23. kapitola
Pohostinnost v Marseille
V pekelné předchozí kapitole jsem se málem nechal pobodat od čmoudů z Afghánistánu nebo Iráku nebo tak něco. Vyváznul jsem jenom díky včasnému zásahu Albánců, což se mi stalo poprvé a naposled. Protože tohle byli muslimové proti muslimům. No nic, byl tu nový den a já se vyspal kousek za cedulí Hyeres v křoví a chystal jsem stopovat dál. Asi po půl hodině mi zastavil oprýskaný pick-up se značkou 13, tedy Marseille. Řidič asi 50. letý sympaťák jménem Alain. Řekl mi, že jede do Marseille, tak bylo rozhodnuto, jede se do Marseille.
Z Hyeres do Marseille to bylo 85 km a s šoférem jsme celou cestu konverzovali. Řekl jsem mu ve zkratce můj příběh včetně toho, co se stalo včera v útulku s těma nožema. On mi na to řekl, že většina Francouzů jsou proti imigraci zejména z muslimským zemí, a že to ve Francii začíná být problém plošně, a to jsme byli v roce 2004, co teprve teď v roce 2026. Pak začal Alain mluvit trochu o sobě. Byl to majitel bistra U brankáře. Bistro je vlastně něco jako bar nebo hospoda, a tak jako každý v Marseille byl fanouškem Olympique de Marseille. Což já jsem byl taky od roku 1994, kdy vyhráli Ligu mistrů proti AC Milan. Když jsme přijeli do Marseille, tak mě nabídl si trochu oddychnout v jeho hospodě. Měl jsem času habakuk a léto bylo v plném proudu. Jen mě požádal, abych mu trochu pomohl s hospodou, na což jsem odvětil, že za to nic nechci, měl jsem stále své úspory od Turka. A tak jsem zametal, vytíral, umýval nádobí a občas točil pivo a roznášel. Jídlo a spaní jsem měl zadarmo. Asi po týdnu jsme šli hrát petanque a on mě představil jeho bandu. Většinou se znali už od dětství. Bombový lidi, na petanque jsem potom chodil pravidelně i s flaškou Pastisu, to muselo být. A tak čas plynul a já přestal počítat a najednou tu byl Mistrál a s ním i podzim. Byl tu říjen 2004. A tak jsem se jednou probudil a řekl jsem Alanovi Au revoir a taktéž hospodě. Bylo to neskutečně fajn, ale já jsem věděl, že musím jít dál.
2026 David H.©️