David’s Paradise

Tak jsem si to štrádoval z farmy po N47 a stop na sebe nedal dlouho čekat. Měl jsem štěstí na sympaťáka ze Škodovkou. Kecáme a kecáme a vypadlo z něj, že dělá údržbáře na Stade Bollaert, což byl prvoligový fotbalový stadion v Lens. Nabídl mi, že jestli nepospíchám, že mě tam provede. Do Lens to bylo jen kousíček, a tak jsem řekl ano. Cesta (viz mapka).

Hodinová prohlídka fotbalového stadionu byla něco pro srdce fotbalového fanouška. Takže jsem pěkně poděkoval a vydal jsem se dál směrem k Belgické hranici, abych držel harmonogram podél hranic, když už není moře v této části Francie. A tak jsem stopoval na Reims, kde už jsem byl před třemi roky (viz mapka).

Do Reims jsme dojeli navečer asi kolem 19:00. Měl jsem ten den štěstí na stopa, neboť z Lens to byl přímý stop až do Reims. V Reims klasika, volání na 115, zdali je volno na foyer a bohužel nebylo, takže mě čekalo 10 km na konec města, abych mohl zítra stopovat na Charleville Mezieres, kam jsem se chtěl podívat po letech, když už jsem byl tak nedaleko. Chmury mě naopak začalo dělat počasí, protože začalo pěkně pršet, a já se neměl kam schovat. Nakonec jsem narazil na autobusovou zastávku, a i když jsem porušoval moje pravidla, tak jsem jí zasquatoval na tuto noc. Ležel jsem ve spacáku a spal jsem jen tak na půl oka, co kdyby náhodou šel někdo kolem, ale naštěstí nešel. Tak kolem šesté jsem vylezl ze spacáku, protože v sedm hodin odjížděl první autobus. Udělal jsem si kafe a pokračoval dál směrem na Charleville Mezieres. Na výpadovku jsem se dostal asi po 6 km. Začal jsem stopovat, ale moc to nešlo. Nakonec kolem deváté konečně záběr a přímo do Charleville, což bylo 85 km (viz mapka).

Za hodinu a půl jsem tam byl a hned jsem zamířil na foyer, kde jsem byl v roce 2003. Ředitel foyer byl pořád ten stejný a sociální pracovníci také, jen klienti byli všichni jiní. Ptal jsem se ředitele na Irinu, jestli má nějaké informace. Prý žije někde v Paříži ani neví, zdali dostala azyl nebo ne. Každopádně je stále ve Francii. Zeptal jsem se, jestli mají místo na týden na foyer a on že není problém, a ještě se mě zeptal, jestli nechci práci, že zná pár kosovských Albánců a může mi dát na ně číslo, tak jsem si ho vzal a poděkoval jsem. Byl jsem pozdravit také mého oblíbeného sociálního pracovníka Francise, který každý víkend vozil klienty do Sedan na fotbal. Dobrej týpek to byl. Zašel jsem na náměstí na pivo, a protože jsem měl peněz dost tak, jsem si řádně dopřál les barons, což byly půllitry piva, takže žádný problém. Ten první týden jsem více či méně odpočíval a nic moc jsem neřešil. Poslední den jsem zavolal na telefonní číslo, které jsem dostal od ředitele foyer a s týpkem, který mluvil francouzsky ze silným přízvukem, jsme si domluvili schůzku ve městě. Dorazil jsem do baru, kde mi dali schůzku a vidím u stolu tři týpci tak v mém věku, tedy třicátníci. Představil jsem se a oni též Agim, Bessa a Luna, všichni tři z Kosova z regionu Drenica. Ptali se, jestli jsem zedník, což nejsem odvětil, jsem ale makal jsem v minulosti jako pomocný dělník v Provensálsku. Oni řekli že to nevadí, jen peníze budou jiné, zedník má 70€ a pomocník 50€ výplata každou sobotu, a tak jsme si plácli, měli zakázku na deset garáží kousek od Charleville i s ubytováním v 3+1 kde připlácím 100€ měsíčně. Poslední dobou se mě pracovně dařilo, ne nadarmo se říká, že kdo hledá ten najde a když ne, tak si tě práce najde…….