7. kapitola
Alicante-Malaga
Po strastiplné anabázi 951km jsem konečně dorazil do Alicante.
Pohublý fyzicky a mega unavený, ale nezlomený psychicky.
Můj první dojem byl, že jako pěkné město.
Jelikož jsem neměl peníze a měl jsem hlad, tak jsem obešel 8 telefonních budek, neboť v té době je Španělé měli ještě na mince.
Byl jsem úspěšný – cca 600 peset.
To v přepočtu dělalo asi 120 CZK ale stačilo to na bagetu, salám a nejlevnější víno.
Tak jsem odešel ze supermarketu a vydal se k promenádě, kde jsem si vybral palmu, pod kterou jsem si sedl a začal jíst.
Dojedl jsem a začal přemýšlet, co jako že budu dělat??
Z mého rozjímání mě probral křik v češtině, otočil jsem tedy hlavu a vidím dva dredáče, holku a kluka asi v mém věku, jak se hádají.
Přistoupil jsem blíže a česky pozdravil.
Po pár minutách rozhovoru jsem se dozvěděl, že Petr a Lucie byli před pár dny deportováni z Israele.
Do podrobností zabíhat nechtěli, a tak jsem se raději neptal.
Jejich artiklem nebyly krádeže ani žebrání, ale mouční panáčci.
Abych vysvětlil: nafukovací balónek se naplnil moukou, přidala se očička, korálek a měli jste moučného panáčka, který byl plastický a dal se všelijak deformovat a oni ho na promenádě prodávali za 500 peset.
Nevýhodou panáčka bylo to, že po pár dnech prasknul a mouka se vysypala.
Takže oni mi dali trochu peněz, abych měl na materiál, a pak odešli a už jsem o nich nikdy neslyšel.
Nakoupil jsem tedy materiál a vyrobil jsem 10 panáčků.
Přišel jsem tedy promenádu roztáhl ručník a začal nabízet v angličtině samozřejmě, protože jsem španělsky rozuměl jen pár slov.
Dobrá stránka věci byla ta, že Španělové v pohodě mluvili anglicky, ne jak nafoukaní Francouzové.
Čas od času někdo zakřičel polizía čemuž jsem rozuměl, vzal jsem ručník s panáčky a utíkal jsem co nejrychleji.
2x to vyšlo a utekl jsem, ale na potřetí Pešek a chytli mě.
Pro ty, co nečetli kapitolu 5., tak musím zdůraznit změnu, měl jsem v nohách 951 km, tudíž totálně KO a chodidla na vrak, prostě jsem nebyl schopen běžet více než 100 metrů.
Odvezli mě na komisariát a tam jsem dlouho čekal na chodbě, než mě předvedou.
Pak jsem konečně přišel na řadu a ocitl jsem se před policistou, který měl sepsat mojí výpověď.
Koukal na mě a pak na můj passport a pak se začal ptát, jak jsem se dostal do Alicante a do Španělska vůbec.
Tak jsem začal s mrtvicí, Itálii, Francií a pochodem sem do Alicante.
On se na mě díval a když jsem domluvil, tak mě požádal, abych si šel ještě sednout na chodbu.
Tam jsem seděl ještě asi hodinu a v mé hlavě se odvíjel film, jako že mě deportuji do Čech, bude ostuda a tak dále.
Po hodině čekání si mě ten policajt znovu předvolal a říká mi v angličtině, co s váma chlape, vy opravdu nemáte profil vagabunda nebo kriminálníka.
Měl bych pro vás jedno řešení, načež vzal mojí výpověď a roztrhal ji. Zavolal na strážníka, aby mě sundal pouta a řekl mi abych ještě posečkal na chodbě.
Čekal jsem asi další 2 hodiny, ale tentokrát bez pout, takže to bylo veselejší.
Poté přišel do kanceláře asi 60-65 letý vousatý Španěl.
Po chvíli vyšel z kanceláře a říká mi já se jmenuju Chavier následuj mě, a tak jsem šel.
Venku stála dodávka ve které seděli dva další týpci, zřejmě Arabové.
Řekl mi, ať si vlezu dozadu a udělal si pohodlí, tedy udělat si pohodlí v nákladovém prostoru bylo silné slovo.
Byla tam deka, kterou jsem si dal pod prdel a dodávka se rozjela.
Po hodině cesty už jsem začal myslet na nejhorší, jako že mě rozřezají na orgány nebo prodají jako šlapku.
Naštěstí nic z toho se nekonalo.
Dodávka se po nějakém času zastavila a Chavier otevřel dveře a říká mi Bienvenido a Malaga hombré.
Takže si to sesumírujeme: ještě před pár hodinami jsem byl na komisariátu a hrozila mi pokuta v lepším případě a deportace v horším.
Teď jsem v Malaze a vlastně nevím co tu vůbec dělám?!
Všechno jsem se měl dozvědět po pár minutách.
Chavier byl majitel restaurace kde zaměstnával 6 lidí, z toho 4 na černo.
Vysvětlil mi, že budu desatascador de cuccina neboli myčka nádobí.
Plat 100.000 pesos+jídlo+bydlení.
Ani jsem neměl sílu ty nabízené peníze přepočítat na české, ale potom jsem zjistil, že je to asi 15 000 CZK.
A tak jsem myl talíře, pánve a kastroly 7/7 v týdnu.
Ty začátky byly drsné, příšerně mě bolely záda.
Po několika týdnech mně to bylo jedno.
S ostatními jsem se moc nebratříčkoval už proto, že severoafričany nemám v lásce a o problémech s nimi se ještě dozvíte v dalších kapitolách.
Oni mě také nemuseli a tak mě nikdo zbytečně nebuzeroval.
Po několika měsících jsem si všimnul návštěv divných Arabů co chodili za Chavierem.
Aniž bych si to uvědomoval, tak to byl začátek konce.
Jednoho dne v březnu 2002 si nás Chavier všechny zavolal a ohlásil nám, že musí restauraci prodat a nás musí propustit do konce týdne.
A tak jsem byl zase na začátku, ale s tou výhodou tentokrát, že jsem měl ušetřené peníze.
A co bylo dál a kudy se mé cesty ubíraly, se dozvíte v dalších kapitolách.
To be continued…
2026 David H.©️