David’s Paradise

Po 11 dnech strastiplné cesty jsem konečně dorazil do Avignonu (viz. kapitola 3.)
Už jsem se těšil na Luboše a těšil se, co si všechno za vydělané peníze koupím.
Byl jsem v centru Avignonu a poptával se kolemjdoucích na adresu na papírku.
Velice rychle jsem zjistil, že angličtina není ten správný jazyk na komunikaci s Francouzi.
Nakonec mi jedna slečna řekla, že ví kde to je, ale ptala se, jestli tam chci opravdu jít, což jsem nechápal.
Nechal jsem si tedy vysvětlit cestu a za 5 minut jsem tam byl.

Na udané adrese stál přízemní dům a předním houf otrapů, bohužel tohle nevypadalo jako bydlení Luboše.
Začalo mě jímat špatné pomyšlení, ale počkal jsem až otevřou.
Když se konečně otevřelo, tak se všichni ty otrapové nahrnuli dovnitř a já jsem zaregistroval brýlatého Araba na recepci.
Anglicky jsem se ho zeptal na Luboše a on mi řekl, že tu není, a že odjel do Čech.
V tu chvíli jako když na mě spadne atomovka.
Jsem v Avignonu, nemám peníze, jsem hladovej a nevím, kde budu spát…samé ocásky…
V tom mě z mého přemýšlení vyrušil jakýsi týpek, tak 45-50, poloviční cikán a představil se jako Jozef z Mikulova.
Zeptal se mě, jestli mám hlad, což jsem měl a velký, ale říkám, že nemám peníze a on mi řekl, že mě zve. Akceptoval jsem, neboť jsem 2 dny nic nejedl.
Oběd stál 5 franků. A zhltnul jsem ho jako nic, navíc moc dobré.
Jozef se mě zeptal, jestli mám kde spát, na což jsem mu odpověděl, že nemám.
Jozef odpověděl, že všechno zařídíme.

Po obědě s plným žaludkem se mi vše jevilo optimističtější a následoval jsem Jozefa.
Mezitím mi Jozef sdělil, že ten dům v centru, kde jsme byli, byl útulek pro bezdomovce.
To mě ohromilo a zeptal jsem se proč mi dal Luboš adresu na útulek pro bezdomovce, když mi sliboval práci.
Jozef se zasmál a říká….práci jo…?! Luboš byl profesionální somrák, to byla jeho práce.

Po asi dvou kilometrech jsme přišli na velkou křižovatku a Jozef vyložil karty.
Tak hele, pokud chceš tady přežít, tak máš 3 možnosti: buď budeš krást v obchodech alkohol a pak ho budeš prodávat na trhu, což tady dělají Poláci, nebo pokud budeš mít štěstí, tak tě někdo vezme do práce, ale vzhledem k tomu, že nemluvíš Francouzsky, tak zapomeň.
A ta třetí možnost, ptám se?
No, to je jednoduché, budeš prostě somrovat tady na křižovatce.
V tu chvíli jsem zčervenal studem, cože?? žebrat??
Pak jsem si ale uvědomil mojí situaci a s těžkým srdcem jsem řekl, že to teda zkusím.
Jozef mi vysvětlil, že jakmile padne červená, tak půjdu kolem aut s cedulkou a každého pozdravím Bonjour a když něco dostanu tak merci.
Na kartónu bylo napsáno Une piece pour la vie ou ticket restaurant, neboli v překladu jednu minci pro život nebo stravenku.
S těžkým srdcem jsem tedy do toho šel , ale s každým krokem jsem se propadal hanbou víc a víc. Ale jako by to ti lidé věděli, tak dávali a dávali…..
Po půl hodině jsem toho už nechal a šel jsem k Jozefovi.
Tak ukaž, říká mi Jozef, a já natáhl ruku plnou mincí, dělalo to 130 franků za půl hodiny, což je v přepočtu 481 CZK.
V tu chvíli jsem zapomněl na stud, ale v hlavě se mi zapnula ekonomická kalkulačka!!
Šli jsme do tabáku, tam mi Jozef poradil jaký tabák koupit, byl to 50 gramový Ajja 17, pak jsme šli do marketu a tam zase na radu Jozefa jsem koupil plastové víno 1,5 litrů.
A tak jsem se oficiálně stal držitelem titulu žebrák-bezdomovec-squatter.
A co bylo dál a jak to celé osud zase zamotal se dozvíte v další kapitole…