David’s Paradise

Kdepak jsme to skončili, vážení čtenáři? Ach ano, podařilo se mi získat provizorní numero Sécurité sociale. To byl úplný základ všeho. Horké jaro 2003 se pomalu přelilo do ještě teplejšího léta. Už je to 2 roky, co jsem opustil Českou republiku a nutno říct, že to šlo rychle a já jsem byl všemi strastmi zocelený bezdomovec, tedy myslel jsem si, že jsem. To, co se odehrálo, se stalo někdy v červenci uprostřed tropických teplot roku 2003. Ještě o půlnoci bylo kolem 30 stupňů už celý měsíc, a to ještě zdaleka nebyl konec. Ale abych neodbíhal od tématu. Jeden z těch horkých dnů se k nám pozvala partička Francouzů i s jejich psy. Byli to kamarádi toho starého Francouze Williama, co žil u nás na squatu. Sice nám to nebylo moc podle srsti, ale souhlasili jsme. Jenomže páni Francouzi byli kompletně sjetí bůhví na čem, myslím kokain nebo amfetamin. A začali dělat bóro. První, komu ruply nervy, byl náš matador Zdeněk, který se pustil do křížku s tím největším prudičem Samuelem. Byla to taková bitka po staru, žádné pěsti, ale spíš Řecko-římský zápas. Opřeli se do sebe a nakonec s ním Zdeněk párkrát šmíknul a byl konec. No, situace se trochu zklidnila, ale kreténi pokračovali v bordelu v čele se Samuelem. A v tu chvíli se z tichého a klidného Davida stalo zvíře. Seděl jsem ve dveřích a prostě jsem rychle vstal a udeřil jsem pěstí Samuela přímo do nosu a hned mu začala téct krev z nosu. Pak další rána na solar a znovu do hlavy. Pak už byl KO, já jsem ovšem zapomněl na jeho psa, který na mě zaútočil a prokousl mi lýtko. Pak se začali agitovat taky ostatní český kluci a podařilo se nám je vytlačit za branku. Mysleli jsme, si že to bude konec, ale velký kulový. Jak jsem byl rozjetý a v ráži, tak jsem se potřeboval nějak uklidnit, a tak jsem zatelefonoval mému kamarádovi, o kterém už jste slyšeli, tedy Kikinovi. Můj kámoš Jacek (Polák) řekl, že mě doprovodí do města. Vylezli jsme tedy ven za branku a rozhlédli se, jestli neuvidíme tu bandičku. Nikoho jsme neviděli, a tak jsme šli pomalu k městu. Jenže ty kurvy francouzský byly schovaný za barákem souseda, a tak říkajíc nás přepadli ze zálohy. Situace byla vážná, neboť dva z nich na mě vyrazili s nožem v ruce a s takovým výrazem ve tváři, kdy bylo jasné, že si zase šňupli. Začal jsem tedy utíkat, za mnou ti dva Francouzi s noži a za nimi Polák Jacek jako z animovaného seriálu. Asi po 200 m mě zastavilo auto a ven vylezli dva Arabové asi tak kolem 30 let a mávali na mě nějakou průkazkou. Zřejmě nějaká bezpečnostní agentura. A co prý se děje? Mezitím přiběhli Frantíci a mávali noži. Arabové trochu zklidnili situaci a řekli mi, ať jdu, tak jsem tedy šel. Asi po 5 minutách jsem si uvědomil, že nemám telefon, zřejmě jak jsem utíkal, tak jsem ho ztratil. Chtěl jsem se vrátit zkusit ho najít, ale tam byli ti kreténi s noži. Hodně naštvanej jsem došel za Kikinem a všechno mu povyprávěl. On mi jen odpověděl, zdali to mám zapotřebí, a že Francie není jen Avignon. No, měl pravdu a já se rozhodl, že se vydám na sólovou dráhu. Dali jsme pár pivek a někdy po desáté jsem vyrazil na squat. Po Frantících ani vidu ani slechu. Na baráku už byl noční klid, a tak jsem dal asi ještě dvě piva a šel jsem spát.

Ráno kolem šesté brutální probuzení. Samuel s nožem v mém pokoji a nůž na mém krku. Nemohl jsem dělat vůbec nic. Něco mumlal, ale já mu vůbec nerozuměl. Já mu jen odpověděl, tak dělej, a to ho viditelně zaskočilo. Zase něco mumlal a asi po 5 minutách odešel. No adrenalin pracoval na plné obrátky. Takže tahle epizoda mě vyhnala z Avignonu. Takové situace jsem neměl zapotřebí.

Tak takové bylo horké léto 2003. Léto, kdy zemřelo cca 25 000 babiček a dědečků z domovů důchodců.

Tak toť vše k létu 2003 a Avignonu.

Moje životní dráha se teď bude ubírat zcela jiným směrem, ale o tom až příště.

A co na to Jan Tleskač…?