42. kapitola
Poslední zastávka před Normandii a jak jsem potkal Nowlenn
Bylo 31.3. 2006 a já opouštěl moje dočasné zimoviště Lannion. Všichni tam na mě byli hodní a já si odpočinul a byl připraven vstříc novým dobrodružstvím. Peněženka naplněná pravidelným somrováním, takže jsem měl asi 2,500€, a to byl cajk. Vydal jsem se tedy na stopa směr Saint Brieuc. Ovšem osud tomu chtěl zase jinak. To si takhle stopuju na nacionálce N12, a v tom mi zastaví auto, ovšem v autě takový materiál, že mi to málem vyrazilo dech. Krásná pětadvacítka, jak jsem se později dozvěděl, jménem Nowlenn, krásným bretaňským křestním jménem, které znamená v keltštině “bílá princezna”, a ona to princezna opravdu byla. 172 cm štíhlá dlouhovlasá černovláska. Jen jsem špitnul, jestli jede do Saint Brieuc. Tak si naskoč, odvětila, já tě hodím po cestě. Začali jsme kecat a ona po chvíli zastavila na odpočívadle a vytáhla svačinu, a přitom chtěla všechno vědět o mně, tedy mojí story. A já vyprávěl a vyprávěl, snad tak dvě hodiny. Poté se mě zeptala, zdali nechci jet na pár dní k ní. Rodiče jsou prý momentálně v USA, takže má barák jen pro sebe. Samozřejmě jsem řekl ano…
Teď je třeba osvětlit mou situaci v té době. Měl jsem 181 cm a jen 65 kg, takže záchodový pavouk, nijak zvlášť fešák, prostě tuctový typ. Navíc introvert, tedy myslím až do teď. Ono vám to možná tak nepřijde, ale schovaný za klávesnicí to tak nevypadá. Ale fyzicky jsem fakt introvert, nesnáším srocení lidu, tedy třeba koncerty nebo demonstrace, ještě tak fotbalové utkání bych dal nebo ragby, ale toť vše. No, a další sranda byla, že ona bydlela ve vesnici která se jmenovala Uzel (viz mapka).
Asi 30 km od Saint Brieuc.
Uzel měl 1.134 obyvatel a nic zvláštního tam nebylo. Prostě ztracená díra v Bretani. Až tedy na barák, ve kterém bydlela Nowlenn. To nebyl barák ale hrad. Dozvěděl jsem se, že její otec je nějaký šílený businessman, co má firmu v USA. Zatímco Nowlenn vystudovala v Rennes, a teď má congé sabatique, což nevím, jaký je překlad přesně do češtiny. No prostě děti vystudují a pak rok cestují po světě a tak. No, co vám budu povídat, z několika dnů se stal měsíc a tuhle příjemnou návštěvu jsem musel ukončit, nebo bych odtamtud už neodjel. Takže byl skoro květen 2006 a já jsem poprosil Nowlenn, jestli mě hodí do Mont-Saint-Michel, s čímž souhlasila.
Tím, že jsem se dostal do Normandie, se otevřela další kapitola mé budoucnosti, aniž bych to dopředu věděl. Ale prostě osud tomu tak asi chtěl, ale o tom se dozvíte v dalších kapitolách
2026 David H.©️