chlastalo se tvrdé, hlavně Zubrowka.Všichni nebo tedy většina se živila tím že kradla alkohol v hypermarketech.No a Karel to potom každou neděli prodával na trhu a pak kluci vyplácel.Takže jsem za půlku koupil od Poláků tři flašky aby bylo do foroty.Ve skutečnosti to byli všichni banda kriminálníků co se různých důvodů nemohli vrátit domů.Většina z nich se ani netajila tím co udělala, to tady raději uvádět nebudu neboť mě čte někdo kdo ty lidi zná.Tudíž jsem můj odjezd posunul na co nejdřív protože starej pankáč pochopil že mám zřejmě ušetřené peníze a cítil příležitost.Takže jsem u těch lotrů strávil necelé dva týdny a hlava vylitá po těch tvrdých alkoholech.

A kam jsem se vydal dál? To a další se dozvíte v další kapitole……

25.kapitola

Perpignan,konec Středozemní části výletu.

Odjížděl jsem z Montpellieru jak jsem nejrychleji mohl,protože to tam opravdu smrdělo o průser.Tfuj….tfuj.Ale předtím než budu stopovat dále tak musím vzpomenout jedno město kde jsem se tentokrát nezastavil protože neleží na pobřeží Středozemního moře.To město je Nîmes.Proč zrovna o tomhle městě chci mluvit? Protože je historicky významné hlavně svým koloseem postaveným cca ve 100 rokem po JC,kde se často konají koncerty pod širým nebem a korida samozřejmě.

Ale je to ještě z jiného důvodu.Nîmes je družební město z Prahou. A přímo kousek od kolosea a 200 metrů od Hlavního vlakového nádraží se nachází Boulevard de Prague.Tak tedy jen tato vsuvka aby jsme v tom měli jasno.Další věc kterou je Nîmes známá,je přítomnost vojáků cizinecké legie.Je to 503 regiment du train.

Tak tímto jsem vysvětlil vše kolem Nîmes a my se pomalu vracíme do Montpellier a já stopuju dál na poslední etapu na Pobřeží Středozemního moře.Chtěl sem dnes dojet až do Perpignan vyhnout se Narbonne a Béziers i když to jsou také krásné města.

Cesta to byla 158 km a dal jsem jí na třikrát.Projížděli jsme kolem Azurového moře a já už se těšil na Atlantickou část.Po třech a půl hodinách stopování jsem konečně dorazil do Perpignan.Sice bylo už pozdní odpoledne ale zašel jsem na trasu na pivo,a kolem 20:00 jsem volal na 115 kvůli spaní,bylo mi odpověděno že dodávka mě z centra města zaveze na Hotel Sociál.Takže mě čekala horká noc plná imigrantů.A měl jsem pravdu,když jsme přijeli na míso tak full of migrants.Jedna velká místnost kde bylo 30 patrových postelí takže spát z batohem v posteli i boty u sebe,měl jsem svoje zkušenosti.

Po noci kdy jsem spal maximálně 3 hodiny jsem upaloval rychle na konec Perpignan abych mohl stopovat na Carcassonne a Toulouse.

A co bylo dál se dozvíte v další kapitole……

26.kapitola

Statek a kolaps.

Stojím u cedule konec města Perpignan ale než budu stopovat dál, tak bych rád pohovořil o bezpečnosti.Pokud jste na ulici, tak slovo bezpečnost nabývá úplně jiného rozměru.A i přesto že si nastavíte přísná bezpečnostní pravidla tak jako já, i přesto se nevyhnete útokům jako na mě v Hyeres v kapitole číslo 22.Co to u mě znamenají přísná pravidla?? Nikdy nespat ve městě, hlavně tedy v parku.Vždycky dojít až za ceduli konec města a tam si najít lesík či hájek nebo louku.Pravda je taková že kolikrát aby jsem nalezl takové místo na přespání znamenalo kolikrát chodit i o půlnoci, ale vyplatilo se.Výjimku tvoří ti co smrdí na dálku ať už z nemytí tak už z oblečení.Ty můžou v klidu přespat v parku, poněvadž jediní kdo vás bude otravovat tak bude Policie.Proč to vlastně vůbec píšu? Protože jsem znal lidičky co se ožrali někde u márketu a následně šli spát do parku kde jim ukradli peníze,doklady i boty, proto to píšu.Takže nikdy znamená nikdy!.

No a teď se vracíme k pokračování autostopu.Kolem Středozemního moře jsem z Nice nastupoval 547 km,a teď pomalu od moře zamíříme k Pyrenejím.Takže jsem jel toho rána trasu Perpignan-Carcassonne (viz.mapka)

Po 126 km kdy jsem se vlastně trochu vracel přes Narbonne jsem dorazil do středověkého města Carcassonne.Zde sídlí další poměrně silná Česká komunita na jednom bývalém statku.Stačili se zeptat několika bezďáčů a měl jsem adresu.Když jsem přišel na udanou adresu nalezl jsem objekt ve kterém žilo něco kolem dvaceti Čechů.Tak jako v Montpelliere většinou zkrachovalé existence,ale lépe vedené.Dal jsem se do řeči s některými a opět hodně Moraváků.Severní Morava hlavně.Řekl jsem že budu spát venku a nebyl problém.Šel jsem do obchodu koupit maso na grilování a nějaká piva a poté ledy roztály.Zůstal jsem příjemný týden.A byl tu listopad 2004.

No a já jsem pokračoval dál a to do Toulouse tentokrát.(viz.mapka)

97 km autostopu a dostal jsem do města Toulouse, město Jacquese Brela.Pan šofér mě nechal u nádraží vlakového.Asi 200 m od nádraží byl malý parčík a tam jsem se vydal když v tom okamžiku se mě podlomily nohy,náhle jsem nemohl dýchat,bušilo mě srdce a měl jsem pocit že upadnu do bezvědomí.Ušel jsem ještě pár set kroků a náhle jsem spatřil ceduli nějaké obvodní doktorky.Tak jsem vlez do baráku a zaklepal, otevřela mi asi 60 letá paní doktorka,tak jsem drmolil ve špatné francouzštině co že mi je,ona mě pozvala dál a změřila mě tlak,ten byl hodně vysoký, pak mě píchla do prstu a měřila mě cukrovku.Dala mě dvě kostky cukru a nakonec mě dala doporučení na pohotovost v centrální nemocnici.Tak jsem poděkoval a šel dál svou cestou.Samozřejmě jsem nikdy na žádnou pohotovost nešel.Až po několika letech jsem se dozvěděl že to byla panická ataka.V Toulouse jsem si našel kantýnu pro bezdomáče na oběd a protože všechny ubytovací kapacity byli plné vydal jsem se na cestu ceduli konec města.

27.kapitola

Pyreneje a Baskické pobřeží.

Jak jsem již řekl tak v době mého pobytu nebylo v Toulouse žádné místo na spaní v útulku pro bezdomovce,a tak jsem musel jet dál směrem k Pyrenejím kolem hranicí s Andorrou.Samozřejmě ne najednou ale na třikrát (viz.mapka)

První etapa kde jsem se musel absolutně zastavit byla Toulouse-Lourdes. Všude na světě znají panu Marii z Lourdes která uzdravuje nemocné.

A tak jsem se poklonil panně Marii doufajíc že moje modlitby nebudou nikdy potřeba.Po půl denní návštěvě Lourdes jsem pokračoval na Tarbes,klasické Pyrenejské městečko 304 metrů nad mořem s vojenskou posádkou.(1er Regiment de Hussards Parachutistes) Hussards historicky “husaři” lehká jízda.

Poté jsem stopoval dalších 90 km na Pau správní město pod Pyrenejemi.Také bydliště armády v tomto regionu.Army d’air Tedy parašutisté a letci. (piloti helikoptér) Geografickou zajímavostí je nádraží a centrum města.Vylezete z nádraží a aby jste se dostali do centra města musíte použít kabinu která vás vyveze do centra které se tyčí o několik desítek metrů výše.Jinak je to moc pěkné město, byl jsem tam v minulosti 3x.No a nakonec poslední úsek cesty Pau-Bayonne.Tohle město má svou zvláštnost protože jsou to tři města nalepená na sebe,Bayonne-Biarritz-Anglet.A v tuto chvíli se už nacházíme u Atlantického pobřeží v Baskicku.Je to tam pecka, z jedné strany Francie,a z druhé horké Španělsko.Přes 115 jsem si zjistil útulek a super,měli místo.Když jsem došel na místo uviděl jsem vysokou bílou budovu,myslel jsem si že útulek asi zabírá jedno patro,a ono ne,on zabíral všechny patra neboť to byl bývalý hotel.V přízemí recepce a obrovské mořské akvárium a velká jídelna.Řekli mi že můžu zůstat 5 dní.To bylo nad moje očekávání.Jelikož jsem měl stále ušetřené peníze od Turka,připadal jsem si jako turista.Dostal jsem pokoj v pátém patře,a tady další překvápko,všechno moderní a dokonce telefon,opravdu hotel! Strávil jsem 5. dní po památkách a zajímavostech a samozřejmě bistrech.Prostě jsem na pár dní zapomněl že jsem pouhý bezdomovec a né turista.Poslední noc jsem strávil v posteli s atlasem a plánoval kudy pojedu dál.Každopádně to bylo nezapomenutelné.

28.kapitola

Atlantická anabáze.

Byl prosinec 2004 a já jsem se stále neodlepil z Biarritz.5 dní jsem strávil na útulku a pak jsem si našel starou neobydlenou vilu kde jsem zůstal další dva týdny.Pak ovšem přišel den kdy jsem udělal totální kravinu, vydal jsem se pěšky na hranici ze Španělskem do Saint Jean de Luz kde jsem chtěl vidět vilu Francouzského fotbalisty Bixente Lizarazu.Barák u moře jsem viděl a jak jsem sestupoval až na pláž tak mě napadl šílený nápad a to vlézt do oceánu.Byl prosinec ale teplota kolem 15 stupňů.Tady dole u Španělska je celoročně teplo.O to by ještě nešlo o tu teplotu ale šlo o vlny ty byli 1-1,5 metrů.V dálce jsem viděl serfaře,přímo na té maličké pláži jsem byl jenom já.Začal jsem se hecovat…..Tam nevlezeš Davide…..Ale vlezu….Nevlezeš a tak dál…..Nakonec jsem tam opravdu vlezl bylo to samozřejmě studené ale překvapil mě silný proud.Dalších pár vln mě hodilo dále od pláže a já se snažil dostat se zpátky na pláž, ale moc se nedařilo.Pak události vzali rychlí spát a další mě hodili na útesy.Naštěstí jsem se v poslední chvíli otočil a tak mě to vzalo záda.Náraz to byl slušný.Cítil jsem bolest ale v tu chvíli mě hlavně zajímalo jak se dostat na pláž živí a zdraví.Ručkoval jsem podél útesů a nakonec ze štěstím jsem dostal na pláž.Na záda jsem neviděl ale bolest to byla kurevská.Oblékl jsem se a rozhodl se že zajdu na pohotovost raději protože to fakt bolelo jako čert.Navíc jsem měl stále to provizorní číslo Securite social tak ho aspoň použiji.Šel jsem na stop a vracel jsem se zpátky do Biarritz což bylo asi 17 km.Hned první řidička mě hodila až přímo na pohotovost, takže jsem moc poděkoval a vlezl jsem do budovy.

Sestřičce u okénka jsem vysvětlil co se mi stalo a musel jsem si vyslechnout lamentování o nezodpovědných lidech co si zahrávají ze životem.Asi po dvou hodinách na mě přišla řada a čekali na mě baterie testů.Vyšetření moči, sono břicha, rtg,na CT jsem nešel neboť doktor řekl že to není vážné,ale i tak mám prý odraženou ledvinu a pohmožděná záda takže mi předepsal léky a nařídil týden klidu na lůžku.Tak jsem mu vysvětlil že jsem SDF tedy bezdomovec po česky.Že jsem stále na cestách.Řekl mi ať ještě počkám v čekárně a zavolal sociální pracovnici.Ta dorazila do půl hodiny a začali jsme řešit problém,zavolala na útulek kde jsem byl 5 dní před dvěma týdny ale tam nebylo místo,tak zavolala do malého útulku v Capbreton který byl 37 km daleko.(viz.mapka)

A v tomhle malém útulku který je otevřen jenom v zimě mě mohli ubytovat na týden jak řekl doktor.Poděkoval jsem tedy a vydal jsem se na stopa.Stop šel naštěstí perfektně a za dvě hodiny jsem byl v Capbretonu kde jsem našel baráček a kde už o mě věděli.

Jak jsem strávil týden na baráčku a kam jsem se vydal dál? To a další se dozvíte v další kapitole…..

29.kapitola

Jak jsem strávil poslední vánoční svátky.

V poslední kapitole jste se dozvěděli o mé blbosti a následném zranění díky jemu jsem musel zůstat týden na útulku v Cabretonu. Capbreton měl v té době 7565 obyvatel,moc hezké přímořské městečko kraje Landes a regionu Nouvelle Aquitaine. (Viz foto)

Když jsem přijel z pohotovosti na místo, rychle jsem našel domeček Foyer d’hébergement urgence. (já tomu říkám útulky prostě.) Na domečku už o mě věděli a tak jsem se seznámil s Carole a Pierrem. Normálně to funguje tak že otvíračka je v 18:00 pak sprcha a večeře a na druhý den po snídani tě zase vypustí do ulic a můžeš přijít 3x do měsíce. Já měl výjimku protože jsem měl od doktorů klid na lůžku, takže jsem nemusel přes den být na ulici ale byl jsem na baráčku. Od třetího dne už mě to přestalo bavit ležet v posteli a pomáhal jsem Carole s úklidem.Vánoce se blížili a tak jsem se jim hodil. V 28. kapitole jsem psal že tento rok budu slavit moje poslední Vánoce a bylo to tak. To jsem ale ještě nevěděl že budu vůbec slavit nějaké Vánoce. Přišlo to nečekaně pátý den si mě zavolala Carole do kanceláře a povídá že jestli bych prý nechtěl oslavit svátky tady, tedy že bych mohl zůstat až do 3.ledna. Prý bych jim jen během svátků trochu pomáhal. Samozřejmě jsem řekl ano. Mojí dobrou náladu zkazil až telefonát z Čech. 4 kamarádi které jsem znal z devadesátek zmizeli, dva tragicky zesnuli a dva další údajně vycestovali do zahraničí a neví se kde.Od toho roku jsem přestal úplně slavit Vánoce, neboť skoro každý rok jsem měl podobné hlášky že ten nebo onen už není, a to jsem jen prodával řízek s hranolkama blahé doby.

No ale dost bylo smutnění a věnujme se svátkům pro bezdomovce. Ve Francii jsou ty svátky trochu jinak, slaví se až 25.12 který je ten nejoslavnější den kdy si lidé dávají dárky.K tomu také připadá vánoční tabule která se skládá z krůty tedy trochu poameričtěný pokrm,kachní játra a v neposlední řadě ústřice a kaviár a také truffe. Takovouhle velkou hostinu jsme na útulku neměli ale všem chutnalo. Přišli i dva Poláci a tak jsem byl rád že můžu pokecat, neboť chlapáci byli v mojem věku. Jacek a Zbyszek. No a zbytek času utekl jako voda a my slavily Nový rok 2005. Po těch zprávách jsem nebyl moc nadšený ale věřil jsem že v novém roce se to změní. Jak moc jsem se zmýlil.

O tom všem se dozvíte v dalších kapitolách………

2026 David H.©️

30. kapitola

Cesta do Bordeaux a nečekané setkání.

Svátky uběhli jako voda a můj odchod z Capbretonu byl na spadnutí. Rozloučil jsem se s Carole a Pierrem a vydal jsem se zase na cestu.Čekalo mě 169 km do Bordeaux, pěkně podél Atlantiku. (Viz.mapka)

Autostop mě šel jako po másle a vlastně na jeden zátah jsem dorazil do Bordeaux, města slunce a vína. Je to město ze silnou Portugalskou menšinou,počítá se až 15.000 Portugalců.Většina z nich přišla před 30-40 lety pracovat na sklizni vína, nejdříve jako sezonní pracovníci a poté už zůstali. Vlastně jsem po příchodu do města vůbec nevěděl co budu dělat,spíše jsem chtěl přespat a na druhý den pokračovat dál.

Náhoda tomu však chtěla jinak.Nejdříve jsem si zjistil adresu restaurace pro bezdomovce na lince 115 a pak jsem se vydal do centra města na určenou adresu. V restauraci narváno a tak jsem musel čekat až se uvolní místo. Konečně jsem našel volného fleka a posadil jsem se. Naproti mě seděl asi hubený padesátník zřejmě Polák odhadoval jsem. A tak jsem pronesl Dzien dobrý i smacznego.Měl jsem pravdu byl to Polák a jmenoval se Piotr a bylo mu 55 let.Po obědě jsem ho pozval na pivo na terásku a pokecali jsme líp. Piotr byl ve Francii už přes 3 roky, doma měl nějaké problémy stejně jako většina lidí s kterými jsem se setkal,buď jim hrozil kriminál nebo exekuce. U Piotr to byl ten druhý důvod. A pak začal vyprávět že má squat v jedné okrajové čtvrti Bordeaux kousek od Lídlu a že se tam dá slušně somrovat. Navíc čeká až mu dojede kolega z Avignonu,takže jestli chci tak můžu přespat u nich na squatu.Já jsem samozřejmě nepovídal že mám peníze z práce ušetřené, to byla vždy zásada číslo jedna! Ale řekl jsem ano na jednu noc a pak pojedu dál. Po pár pivech jsme autobusem vyrazili na okraj města byla to taková horší čtvrť plná Arabů a a Portugalců.Poté jsme vystoupili a šli pěšky asi deset minut když jsme přišli k patrovému domku se zahradou. Cestou mi Piotr ukázal ten Lídl u kterého se dalo somrovat. Ptal jsem se ho na případné problémy s Arabama a on říkal že ne, že oni si jedou svůj bussines a starý pán je nezajímá.Navrhl jsem mu že by jsme mohli zajít do Lídlu pro pivo když budeme večer tři,na což samozřejmě Piotr reagoval kladně jako správný Polák. Jeho kolega stejně ještě nedorazil tak jsem vyprázdnil můj velký batoh a šli jsme do obchodu.Vzal jsem plný batoh 25 piv a šli jsme zpátky na barák. Byl leden 2005 tudíž docela kosa, ale Piotr tam měl kamna a řekl že do deseti mínit bude teplo.Takže kamna pěkně rozfajroval a skutečně bylo teplo, sedli jsme si kolem kamen a čekali na jeho kolegu.Kolem osmé se rozrazili dveře a koho nevidím, Jacek B. kterého si můžete pamatovat z Avignonu z 15.kapitoly když se mě snažili pobodat banda zfetovaných Francouzů. Tak proběhlo velké přivítání, Piotr nevěděl že se známe a tak jsem mu musel vysvětlit události staré 4 roky. Já jsem zase zpovídal Jacka co ty 4 roky dělal? Asi jako já, napravo nalevo, v Bourgundsku na víně jinak clocha.Příchod Jacka samozřejmě změnil situaci a tak jsem se zeptal Piotra jestli nemůžu nějaký čas zůstat. Samozřejmě mu to vůbec nevadilo aspoň nás bude víc.A tak jsem zůstal nečekaně v Bordeaux aspoň pro zatím.

A co bylo dál se dozvíte v další kapitole…….

2026 David H.©️

31. kapitola

Aneb jak jsem se zavraždil na jahodách.

Ano…..ano Bordeaux a Jacek změnili můj cestovní plán a já tam dočasně zůstal na jejich squatu i s Piotrem. Chlopáci se střídali v somrování před Lídlem a já stále žil z peněz od Turka. Po několika týdnech jsem to stejně chlapům v opilosti řekl že jsem v Bourg en Bress pracoval a že mám ušetřeno. Z jejich strany žádná reakce jen řekli že jsem měl štěstí a víc jsme se o tom už nebavili. A týdny ubývali a bylo tu jaro 2005. A já si uvědomuji že vám tady vypisuji už 7. let mého života. V zimě 11. ledna jsem oslavil 28. narozeniny no prostě to ultra letělo.

A dost o mě,teď něco Jackovi. Jacek byl o pár let starší odemě, měl přes 30 let a byl nesmírně inteligentní, měl doktorát z Polské historie.I jeho překvapila nová doba,a tak spadnul do výherních automatů a následně půjček a už se vezl. Nakonec měl dohromady 5 půjček které nesplácel a tak vzal roha do Francie protože částečně mluvil Francouzsky mimo perfektní Angličtiny. Měl takovou teorii že když vydrží 6-8 let tak oni ty půjčky propadnou a on se bude moci vrátit zpátky do Polska, které nadevše miloval. Piotr to byla podobná historie jen on se nechal trochu nachytat. Vzal si půjčku na podnikání a na leasing su vzal jeřáb, jenže místní mafiáni ho o jeřáb obrali a Piotrovi zbyl leasing na splácení. Tak utekl do Francie, a takových příběhů jsem slyšel desítky a desítky, dluhy a exekuce nebo až hrozba uvěznění. Staří mladí a chytří i hloupí. Prostě taková škola života. Ale zpět k aktuálnímu dění, týden za týdnem a následně měsíc za měsícem….Jednoho dne v dubnu 2005 přišel Jacek ze somru že prý mluvil s dcerou jednoho farmáře co dělá jahody a potřebuje lidi na sběr.Tak jsme se dohodli s Jackem že půjdeme neboť i když stále platila ochrana pracovního trhu schválené francouzskou vládou, zemědělství bylo výjímkou neboť tam chyběli lidi, a tak jsme se poslední dubnový týden rozloučili s Piotrem a vydali se na venkov kraje Gironde. Přesněji do vesničky Saint Martin de Coux 75 km od Bordoux na totální venkov. Samozřejmě po okreskách autostopem až tam,v jedné větší vesnici jsme si nakoupili proviant až jsme se dokráčeli do bydliště šéfa. Pozdravili jsme se a podali si ruce a on nám vše vysvětlil. Ovšem Jacka zajímala ůplně jiná věc než jahody,a to jmenovitě dcera našeho šéfa, mimořádné krásy a jako správného Polského proutníka to tak nemohl nechat být.Kromě nás tam byla také grupa sedmi Portugalců kteří tam pracovali už deset let, ale byli skoupí na slovo. Ale co už hlavní že byla práce 55€/den.Bohužel od prvního dne roboty pan David nezvládl fyzické podmínky této práce.Celý den být na čtyřech pod fóliovníkem 40 stupňů to bylo na jinak vytrénované tělo moc. Portugalci když viděli v jákých jsem nesnázích tak občas pomohli s radou jak trhat ale bylo to horší a horší a po 9 dnech jsem hodil ručník do ringu.Jacek který mohl v klidu zůstat a sklizeň dodělat, zůstal za mnou a také skončil. Na druhý den jsme si šli k šéfovi pro peníze a překvapil a dal nám za 9 dní 500€ a řekl že jsme pracovali dobře a že to není práce pro každého.Podali jsme si ruce a odešli.Jacek se rozhodl že zůstane se mnou za což jsem byl rád neboť ve dvou se to lépe táhne.Vytáhl jsem tedy atlas a koukali jsme kam pojedem dál.

A kam jsme jeli dál, to i další historky se dozvíte v další kapitole.Saint Martin de Coux (viz.mapa.)

2026 David H.©️

 

32. kapitola

Vagabundi z Dordogne aneb jak jsme seřezali Arabové.

Já ze staženou žerdí a Jacek jsme opouštěli Saint Martin de Coux. Mě to bylo líto hlavně kvůli Jackovi který si za měsíc mohl vydělat slušné peníze,zatímco já jsem nechápal co se mi stalo. Špatné dýchání,rychlí tlukot srdce,pocity na zvracení a pocit že upadnu do bezvědomí. Bude třeba ještě tři roky aby jsem zjistil. Momentálně jsem neměl chuť se nechat jakkoliv vyšetřovat. Po dohodě s Jackem jsme se rozhodli že pojedeme do kraje Dordogne do Perigueux. A navíc Jacek chtěl cestovat jako lidi takže prý pojedeme vlakem jako lidi. Tak jsem tedy souhlasí i když to oproti autostopu bylo vyhazování peněz oknem. A tak se tedy jelo vlakem (viz.mapka)

Mapka je cesta autem samozřejmě ale výchylka není tak velká, jedná se o +- 30 km. Když jsme přijeli do cílové stanice, hned před nádražím byli velké reklamní cedule zvoucí do jeskyň Lascaux. (Určitě jste všechno četli knihu Jeskyně velkých lovců od Hans Baumanna.) Jak jme tak postávali u těch cedulí někdo poklepal na rameno Jackovi. Ukázalo se že je to další Polák který se jmenoval Pavel po představení. Zašli jsme tedy do nejbližšího bistra aby jsme vyměnili informace. Pavel na tom byl jako my, jezdil po Francii a sem tam dělal na černo když jsme ještě nemohli dělat legálně jen s tím rozdílem že on nikdy nesomroval neboť vždycky nějakou práci našel. Dokonce dělal 7 měsíců v Cirkuse Zavatta,hrozný a špatně placený. Dostal se s nimi až do Španělska do Granady a tam to vzdal a vrátil se do Francie. Vysvětlil nám že Dordogne je celá plná bohatých Angličanů kteří sem imigrovali z Anglie.To pro nás s Jackem byla novinka. V tuto chvíli ale pro nás bylo nejdůležitější ubytování, takže klasika byla 115 a zdali je místo. Místa byli pro všechny tři, takže jsme vyrazili k ulici U kanálu kdesi nacházel útulek. Bylo to v katolickém stylu a bylo tam jen pár lidí. Hodili jsme sprchu a pak večeři a šli chrápat.

Na druhý den při snídani jsme se rozhodli že se půjdeme podívat do těch slovutných jeskyní.A jak jsme řekli tak jsme udělali. Stanoviště odjezdů minikarů bylo před vlakovým nádraží. Vstupenky na osobu byli 15€.

Bylo to velmi instruktivní v prostředí jeskyň z pravěku. Tak trochu jsme se jeden den chovali jako turisti, prohlídka trvala asi 2,5 hodiny. Když nás minibus vyhodil zpátky na nádražím, rozhodli jsme se udělat shopping. Všem nám bylo potřeba obuvi a to velmi nutně. Zašli jsme tedy do místního Decathlonu,ono zase Perigueux nebylo zase tak veliké město. Já vždycky kupoval kvalitní obuv značky Salamon protože to byla kvalita i když nebyli nejlevnější. Nikdy i jako bezďák jsi si nemohl dovolit aby jsi odpálil boty. Po nákupech jsme zase zašli do bistra a já zavolal na 115 kvůli ubytování, a nemilá zpráva hlásila že nemají místo, ale mají místo v Bergerac což je město vedle, tak jsem tedy kývl na Bergerac,aniž bych věděl co se stane.Bylo 15:00 a koukali jsme do atlasu jak je to daleko (viz.mapka)

Bylo to cca. 50 km a poslali jsme Pavla napřed neboť stopovat ve třech to nešlo.Sraz byl v Bergeracu u ubytka.Nakonec jsme se tam sešli všichni za dvě hodiny. Na místě jsme se seznámili s velice zajímavým člověkem, s Ericem z Nashvillu z USA. Odešel ze států kvůli vládnímu zřízení a stal se dobrovolně bezdomovcem ve Francii. Bylo to za vlády George W. Bushe. Byl to bývalý farmář.Za celou dobu co jsem byl na ulici jsem znal jen tři amíci co byli na ulici. Těsně před otvíračkou kde se vzali tu se vzali Arabové v počtu 7 kousků a hned začali dělat rozruch.Ostatní bezďáci se jich hned stranili ale terorizovat slabší je viditelně bavilo.Pak se podívali na naší skupinku, dva Poláci, jeden Američan a já. A ten jakoby nejsilnější z nich pronesl po večeři se uvidíme. Když se otevřeli dveře útulku tak Pavel hlásil že bude problém s Arabama, a pracovník útulku jen řekl že ne to jsou hodní kluci. Jacek jen potvrdil, my jsme vás varovali! Tedy, proti nám 7 Arabů. Po večeři jsme vyšli před barák a samozřejmě slovní urážky na nás. Pak už nevím kdo začal první ale facka padla sem a tam a bitka propukla až do okamžiku než nás rozdělila Police Nationale s dodávkou a všechny nás sebrala. Po příjezdu nás šoupli do CPZ a samozřejmě osobní prohlídka a násilí u mě nůž a byl jsem v řiti. Byl jsem 20 let veden v rejstříku trestů- za nedovolené ozbrojování a tudíž jsem 20 let nemohl žádat o občanství.

Co je však o moc vážnější bylo to že o Američanovi a Pavlovi jsem od té doby už neslyšel. Jacek až na líbivý monokl byl ok, a ještě té noci se vrátil k Pietrovi do Bordeaux. Já jsem taky pár ran schytal, hlavně naražená žebra takže cajk. A tak jsem zůstal zase sám a na druhý den jsem se vracel zase na Atlantické pobřeží.

Kam a přesně jsem se vrátil a odkud jsem pokračoval? To a další se dozvíte v další kapitole.

2026 David H.©️

33.kapitola

Od zátoky Arcachon až do pevnosti Boyard.

Po neslavné bitce kdy se naše tlupa kompletně rozpadla,jsme měli zákaz pohybu v Dordogne. Jak jsem již vysvětlil v předchozí kapitole, tak Pavel a Američan na Policii zůstali,bůhví proč ale prali se statečně. Zatímco kolega Jacek se vrátil do Bordeaux k Piotrovi na squat. U Jacka mě to mrzelo neboť to byl výborný kolega na cestách, dozvěděl jsem se toho hodně o polské historii o které dokázal barvitě vyprávět. A vlastně to byl ten problém, on byl historik a ne pouliční rváč. Takže jsem opět zůstal sám.Na útulek jsem měl zákaz a tak nastoupila moje zajetá metoda, jít až k ceduli konec města a tam se někde vyspat abych na druhý den mohl cestovat dál. Asi po 2 km chození u konce města jsem našel loučku a tam jsem se natáhl a usnul. Na druhý den už jsem měl jasno kam jsem chtěl jet, tedy zase k Atlantiku a pokračovat po pobřeží na sever.Blbé bylo že jsem musel jet přes Bordeaux a fakt se mi nechtělo jít pěšky 25 km přes celé město.Takže jsem to potěšil tak že jsem se nechal vyhodit na poslední station de service a tam jsem si napsal ceduli Arcachon a čekal kdo zastaví. (viz.mapka)

Tak jse asi na 3x dostal do Arcachonu. Jako tam pecka, na 150 km2 se rozléhají písečné pláže a na jistých místech i duny,velice turistické. Ze zahraničních turistů hlavně Angličané

Asi po čtyřech dnech mě to válení přestalo bavit a vydal jsem se na cestu dál. Musel jsem objet celou tu zátoku Arcachon a přírodní park Medoc a zase přes Bordeaux až do Royan tedy 197 km.(viz.mapka)

Royan bylo přímořské letovisko v kraji Charent Maritime a provincii Nouvelle Aquitaine. Tam bylo taky moc hezky stejně jako v Arcachon. Tak jsem se rozhodl pár dnů zůstat. No a teď zjišťuji že to začíná připomínat Nationale Geographic. Mapečky a ilustrační fotečky. Ono ale v tom červnu 2005 se až na rvačku v květnu nic zvlášťního nestalo.

Takže dnes jen tato krátká kapitola. A v příští kapitole nás čeká pevnost Boyard a další vyprávění……..

2026 David H.©️

34.kapitola

La Rochelle- pevnost Boyard aneb jak jsem se seznámil s Inge.

Tak se vám hlásím z Royan přátelé. Psal jsem že posledních pár kapitol jsou jako Nationale Geographic. To by bylo všechno pěkný ale já po těch 25 letech nedokážu být konkrétní ve stylu jako s kým jsem jel, nebo to jen vyjímečně. Odkud a kam jsem jel to si pamatuju ale řidiče ne. Hold se budete muset spokojit s tím co napíšu. Jinak přečetl jsem X cestovatelských webů a to co píšu já je odlišné. Většina těch internetových cestovatelů jedou s baťohem 15-25 kg se všema možnýma vymoženostma.Třeba oblečení jsem vůbec neřešil. Po celé Francii existuje značná síť poboček kde vám dají čisté a vyprané oblečení. Je to Croix Rouge, Secour Populaire a někdy Secour Catholique. Tyto organizace vám také dají jednou týdně jídlo a to nejvíc řeší organizace Resto du Coeur které v 80. Letech založil herec a humorista Coluche. Takže když jste měli k dispozici všechny tyto informace nikdy jste nemohli ve Francii umřít hlady. Já jsem všechny tyto charity využíval všude ve Francii a nikdy se nestalo že bych strádal. V Royan jsem bydlel v bungalovu u moře který stál na zahradě rodinného domu. Bungalov pronajímal postarší pár oba dva hrozně fajn, hlavně paní. Jmenovala se Francoise. Původně chtěli 35€ za noc ale při večeři když jsem jím vyprávěl můj příběh, tak slevili na 25€ což bylo v této lokalitě téměř zadarmo.Týden uběhl jako voda a já jsem ležel v atlase a přemýšlel jsem kam dál. Rozhodl jsem že budu pokračovat dál na sever podél Atlantiku a tam uvidíme.Po týdnu jsem tedy naposled pozdravil Iyana a Francoise a vydal jsem se stopovat zas o dům dál. (viz.mapka)

Stop šel výborně a za hodinku jsem byl v La Rochelle. Krajské to město. Známé pořádáním závodů plachetnic . Další zajímavostí je pevnost Boyard. Ta je vzdálena z přístavu La Rochelle 19 km Rudiš cesta trvá asi hodinu. Do pevnosti je přísně zakázaný vstup, loď se může přiblížit k pevnosti na 50-200 metrů aby si turisté mohli monument vyfotit. Fotil jsem svým starým Fuji foťákem ještě na kinofilm,ale fotil dobře. Nějak jsem se nevěnoval ostatním turistům na lodi až jsem si všimnul vysoké blondýnky tak 20-25 let. Ona se otočila a já kývnul na pozdrav. Ona také pokývla a to bylo vše. Když jsme přijeli do přístavu, tak jsem jí hledal v davu, ale byla to ona kdo si mě našla. Ahoj já jsem Inge a jsem ze Švédska. Ahoj já jsem David a jsem z Česka. Byl jsem rád že začala první neboť já těžký introvert to prostě nejde dohromady. Zašli jsme na terásku na pivo,a nemohl jsem si nevšimnout že má splávek jak Viktorka od splavu. Takže sympatie rostli. No a pak jsme si řekli naše live story. Od Inge jsem se dozvěděl že žije ve Stockholmu a už tři měsíce je na road tripu.Jela ze Švédska stopem přes Dánsko, Německo ,Holandsko a Belgii až dorazila do Francie. Spala venku i na squatech, prostě moje krevní skupina. Pak už jsme byli zmatlaní takže si už nevzpomínám o čem jsme se bavili.Zašli jsme kní na hotel pro její batoh a čuměli jsme do mého atlasu kam dál,vysvětlil jsem ji můj plán a ona souhlasila s cestou.

Kam jsme s Inge cestovali dál a další se dozvíte v příští kapitole.

2026 David H.©️

35.kapitola

Inge&David reisen aneb La Rochelle-Nantes.

Hlásíme se z La Rochelle, tedy já a Inge.Má nová kamarádka ze Švédska. Datumem byl červenec 2005 tedy léto v plném proudu.Odpíchli jsme se z La Rochelle směrem na Nantes 137 km, příjemný stop ve dvou. (viz.mapka)

Ještě v La Rochelle jsme navštívili île de Ré to byla povinnost, pěkně se jim tam na ostrově žije.

No ale pokračujme cestou do Nantes, chytili jsme stopa hned přímo do Nantes takže jsme asi s jednou přestávkou na air de repos dojeli do cíle za zhruba hodinku a půl. Jelikož bylo už pozdní odpoledne tak jsme hledali místo na spaní protože hledat squat se nám fakt nechtělo. A tak jsme to udělali mojím způsobem a šli jsme se vyspat za město a zítra uvidíme jestli si prohlédneme město a nebo budeme rovnou stopovat dál.Na flek vhodný na spaní jsme dorazili kolem 19:00 takže jsme každý snědli bagetu a pak do haján neboť ten přechod města byl 22 km.

Na druhý den jsme se vzbudili odpočatí a do sluníčkového dne a rozhodli jsme se že se vrátíme do města na prohlídku.Vrátili jsme se tedy zpět do města a na první autobusové zastávce jsme si v klidu počkali na busík do centra. Tam jsme vystoupili a zašli do Office de Tourisme pro prospekty o městě. Nantes má 310.000 obyvatel a je správním centrem kraje Loire-Atlantique a regionu Pays de la Loire.Spolu se Sainte-Nazaire tvoří největší aglomeraci na západě Franci s více než 900.000 obyvateli.

V dobách Francouzské revoluce ve válce o Vendée bylo Nantes nejprůmyslovější město na západě Francie. Takhle nám uběhl celý den a k večeru jsme zašli s Inge na pivo, což byla činnost v které excelovala. Po 5-6 pivech jsme zase počkali na autobus který nás dovezl až na kraj města do průmyslové zóny. Pak už jen asi 2 km na místo kde jsme mohli přespat, a ráno se pojede dál.

Kam jsme se dostali dál? To se dozvíte v další kapitole…..

36.kapitola

Po stopách Vikingů aneb Bretaňské pobřeží.

V Nantes jsme si s Inge hráli na turisty a ještě jsme u toho měli zůstat, neboť se blížilo Bretaňské pobřeží a rozhodli jsme se navštívit Rennes což bylo správní město. A tak se stopovalo na Rennes s tím že potom se znovu vrátíme k pobřeží. Takže (viz.mapka)

Pohodových 115 km jsme zvládli zvládli za 2 hodinky stopování. Byl poslední srpnový týden roku 2005 a tak bylo hezké počasí. A teď si povíme něco málo o Rennes.Rennes galicijsky Rene a bretaňsky Roazhon je severozápadní správní město.Krajské Ille et Vilaine a regionální Haute-Bretagne.230.890 obyvatel,sídlo bretaňského parlamentu a desátá největší aglomerace 789.516 obyvatel ve Francii.Známá svoji velkou katedrálou Cathedrale Saint Piére. Rennes je také proslulá jako studentské město s více než 73.000 studenty. Je to také jedno z průmyslově nejrozvinutějších měst ve Francii více než 6.5% ročně. Takže přidám pár obrázků.

Takže jsme si zase hráli s Inge na turisty stejně jako v Nantes. No a když jsme to zase všechno prochodili tak jsem zavolal 115 neboť jsme oba potřebovali sprchu, Inge na útulek pro ženy a já pro muže, oba dva jsme se dohodli že dáme sprchu a večeři a pak si dáme sprcha a jedeme dál. Takže nakonec jsem čekal asi 2 hodiny v centru až Inge dojde. Nakonec tedy došla a měla menší problém s jednou Alžířankou. Prostě pořád ta stejná písnička. Došli jme už ve tměna konec Rennes s tím že budeme ráno stopovat na Vannes na Atlantické pobřeží.

Po ránu jsme se probudili a po kafi jsme se dali do stopování na Vannes. Ač jsme měli dobrého flekaté tak se moc nedařilo, ať už jsem stopoval já nebo Inge.Nakonec po dvou hoďinách se zadařilo a chytili jsme stopa přímo do Vannes.(viz.mapka)

118 km po nacionálně uběhlo jako voda a my se opět setkali s Atlantickým podnebím.

Jak jsme se posunuli dál po Bretaňském pobřeží? To se dozvíte v další kapitole……..

37. kapitola

Bomba jménem Inge.

Určitě jste si všimnuli že už měsíc mám parťačku Inge ze Švédska, a tak musím uvést věci na pravou míru. Někteří čtenáři by chtěli vědět. Hned jak jsme se s Inge potkali v La Rochelle tak jsme si dali statut parťáka a parťačky, nic víc nic míň. Jako fyzicky bylo o co stát. 176 cm a 64 kg blondýna, prostě Skandinávský prototyp krásy. Navíc vtipná a pivo pila jako nějaká Helga z Oktoberfestu. Je pravda že co s ní jezdím tak jsme měli super stopy. Žádné dlouhé čekání, maximálně do půl hodinky jsme se odpíchli. Jako samozřejmě byli výjimky ale jen málo. Zcela profesionálně si sedala dopředu vedle řidiče. Několikrát nás díky ní řidiči zavezli až na nejlepší místo pro pokračování ve stopu i když si tím zajeli. No prostě ženská co chcete. Každý druhý řidič jí cpal telefonní číslo ale ona se tomu jenom smála. To jsem ještě nevěděl že o parťačku brzo přijdu, ale nebudeme předbíhat.

Poslední cesta nás vedla z Rennes do Vannes a my jsme se znovu dostali na Atlantické pobřeží. Dojeli jsme do Vannes kde jsme se dlouho nezdrželi a pokračovali jsme po strávené noci na Lorient což dělalo nějakých 60 km. Jinak byli jsme září 2005 a začali deštíky takže bylo třeba se připravit na podzimní a zimní období. Cesta do Lorient.(viz.mapka)

Po příjezdu do Lorient jsme začali sondovat útulky. Bylo štěstí že tam byli dvě organizace pro ženy takže cajk pro Inge. Pro mě nebyl problém měli fungující dvě. Jinak jsme se dohodli s Inge že tady nějaký čas zůstaneme neboť mi začali docházet peníze co jsem měl ještě od Turka. Tudíž bylo nutné somrovat protože najít práci na černo když ve městě nikoho neznáte není vůbec jednoduché. Inge měla svoje peníze a já svoje. A tak jsem chodil somrovat k hlavní Poště když tam zrovna neseděl nějakej troskyč, a jednomu Lídlu na okraji města. Každý den jsem tam byl 4-5 hodin denně za 20€ což mi za měsíc dalo 600€ a mohli jsme se zase hnout neboť Inge už se v Lorient začala nudit.A tak jsme se po měsíci strávených v Lorient vydali zase na cestu. Pěkně podél Atlantiku směrem na Quimper.

A jak jsme pokračovali dál, to se dozvíte v další kapitole…..

2026 David H.©️.

38.kapitola

A zazvonil zvonec a Inge bylo konec.

Byl říjen 2005 a my jsme s Inge opouštěli Lorient po 5 týdnech nucené zastávky pro udělání peněz. Podařilo se mi vysomrovat přes 600€ a 600€ jsem ještě měl od Turka, takže totál 1200€.Inge si vše platila ze svého,někdy jsem čekal že se mi přizná že je to utajená multimilionářka. Každopádně už bylo na čase neboť jejím císařská výsosti se v Lorient už nudila. A tak jsme vyrazili na krátkou cestu jen 68 km do Quimper.(viz.mapka)

Na mapce vidíte jak jsme se striktně drželi pobřeží, a Inge to bylo jedno, chtěla jen objevovat nová místa. Takže jsme přijeli do Quimper. V jednom parku kde jsme posvačili jsme se seznámilo s místním mladíkem Jeanem. Varoval nás že Quimper je ultra pravicové město kde nemají rádi cizince nebo nedej bože migranti. My jsme však chtěli minimálně jednu noc zůstat neboť podzimní noci v Bretani fakt nic moc. A tak jsme se vypravili na CCAS kam nás poslali na lince 115. CCAS řešilo všechny sociální případy tudíž i nás i když jsme byli cizinci.No úřednice na úřad fakt nic moc, ostrá jak žiletka.Nakonec jsme usmlouvali jednu noc ve dvojích krizových pokojích a 15€ stravenky, což šlo. Klíče od pokojů nám dala Městská policie.Co byla největší sranda na pokojích bylo to že pod dveřmi byla mezera asi 10 cm takže jak foukalo tak foukalo dovnitř. Výborný způsob jak odradit návštěvníky od další noci. Ráno jsme rozmrzelé vstávali, dali jsme kafe a chystali se co nejrychleji opustit toto nehostinné město.Koukli jsme do atlasu a po cestě byl Brest.A tak jsme jeli do Brestu (viz.mapka)

Bylo to asi 72 km a jako vždy super autostop v severozápadní Francii. No a tak jsme přijeli do Brestu takže něco málo vám o něm povím. Brest je správní město kraje Finistere počítajíc 142.346 obyvatel.Je to po Toulonu druhý nejvýznamnější vojenský námořní přístav. Sídlo ponorkové základny francouzského námořnictva.

Tak jsme s Inge procházeli po městě a dali jsme se řeči s jednou dívčinou která studovala v Rennes ale rodinu měla v Brestu.Ta nám odhalila další nové poznatky o městě jako například že je to město s největší spotřebou alkoholu na hlavu ve Francii, a další velice smutná statistika je první místo v počtu sebevražd.Tohle všechno bylo možná způsobeno špatnými klimatickými podmínkami, neboť tady 246 dní v roce prší.

Aby jsme prý přišli na lepší myšlenky tak nás Julie pozvala do pubu na pintu piva. Asi ta informace o spotřebě alkoholu byla pravdivá neboť bylo 14:00 a pub byl skoro plný a to nebyl ještě víkend. Objednali jsme si pivo a jak tak piju tak koukám že Inge zmizela i s jejím pivem, koukám po pubu kde by mohla být a byla u výčepu v rozhovoru s udělaným na krátko střiženým týpkem. Asi po 20 dalších minutách s ním přišla k mému stolu. Davide tohle je Mathieu majitel tohoto pubu, a on shání servírku a já jsem dělala servírku už doma ve Stockholmu, takže jsme se dohodli že tu práci tady vezmu.

No já jsem spíše pochopil že ten pravý důvod byl Mathieu ale co rozhodla takže není co řešit. Popřál jsem jí tedy šťastné pokračování zaplatil jsem a odešel ven na útulek do přístavu.

Útulek byl jak jinak na nábřeží Admirálů a bylo tam hodně bývalých námořníků. Tak jako co si budeme nalhávat byl jsem trochu rozhozený s odchodu Inge ale bude třeba se zase stát sólistou. Hodil jsem tedy očko do atlasu,a zítra se jede do Morlaix.

A co se událo dál na cestách to se dozvíte v další kapitole…..

39.kapitola

Chlastání v Morlaix

Tak jsem vám vysvětlil co se stalo v Brestu a tak jsem pelášil na Morlaix. (viz.mapka)

Morlaix bylo 58 km takže to šlo celkem rychle. Takže jsem přijel do města 15.194 obyvatel na severo-východě kraje Finistere. Ničím zvláště nezajímavé až na jeho viadukt 292 m postavený mezi 1861-1864 zajišťujíc tak vlakové spojení Paříž-Brest.

Přijel jsem samozřejmě do deště neboť byl konec října a jal jsem se hledat foyer to znamenalo tedy zavolat nejdříve na linku 115. Měl jsem štěstí a měli místo na foyer Le Jarlot. Celkově to město Morlaix bylo ztraceno uprostřed Bretaně ideální na to se tu na nějaký čas ztratit. Otvírací doba foyer byla 17:30 takže jsem měl ještě čas zajít na pivo. Našel jsem si malé klidné bistro asi 500 m od foyer. Měli klasicky nějaké Bretaňské pivo ani nebylo špatné i když už si nepamatuju značku. Dal jsem asi 3 kousky, podíval se na hodinky a pomalu jsem odkráčel směrem k foyer. Na otvíráku už čekala tlupa otrapů jak jsem jim říkal. Náhle jsem zavětřil protože jsem zaslechl polštinu.Otočím hlavu a vidím dva najebané Poláky. Tak jsem se s nimi dal do řeči oba dva kolem 35 let. Jeden Krzystov z Poznaně a druhý Andrzej z Gdaňsk. No koho jiného taky najít ztraceného uprostřed pustiny než Poláky. No foyer otevřelo a musel jsem udělat check in. Bylo mi vysvětleno že v zimním období můžu zůstat týden z každého měsíce a to až do skončení zimního období v dubnu. To mě perfektně vyhovovalo dát si trochu pauzu. Dal jsem sprchu a čekal na večeři. Začal jsem kecat s těma Polákama. Jsou tady ve městě asi rok a mají tady squat a sem na foyer chodí jen jednou týdně na sprchu a teplou večeři. Já jsem jím řekl že tu chci zůstat týden na foyer a taky potřebuju nasomrovat peníze. Tak mi řekli že u pošty nikdo už dlouho nesedí. Pak jsem se jich ještě ptal zdali tu je Aldi nebo Lídl. Po večeři jsme ještě všichni tři kecali a pak chlopáci odešli do temna noci. Na druhý den budíček v 07:00 a následně kafe a bageta. V 08:30 nás zase až do 17:30 vypouštěli na ulici. Já jsem se dvakrát ptal kudy se dostanu k poště a na podruhé jsem našel. Kolem 09:00 jsem zasedl a kupodivu to šlo pěkně, také kvůli tomu že pošty bývali nejvíce profláknuté.Za 3 hodiny jsem měl něco kolem 25€. Bylo 12 hodin a tak jsem hledal boulangerie abych si mohl koupit obloženou bagetu,naštěstí jedna nebyla daleko od pošty. Seděl jsem na schodech u pošty a jedl tu bagetu neboť naštěstí nepršelo. Ještě než jsem dojedl tak slyším češt češt a oni dva chlopáci ze včerejška. No ptali se jak to jde? Tak povídám no bardzo dobře. A jestli prý budu pracovat i odpoledne? Tak jsem odpověděl že ještě nevím a oni mi říkají že na squatu mají 30 plechovek piva připravených ke konzumaci. Tak bylo rozhodnuto a šlo se kalit. Asi po 20 min jsem došli k trati a tam byl zřejmě bývalí nádražní domek a to byl jejich squat. Na Poláky tam měli obdivuhodně uklizeno a to jsem fakt ve Francii viděl squatů. Otevřeli jsme piva a začali kecat, chlapi dělají na černo v okolí a někdy i v zemědělství. Somrují jen když nejsou peníze, jinak ne a foyer používají jen na sprchu a na večeři jednou týdně. No já jsem jím vyprávěl o mé Tour de France od pobřeží Nice až sem do Bretaně. Vyprávěl jsem o Inge i o bitce v Bergerac. No prostě takové veselé historky z natáčení. Tak jsme chlastali a smáli jsme se až najednou pivo došlo.Tak jsem se nabídnul že dojdu koupit že teď jsem na řadě já, ale oni se jen smáli a říkali pro takové situace tu máme zdravotní vlak který přijede na druhou kolej.Šáhnul do nějaké bedny a vytáhl dvě lahve Zubrowky.No a bylo vymalováno a já věděl že dnes se na foyer nepodívám protože budu na šrot. To byla také poslední věc co si pamatuju.

Vzbudil jsem se ráno s hroznou kocovinou, hlava bolela jako střep. Na stolku dvě prázdné flašky Zubrowky a ve zmatku jsem hledal peněženku,naštěstí byla ve slipech, to je záchranný reflex pro situace jako takto. Chlapi nikde, tak jsem šel rovnou k poště,ten den to neuvěřitelně padalo zřejmě kvůli tomu jak jsem po tom večeru vypadal. Odpoledne jen foyer, sprcha a ani jsem nevečeřel a šel spát. Poslední den na foyer chlapi nedošli, tak jsem se vypravil na squat a tam také nikdo.Zřejmě šli na práci,tak jsem napsal vzkaz že se loučím a že děkuju za párty.

No a na druhý den jsem opouštěl Morlaix směrem na Lannion.

A co bylo dál se dozvíte v další kapitole……

40.kapitola

Zima 2005-2006 v Bretani.

 Opouštěl jsem Morlaix a vydal jsem se stopovat na další městečko v Bretaňské pustině Lannion,nebylo to daleko.(viz.mapka)

Lannion má 20,315 obyvatel a vzniknul sloučení třech obcí a nachází se v kraji Côtes – d’Armor.

Pěkné město na pohled. Jako vždy jsem zavolal linku 115 a hledal foyer. Naštěstí bylo místo na foyer Adapei protože v listopadu v Bretani vytrvale pršelo. Foyer otvíralo v 17:30 a tak jsem měl čas na prohlídku města. Hlavně jsem chtěl omrknout kde je pošta a márkety na somrování. Od jednoho dědy jsem se dozvěděl že tam je několik nalezišť od dob paleolitu do doby bronzové a tak. Ještě tam mají v jedné vesnici menhir na ty se ještě půjdu podívat. Tak jsem zašel na pivo a pak čekal až otevřou foyer. Foyer to bylo malé ale útulné,bylo nás tam sedm. Zeptal jsem se jak to tam chodí, tedy jak dlouho tam můžu být a td. Pán co tam pracoval mi řekl že to rozhodne CCAS zítra kam budu muset jít. Řekl jsem tedy ok,dal si sprchu a večeři a šel spát.

Na druhý den jsem se nasnídal a oholil a vydal se na CCAS tedy sociální úřad při městském úřadě. Vlezu dovnitř a tam sedí korpulentní dáma. Co by jsi rád synu? Tak odpovídám že jsem stále na cestám a teď v listopadu je už stále zima a déšť, a že bych rád u nich ve městě zůstal přes zimu. Vysvětlil jsem jí že nemůžu pracovat kvůli ochraně pracovního trhu ač do roku 2008 což věděla a tak jsem dostal papír ze štemplem pro foyer že můžu zůstat až do 31.3 2006. Prostě pecka,neboť jsem byl poslední dobou už unavený nehledě těch episod záchvatů co jsem nevěděl co to je. Tak jsem začal zkoušet fleky na somrováni a začal jsem u pošty neboť tam nikdo z místních neseděl což byl většinou opak. Šlo to dobře, za tři hodiny 25€.Zítra půjdu vyzkoušet márkety. Spočítal jsem si že do jara by jsem si mohl našetřit 1200-1500€ po odečtení výdajů za pivo. Už jsem skoro odcházel když šla na poštu ta hodná paní z CCAS.Říká mi tak tady jsi, tak alespoň že neděláš lumpárny. Také mě řekla že mám přijít v neděli ke kostelu, sice tam chodí už jeden místní ale dva se tam ještě vejdou. Tak jsem poděkoval za informace a za dvoueurovou minci co mě dala a šel jsem si koupit bagetu obloženou do boulangerie. Po obědě jsem si našel flekaté na pivo ne přímo v centru města abych nebyl na očích a kde bylo alespoň trochu přístřeší protože stále a vytrvale pršelo což je v Bretani zcela normální od října do dubna. Ovšem nejdůležitější bylo to že mám kde jíst a spát až do jara,tudíž pecka.

Tahle kapitola je tak trochu nudná ale né vždy na cestách jsou velké chlastačky (ne že by nebyli nabídky) nebo bitky, neboť tomu jsem se snažil vždy vyhýbat.

A hlavně ono se říká že problémy si vás najdou i když je nehledáte. Což opravdu potvrzuje výjimka pravidlo.

Jak jsem tedy prožil zimu v Lannion? To se dozvíte v další kapitole…..

41. kapitola

Zima v Lannion.

V minulé kapitole jste dozvěděli jak jsem si u CCAS zařídil přezimování v Lannion až do 31.3 2006. Opravdu majstrštyk neboť oni to pro cizince dělají málokdy,navíc Bretaň je od věko věků pravicová takže malý zázrak. Dohromady přes 4 měsíce až do jara. Teď jen ten čas nějakým dobrým způsobem zužitkovat.Co se týče somrování tam jsem to měl jasné,chodil jsem ráno k poště a odpoledne k Lídlu jako bych chodil do práce a sypalo to, dělalo to cca. 40€ denně. Samozřejmě jsem se snažil najít nějakou práci na černo ale bohužel se tentokrát moc nedařilo a tak jsem zůstal u somrování. To máme 40€ X 6 dní za týden a v neděli kostel nebo boulangerie. Takže peněz víc než dost navíc ještě úspory od Turka z Bourg en Bress. Další věc kterou jsem udělal na radu korpulentní dámy z CCAS byla abych si nechal udělat kompletní lékařskou prohlídku.A tak jsem začal RTG plic, zubař, praktický lékař, a pak odběry krve…..biochemie, cukr, slinivka, játra, ledviny,cholesterol, a co já vím co ještě. Všechno v cajku. Pak tu byli ty problémy z minulosti ale o tom jsem taktně pomlčel, neboť jsem se domníval že to bude vážnější problém a já jsem to vážně neměl chuť nějakým způsobem řešit ne teď a ne tady. Takže všeobecně výsledky kontroly dopadli dá se říci dobře. Další pozitivum bylo to že za celou zimu žádná rvačka ani napadení mě což bylo další plus! Takže vlastně veškerý čas mezi somrováním jsem trávil s novým kamarádem, bylo mu 64 let a jmenoval se František a byl z Normandie a bydlel též na foyer jako já.To bylo poprvé co jsem slyšel jméno Bayeux, aniž bych věděl že tohle jméno ještě uslyším. Celý život pracoval jako dělník na sportovištích. Tenisové kurty, atletické dráhy a hlavně fotbalové stadiony. Pokládali povrch na sportovištích. Bohužel skončil moc špatně neboť se v 2019 oběsil. No tak s tímhle Františkem jsme chodili na trať chlastat píváky když jsme byli v Lannion.Jinak se tam za tu zimu 2005-2006 nic moc zvláštního nestalo.Občas přijel na foyer nějaký Polák a samozřejmě chtěl vědět jak jsem to udělal že tu můžu být až do jara ale já jsem nikdy nic neřekl. A v témže roce jsem se poprvé setkal ze slovem “detektor” Sedím si tak u pošty a tu vidím týpka jak jde s velkým balíkem, tak se ho ptám co to nese? A on mi říká že detektor na hledání pokladů. No a to mě samozřejmě zajímalo a tak jsme se dali do řeči. On mě v kostce řekl co s tím dělají a já jsem se zeptal zdali by mě jednou nevzali sebou hledat poklady. Dal jsem jim telefonní číslo a že můžou volat kdykoliv.

Asi za tři týdny navečer když jsem byl po večeři, někdo volá a on to ten hledač pokladů. Tak to zvednu a on mi říká jestli ještě stále chci jít hledat poklady. Tak jsem samozřejmě odpověděl že ano. Tak zítra ve 14:00 na tom a tom místě. Špatně jsem spal tu noc protože jsem si představoval jaký najdem poklad. Na druhý den jsem se seznámil s Paulem a Paulem, ano oba dva stejné křestní jméno. Bohužel po třech hodinách chození jsme nenašli nic. Což mě mě vůbec nevadilo protože semínko už bylo ve mě zaseto. O tom vám teď vyprávět nebudu neboť to je na jiné vyprávění. No abych to shrnul na konec, asi takto dopadla moje zima v Lannion. Já jsem si odpočinul a byl připraven na další dobrodružství.

Jaro pomalu přišlo k nám a já začal študovat atlas kudy dál, ale o tom až v další kapitole…..

42. kapitola

Poslední zastávka před Normandii a jak jsem potkal Nowlenn.

Bylo 31.3 2006 a já opouštěl moje dočasné zimoviště Lannion. Všichni tam na mě byli hodní a já si odpočinul a byl připraven vstříc novým dobrodružstvím. Peněženka naplněná pravidelným somrováním,takže jsem měl asi 2,500€ a to byl cajk.Vydal jsem se tedy na stopa směr Saint Brieuc. Ovšem osud tomu chtěl zase jinak. To si takhle stopuju na nacionálce N12 a v tom mi zastaví auto, ovšem v autě takový materiál že mi to málem vyrazilo dech. Krásná pětadvacítka jak jsem se později dozvěděl jménem Nowlenn, krásným bretaňským křestním jménem které znamená v keltštině “bílá princezna” a ona to princezna opravdu byla. 172 cm štíhlá dlouhovlasá černovláska. Jen jsem špitnul jestli jede do Saint Brieuc? Tak si naskoč odvětila já tě hodím po cestě. Začali jsme kecat a ona po chvíli zastavila na odpočívadle a vytáhla svačinu a přitom chtěla všechno vědět o mě, tedy mojí story. A já vyprávěl a vyprávěl snad tak dvě hodiny. Poté se mě zeptala zdali nechci jet na pár dní k ní. Rodiče jsou prý momentálně v USA takže má barák jen pro sebe.Samozřejmě jsem řekl ano….

Teď je třeba osvětlit mou situaci v té době. Měl jsem 181 cm a jen 65 kg takže záchodový pavouk, nijak zvlášť fešák prostě tuctový typ. Navíc introvert tedy myslím až do teď. Ono vám to možná tak nepřijde, ale schovaný za klávesnicí to tak nevypadá. Ale fyzicky jsem fakt introvert, nesnáším srocení lidu tedy třeba koncerty nebo demonstrace ještě tak fotbalové utkání bych dal nebo ragby ale toť vše. No a další sranda byla že ona bydlela ve vesnici která se jmenovala Uzel 😁 (viz.mapka)

Uzel měl 1134 obyvatel a nic zvláštního tam nebylo. Prostě ztracená díra v Bretani. Až tedy na barák ve kterém bydlela Nowlenn. To nebyl barák ale hrad. Dozvěděl jsem se že její otec je nějaký šílený bussinesman co má firmu v USA. Zatímco Nowlenn vystudovala v Rennes a teď má congé sabatique což nevím jaký je překlad přesně do češtiny. No prostě děti vystudují a pak rok cestují po světě a tak. No co vám budu povídat,z několika dnů se stal měsíc a tuhle příjemnou návštěvu jsem musel ukončit, nebo by jsem odtamtud už neodjel. Takže byl skoro květen 2006 a já jsem poprosil Nowlenn jestli mě hodí do Mont-Saint-Michel s čímž souhlasila.

Tím že jsem se dostal do Normandie se otevřela další kapitola mé budoucnosti aniž bych dopředu věděl. Ale prostě osud tomu tak asi chtěl, ale o tom se dozvíte v dalších kapitolách.

43. kapitola

Hora-Svatého-Michala až do Bayeux, mého osudového města.

Nowlenn z kapitoly 42 splnila slovo a hodila mě na Mount-Saint-Michel (viz.mapka)

Po příjezdu tam nastalo loučení s “bílou princeznou” a ocitl jsem se zase sám v jámě lvové. Hora-Svatého-Michala bylo impozantní dílo. Psal se rok 2006 a tudíž pozemní parkovací a turistická velkostavba této světové památky ještě nezačala hodím pár fotek.

Mont-Saint-Michel navštíví každý rok kolem 3. milionů turistů což z něj dělá druhou nejnavštěvovanější památku hned za Eiffelovou věží ze 7. miliony návštěvníků která je nejnavštěvovanější monument na světě.

Od mé první návštěvy zde v roce 2006 až do dnes do roku 2026 jsem památku navštívil nesčetněkrát v čtvero ročních období a vždy má své kouzlo. Za slunce i zimního počasí, stejně tak i mlhy. Prostě krásná nostalgie.

No a já jsem si sednul a začal koukat do atlasu, kam že to pojedu dál. Už kdesi na jihu jsem potkal jednoho staršího Francouze který měl po operaci nohy mluvit o Bayeux, tak jsem kouknul a protože to bylo nedaleko tak jsem vyrazil tímto směrem. (viz.mapka)

Bayeux se nacházelo na tzv. Cherbourském výběžku a patřilo spolu s Brestem k nejchladnějším místům Atlantické části Francie. V zápisníku jsem měl zapsáno jméno a adresu a foyer. Bohužel to tam už neexistuje zavřeli v roce 2010. No každopádně to odbíhám od tématu. Slušný mladík který mě přijímal v kanceláři mě sdělil že mají místo na týden mi ohlásil že tady už jednoho Čecha mají, a tak jsem se seznámil s mojím pozdějším nejlepším kamarádem Robertem z Kroměříže,který nebyl nadšený z dalšího Čecha na foyer. Hned od začátku jsem to tam pojmenoval “pekelná instituce” dvou patrový dům v centru, šest pokojů a 20 postelí. Mě dali do pokoje s Robertem, Kosovským Albáncem Lulzimem a jedním Kábylem z Alžíru. Několikrát jsem do pokoje vešel a byl tam takový dým z hašiše že se tam nedalo vůbec dýchat.Plechovky piva schované pod postelí, prostě Sodoma Gomora. Asi čtvrtý den jsem sešel do kanceláře v přízemí, že tedy za tři dni odjíždím ale že se chci vrátit na dlouhodobý pobyt. Vysvětlil jsem že chci objet Francii kolem dokola podél pobřeží a že už mě zbývá asi jen 2000 km. Ukázal jsem jím moje zápisníky kde jsem měl všechno zapsané a oni ze zájmem četli. Potom mě řekli že až se budu vracet tak mám zavolat 5 dní do předu že jedu zpátky do Normandie. Poté bude zasedat komise která rozhodne zdali můžu zůstat na dlouhodobý pobyt, ale vzhledem k tomu že se mnou během týdne nebyli žádné problémy tak to prý bude jenom formalita. Takže jsem byl rád že mám toto takhle seriózně rozjednáno a vrátil jsem se do sluje v prvním patře. Tam jsem vše vysvětlil Robertovi a Lulzimovi. Ten si pohrával s nožem a říkal že se musíme zbavit Araba. Hold jsem se dostal mezi psychopaty, ale těch už jsem na cestách poznal už spoustu.

A kam směřovala moje cesta dále, to se dozvíte v další kapitole….

44. kapitola

Le Havre, Amerika třicátých let.

Rozloučil jsem se s hodným pánem Stefanem, a vydal jsem se na Le Havre. Den předtím jsem hledal v atlasu,bylo to jen 125 km, ale bohužel stop nějak extra nešel. Zůstal jsem zaseknutý u Deauville, což bylo bohaté město které bylo pojmenované St.Tropez Atlantiku,přístav s drahými jachtami, obrovské kasíno a drahé restaurace a hotely, prostě místo ideální pro zbohatlíky. Až navečer se mi podařilo odrazit a přijet do Le Havre. (viz.mapka)

Tyhle velká města byli tak trochu past,pokud přijedete do města v noci máte jen dvě možnosti, buď zavoláte linku 115 a s velkou pravděpodobností spadnete do špinavého a nebezpečného foyer, a nebo budete muset ujít X km pěšky až na konec města kde si najdete nějaký flek na spaní aby jste ráno mohli pokračovat dál. Jelikož jsem byl po celodenním špatném stopu zpruzený tak jsem se rozhodl pro variantu první a zavolal na linku 115. Místo měli ale na tom nejhorším foyer v celém městě. 30 postelí v jedné obrovské místnosti, prostě žádný hotel. Všudypřítomný smrad a kašel spolubydlících, no samozřejmě v těchto podmínkách jsem toho moc nenaspal. Takže jsem spal asi jen 3 hodiny a tašku s botama jsem měl na palandě aby mi je někdo neukradnul. Měl jsem svoje zkušenosti. Po snídani jsem vykročil do města a to bylo po hrůzné noci příjemné překvapení. Centrum Le Havre byl památkou UNESCO. Celé centrum bylo ve stylu USA ve 30 letech 20 století,chyběli jen vysoké mrakodrapy. Přidávám pár fotek.

Město mělo 236,000 obyvatel,architektuře může děkovat architektovi Auguste Perret který město po roce 1945 zrekonstruoval ve stylu velkých amerických měst. Jinak je Le Havre druhý největší přístav hned za Marseille. Když vyjdete na pobřeží vidíte stovky tanků s pohonnými hmotami. Takže jsem udělal rychlou prohlídku centra města a na 09:00 mě otvírali poštu. Budova pošty byla také v tom americkém stylu byli tam čtyři východy tak jsem nejdříve nevěděl kam si sednout. Pošta sice pěkná ale lidi moc nedávali. Prostě spálená pošta jsme tomu říkali v žargonu. Nečekal jsem ani do oběda a rozhodl jsem se vypadnout z tohoto města.Vydal jsem se tedy pěšky na konec města asi 11 km,a tam jsem rozložil atlas a začal studovat kam pojedu dál. Nebyl jsem daleko od Rouen, ale vzdaloval bych se od pobřeží a nechtěl jsem riskovat další velké město. A tak jsem se rozhodl pro Dieppe proslavené během druhé světové války.

Ale o tom se dozvíte více v další kapitole…..

45. kapitola

Gertruda a její obytňák.

Naposledy jsem psal jak jsem prchal z Le Havru,ano, ubytování hrozné a somrování taktéž. Naštěstí pohoda sluníčko, neboť se psal duben 2006. Asi po hodině marného stopování mi zastavil obytňák na německých značkách. Za volantem asi 60 letá Němka jménem Gertrude, ne opravdu se nesmějte opravdu se tak jmenovala. Objížděla svým obytňákem pobřeží od Normandie až tímhle směrem. Tak jsem si nastoupil a na příštím odpočívadle odbočila a zastavila. Vytáhla židličky a kafe a začali jsme si vyprávět. Gertrude vyprávěla proč objíždí pobřeží Francie. Teď si nevzpomínám zdali to byl tatínek nebo její dědeček co byli u Wermachtu v Normandii. Tak prostě objíždí ty Německé památky, hřbitovy a baterie a tak. No a pak jsem začal vyprávět já když jsem skončil moje vyprávění tak bylo chvíli ticho a až po několika minutách z ní vypadlo jen táhlé wooow. Odvětil jsem že být blázen který tohle všechno absolvoval není wooow. Nabídla méně že mě vezme po pobřeží po trase Dieppe-Le Touquet-Paris-Plage-Calais-Dunkerque. Jen jsme si ujasnili situaci že neposkytuji žádné sexuální služby. Bohužel už se mi to na stopu stalo že chtěli sex po mě ženský i chlapy. A ne jednou! Na to se rozesmála a říká že sex opravdu nevyhledává. Takže když jsme si to takhle vyjasnili tak jsme mohli pokračovat v jízdě. (viz.mapka)

Do Dieppe jsme dorazili po cca 115 km. A protože byl čas oběda tak jsme nehledali ještě kemp, ale udělali jsme si prohlídku města. Dieppe mělo 28,496 obyvatel v kraji Seine-Maritime a regionu Normandie. Město bylo založeno kolem roku 910 a můžou za to Vikingové jako většina měst v Normandii. Bohatou historii města vám tady vypisovat nebudu a přesuneme se rovnou do té válečné. 21. května 1940 Německé síli bombardují nemocniční loď Maid od Kent zanechajíc 400 mrtvých.19. srpna 1942 spojenci zkouší německou připravenost a kanadské jednotky zahájí operaci Jubille. Operace je končí neůspěchem a stála životy dvou tisíc kanadských vojáků převážně. 1.září 1944 je Dieppe osvobozeno kanadskou 2. a 3. divizí.

Tak jsme si to s Gertrude všechno prohlédli a byl čas popojet dále na Le Touquet-Paris-Plage což bylo 76 km a tam jsme vyhledali kemp. (Cesta viz.mapka)

Našli jsme fleka v kempu Stoneham, nabídl jsem se že přispěju na kemp ale Gertrude nechtěla že ať si chráním svoje peníze že je ještě budu potřebovat, a jelikož už byl večer tak jsme šli na večeři. Samozřejme jelikož už jsme byli kousek od Belgie tak jsme dali moules-frites a lahev bílého vína. A z jedné láhve byli dvě a bavili jsme se hlavně o Gertrude. Byla kurátorka v jednom muzeu v Bonnu ale prý už to má za pár do důchodu.Manžel jí zemřel před třemi lety a manželství zůstalo bezdětné. Tak asi kolem půlnoci se šlo na kutě samozřejmě jsem ohlásil že budu spát venku a Gertrude se neodvážila protestovat, bylo pěkně a nepršelo takže cajk.

A jak jsme pokračovali s Gertrude dál? To se dozvíte v další kapitole…..

2026 David H.©️

46. kapitola

Konec atlantické části cesty aneb Bienvenue chez les Ch’tis.

Vzbudil jsem se ráno a Gertrude už byla vzhůru a připravila mě kafe. Pil jsem tedy kávu a zároveň koukal do Atlasu, do Calais je to nějakých 71 km a dále pak do Dunkerque 42 km. Gertrude chtěla jet tunelem La Manche až do Anglie kde měla známé, ale vzhledem k tomu že to do Dunkerque nebylo daleko tak slíbila že mě tam vezme. Tak kolem desáté jsme opustili kemp a vydali jsme se na cestu. (viz.mapka)

Po A16 jsme byli v Calais za 40 minut poněvadž Gertrude nikam nespěchala. Přijeli jsme do Calais a zaparkovali jsme v centru města. Všude byla vidět aktivita migrantů v menších či větších bandách. Za město kde měli jejich ilegální kempy se vůbec nedoporučovalo chodit. Co je lákalo jako včely med byl tunel pod kanálem La Manche postavený v roce 1994. Dlouhý 50,50 km z toho pod mořem 40 km. Rozdělený na Le Shuttle pro železniční přepravu,aut, motorek a kamionů. Druhý tunel pak Eurostar pro přímé vlaky z Paříže a Londýna. A tohle všechno přitahovalo migranty aby se jakkoliv dostali do kamionu nebo auta a následně do vlaku. A to se psal teprve rok 2006. Gertrude jen zkonstatovala že je to rok od roku horší. Před odjezdem jsme raději zkontrolovali camping car jestli se tam nějaký zmetek neschoval. Naštěstí ne, a tak jsme se dlouho nezdržovali a jeli jsme dál na Dunkerque.

Do Dunkerque to bylo 42 pohodových 42 km a byli jsme tam za krátkou dobu. Chvíli jsme ještě kecali v autě a pak jsme se rozloučili a dodnes mám na Gertrude pěkné vzpomínky. Poděkoval jsem za vše a šel dál. Takže všichni víte co o Dunkerque? Ano správně jedna z největších bitev první světové války, kdo to neví měl by se vrátit na základní školu. Je tady veliký památník obětem tohoto válečného konfliktu.

Ale nebudu tady kázat historii, bylo kolem 15:00 a já potřeboval nocleh i když jsem peníze měl. Takže jsem volal 115 a čekal co se bude dít. Na druhém konci linky mi řekli adresu kam se mám dostavit. Tak jsem se po troše vyptávání dostavil na danou adresu a tam velice sympatičtí lidé kteří mě vysvětlili jak to tady u nich chodí. Můžu bydlet 3 noci v měsíci a co se týče jídla tak dávali peníze cash 16€ na den,takže na tři dny 48€ takže pecka. Už míň pecka byl příchod na barák kde jsem měl bydlet. Dvě patra o 6. pokojích, a já samozřejmě dostal ten nejhorší. Pokoj číslo 5. Který nezavíral. Žádný klíč nic prostě, takže jsem pochopil že tady mě pšenka nepokvete, obzvlášť když jsem viděl kdo jsou moji spolubydlící, všechno smažky všeho schopný. Takže jsem se rozloučil s pokojem hrůzy, na benzínce nakoupil proviant a vydal jsem se na konec města směrem na Lille.

Jak jsem stopoval na Lille a co bylo dál? To se dozvíte v další kapitole.

47. kapitola

U Vidláků aneb ztracen na venkově.

V předchozí kapitole jsme de dozvěděli jak to bylo na úbytku bez možnosti zavírání dveří, takže jsem vypadl jako kulový blesk. Cesta na konec města směrem na Lille mě zabrala jen asi 10 km ale tak jsem přišel pozdě, tedy něco kolem 19:00 to už nemělo cestu pro dnešek někam jet. Takže jsem začal prozkoumávat okolí kde by se tak dalo přespat. Nakonec jsem po dvou hodinách našel takový lesík a tam jsem se rozhodl přespat. Nepršelo počasí celkem fajn neboť byl duben 2006. Na druhý den jsem vstal, uvařil kafe a vrátil jsem se ke značce konec Dunkerque protože tam byl takový výmol kde se dalo sjet ze silnice a ještě to nebyla dálnice. Moc dlouho jsem nečekal a zastavil mě náklaďák. Řidič se jmenoval José a byl to poloviční Španěl. Jeho španělské kořeny se nezapřeli,neboť za cestu do Lille vyhulil asi 5 gittanesek bez filtru a kabina byla plná kouře. Ale dovezl mě dokonce až skoro na výpadovku z Lille takže paráda. (viz.mapka)

Takže z místa kde mě vyhodil José to bylo na výpadovku asi 6 km, jenže jsem se spletl a nekoukal jsem se do atlasu a místo abych šel na A1 nebo A23 jsem mířil na venkov po N47 směrem na Lens prostě úplně opačně než jsem chtěl. A tak jsem šel a šel až mě z přemýšlení zastavilo troubení, otočím se a vidím velký zelený traktor John Deer, otevřeli se dveře a chlápek cosi křičí, tak příjdu blíž a on se ptá kam jedu? Odpovídám že vlastně nevím zřejmě na Lens….Já tě vezmu křičí, tak jo křičím. Tam jsem nastoupil do té pekelné mašiny a jeli jsme. Týpek se mě představil jako Jean Alain a že má prý u Lens farmu. Tak jsem se také představil a říkám mu že jsem bezdomovec-cestovatel. Ona to jestli si nechci přivydělat nějaké drobné. Můj mozek rychle zakalkuloval situaci,nikam nespěchám, peníze mám a tak proč ne, peníze navíc se hodí,a tak jsme si plácli. (viz.mapka)

Annoeullin ztracený v polích u vidláků. Když jsme dojeli po půl hodině tak my Jean Alain všechno ukázal.Tady jsou brambory,cibule,česnek a tak dále, pro mě novinka neboť já jsem byl kluk z města. Dohodli jsme se na 30€ denně,což bylo o 20€ méně než minimální mzda ale zemědělci už v té době na tom byli špatně, na tož teď. A tak jsem dělal co mi řekli, každý den vstávat v 05:00 vykydat krávám,síťkovat brambory,cibuli a česnek,a všechna další zelenina. Odpoledne bílit chlívy. Prostě jak říkám, co mi řeknou. Navečer mrtef. První týden uplynul jako voda a druhý týden taktéž beze změny až do druhé soboty. Jean Alain mi řekl abych se převlékl a jelo se na sraz zemědělců do blízké vesnice. Přijedeme tam a Jean Alain mě všem vidlákům představil. No a začala fiesta. Odněkud vytáhli kanystry nějaké samohonky a začalo se chlastat. Vůbec nevím z čeho to bylo ale bylo to silný,něco jako vodka základ to znamená brambory a i ovoce,jako následky to mělo šílené,vůbec si nepamatuju jak jsme se dostali zpátky na farmu, na tož do postele. Ráno jsem vstal ve stavu jako by mě přejel ten jeho zelenej traktor. Jeseteři dva krát jsem byl na posezení u sousedů a vždy to dopadlo Total Recal.Po měsíci tedy koncem května jsme mu ohlásil že končím. Že musím jet dál, on se mě zeptal zdali si to nechci rozmyslet, ale já už měl rozmyšleno, neboť tz návštěvy u sousedů byli tragické. Za 7 týdnu jsem dostal 1.600€ což bylo něco navíc, za což jsem pěkně poděkoval.Jean Alain mě řekl že on děkuje.Takže mě vyplatil a já vzal batoh a šel jsem stopovat na Lens a pak pokračovat dál do neznáma.

2026 David H.©️

48. kapitola

Další práce na černo

Tak jsem si to štrádoval z farmy po N47, a stop na sebe nedal dlouho čekat. Měl jsem štěstí na sympaťáka ze Škodovkou. Kecáme a kecáme a vypadlo z něj že dělá údržbáře na Stade Bollaert což byl prvoligový fotbalový stadion v Lens. Nabídl mi že jestli nepospíchám že mě tam provede. Do Lens to bylo jen kousíček a tak jsem řekl ano. Cesta (viz.mapka)

Hodinová prohlídka fotbalového stadionu byla něco pro srdce fotbalového fanouška. Takže jsem pěkně poděkoval a vydal jsem se dál směrem k Belgické hranici abych držel harmonogram podél hraničíc když už není moře v této části Francie. A tak jsem stopoval na Reims kde už jsem byl před třemi roky. (viz.mapka)

Do Reims jsme dojeli navečer asi kolem 19:00 Měl jsem ten den štěstí na stopa neboť z Lens to byl přímí stop až do Reims. V Reims klasika, volání na 115 zdali je volno na foyer a bohužel nebylo, takže mě čekalo 10 km na konec města abych mohl zítra stopovat na Charleville Mezieres kam jsem se chtěl podívat po letech když už jsem byl tak nedaleko. Chmury mě naopak začalo dělat počasí protože začalo pěkně pršet, a já se neměl kam schovat. Nakonec jsem narazil na autobusovou zastávku a i když jsem porušoval moje pravidla tak jsem jí zasquatoval na tuto noc. Ležel jsem ve spacáku a spal jsem jen tak na půl oka, co kdyby náhodou šel někdo kolem, ale naštěstí nešel.Tak kolem šesté jsem vylezl ze spacáku protože v sedm hodin odjížděl první autobus. Udělal jsem si kafe a potom jsem pokračoval dál směrem na Charleville Mezieres. Na výpadovku jsem se dostal asi po 6 km. Začal jsem stopovat ale moc to nešlo.Nakonec kolem deváté konečně záběr a přímo do Charleville což bylo 85 km. (viz.mapka)

Za hodinu a půl jsem byl tam a hned jsem zamířil na foyer kde jsem byl v roce 2003. Ředitel foyer byl pořád ten stejný a sociální pracovníci také,jen klienti byli všichni jiní. Ptal jsem se ředitele na Irinu jestli má nějaké informace. Prý žije někde v Paříži ani neví zdali dostala azyl nebo ne. Každopádně je stále ve Francii. Zeptal jsem se jestli mají místo na týden na foyer a on že není problém, a ještě se mě zeptal jestli nechci práci že zná pár kosovských Albánců a může mi dát na ně číslo,tak jsem si ho vzal a poděkoval jsem. Byl jsem pozdravit také mého oblíbeného sociálního pracovníka Francise, který každý víkend vozil klienty do Sedan na fotbal. Dobrej týpek to byl. Zašel jsem na náměstí na pivo, a protože jsem měl peněz dost tak jsem si řádně dopřál les barons což byli půllitry piva,takže žádný problém. Ten první týden jsem více či méně odpočíval a nic moc jsem neřešil. Poslední den jsem zavolal na telefonní číslo které jsem dostal od ředitelé foyer, a s týpkem který mluvil francouzsky ze silným přízvukem jsme si domluvili schůzku ve městě. Dorazil jsem do baru kde mi dali schůzku a vidím u stolu tři típci tak v mém věku tedy třicátníci. Představil jsem se a oni též Agim,Bessa a Luna všichni tři z Kosova z regionu Drenica. Ptali se jestli jsem zedník, což nejsem odvětil jsem ale makal jsem v minulosti jako pomocný dělník v Provensálsku. Oni řekli že to nevadí, jen peníze budou jiné, zedník má 70€ a pomocník 50€ výplata každou sobotu, a tak jsme si plácli, měli zakázku na deset garáží kousek od Charleville i s ubytováním v 3+1 kde připlácím 100€ měsíčně. Poslední dobou se mě pracovně dařilo, ne nadarmo se říká že kdo hledá ten najde a když ne tak si tě práce najde……

2026 David H.©️

49. kapitola

Balkánský requiem

Takže od minulé kapitoly jste se dozvěděli že jsem se po třech letech vrátil do Charleville Mezieres a hned jsem tam našel práci jako bych jí neměl dost už předtím. Ale konec mudrování, peněz je potřeba a tak jsem přijal a hned na druhý den jsem se nastěhoval do 3+1 kde bydleli Agim, Bessa a Luna. V bytě panoval pracovní bordýlek jak jsem měl možnost konstatovat.Takže jsem se zeptal Bessa kde mají koště a lopatku s kýblem a hadrem na podlahu. Protože jestli jsem se něco doma naučil, tak to byla čistota. Po třech hodinách práce bylo jakž takž poklizeno. Jinak to že budu pracovat s Kosovcema vyžaduje pevné nervy, to už už jsem si mohl vyzkoušet s Ramadánem když jsme pracovali pro Turky v Bourg en Bresse. Jako Albánci jsou sice makáči, ale jinak jsou extrémně cholerický. Když jsem něco udělal špatně nebo špatně podržel,okamžitě se na mě snesla smršť nadávek v albánštině. Někde už jsem tady psal že jsem nikdy nebyl manuálně zručný, proto ty pomocné práce. Vyjma sběrů ovoce a vína, tam jsme si byli všichni rovni. Stavba garáží na blízkém venkově byla výhoda že jsme se nemuseli obávat nenadálé kontroly od DDT. Jinak taková vsuvka, protože se určitě ptáte proč když je rok 2006 dělám stále na černo? Jistě si vzpomenete že v roce 2004 si Francie zažádala o dvouletou ochranou lhůtu na trhu práce pro čtyři kandidátské země, tedy Polsko, Maďarsko, Čechy a Slovensko. Bohužel Francie využila svého práva a prodloužila ochranu pracovního o další dva roky. Tudíž jsme museli pokračovat další dva roky na černo. Tudíž v práci to probíhalo jak jsem předvídal, nadávka za nadávkou. Ale po týdnu se to zlepšilo, vysvětlil jsem chlapcům že od mrtvice v roce 1998 jsem na levou stranu o 25% slabší. Tudíž když nemůžu tak nemůžu, a hlavně jsme nestavěli mrakodrap ale garáže. Přišel první víkend a mě čekalo další překvapení,i když byli všichni tři muslimové tak chlastali jak Poláci a hulili jak Maročané. Co na to Alláh jsem se radši neptal. Prý jen relax odvětili. Sice jsem občas hulil už v Čechách ale držet s nimi krok bylo dost obtížné protože mě bylo po hulení špatně. Jak jsem se nahulil tak udeřila panická ataka, nemohl jsem dýchat, bušení srdce a myslel jsem že omdlím. Jediná možnost byla si lehnout na izolované místo a zkusit to rozdýchat. Po pár týdnech jsem to vzdal jim konkurovat a dal jsi jen pár prdů a bylo.No a tak plynul čas přišlo září 2006 a já byl s Kosovcema už 4 měsíce a práce byla hotová. Chlapci dostali další zakázku a zeptali se jestli s nimi do toho půjdu? Poděkoval jsem, ale ne,neboť já jsem měl v hlavě něco úplně jiného vzdáleného jen pár set km odtud,a ti co dobře čtou mou knihu tak ví kam tím mířím. Dostal jsem poslední výplatu i s bonusem a dal jsem se do počítání za posledních 5 měsíců 5200€ + co mě zbylo z farmy 1800€ +co mě zbylo od Turka 2500€ + 900€ somrování. To máme dohromady 10,400€ a přesně jsem věděl proč takto ušetřené peníze mám a co s nimi udělám.

Takže, co jsem udělal s ušetřenými penězi a jak to bylo dál? To a více se dozvíte v poslední kapitole…..

2026 David H.©️

50. kapitola

A zazvonil zvonec, a první části je konec…..

Takže vážení čtenáři,pokavad jste to dočetli ve zdraví až sem tak to znamená že jste zvládli úctyhodných 50 kapitol. Gratuluji, neboť ty moje příběhy nejsou jednoduchý. A přiznávám že bude hůř,neboť od této kapitoly budu psát volné pokračování s názvem Doba temna, a ti co si myslí že ví o co se jedná se hluboce mýlí. Ale nebojte se,všichni se dočkáte…..

Teď se ale vracíme do října 2006 do Charleville Mezieres. Práce byla hotová a další kšeft jsem s díky odmítnul. Peněz jsem měl víc než dost a na vás čtenáři mám otázku, co se stalo v září 2003? V Gap? Ano krásná Polka Agnieszka od které mě dělilo pouhých 775 km které jsem měl správné ujet město po městu,ale byl jsem unavený a i tak se mi povedla pozoruhodná cesta kolem Francie, se všemi zastávkami kdy jsem pracoval nebo bydlel na squatech jsem urazil 12,001 km,z toho zhruba 10% tedy 1200 km pěšky za tři roky. Dále jsem tedy bilancoval můj pobyt ve Francii od srpna 2001 do dnes to bylo 5 let a dva měsíce.Francouzsky se už domluvím velmi dobře i když jsem nikdy nebyl ve škole nebo v kurzu. Prostě mluvím hovorově. Některé fráze třeba z Marseille nebo Toulouse. Když jsem před třema rokama od ní odjížděl tak to bylo hlavně z důvodů finančních, nechtěl jsem být zátěž, teď je situace rozdílná a já mám peníze na celý rok což by mělo být dostačující. Tak jsem vyšel ven před panelák a odvážil se jí zavolat. Na druhé zazvonění to zvedla….. Davide? Jesteš to ty? Gdě ty jesteš, No prokecali jsme asi hodinu, a já se zeptal jestli můžu přijet neboť jsem v Charleville Mezieres. No odpověděla že samozřejmě můžu přijet. Tak trapně jsem se ptal jestli nemá chlopáka, ne nemám chlopáka, a začala se smát. No pěnkně odvětil jsem a taky jsem se začal smát. Pak jsem jen dodal že jdu hned na nádraží a pošlu jí SMS kdy přijedu. Ona mi odpověděla že bude čekat na nádraží.Zavěsil jsem že se budu těšit,ona taktéž. Tak asi takhle to probíhalo a já si běžel koupit na nádraží jízdenku. Po třech letech jsem se nemohl dočkat a evidentně ona taky ne.

Takže podle mapky poslední etapa mé Tour de France, a já se budu těšit v druhé části mé trilogie Doba temna….

2026 David H.©️