David’s Paradise

Rozloučil jsem se s hodným pánem Stefanem a vydal jsem se do Le Havre. Den předtím jsem hledal v atlasu, bylo to jen 125 km, ale bohužel stop nějak extra nešel. Zůstal jsem zaseknutý u Deauville, což bylo bohaté město, které bylo pojmenované St. Tropez Atlantiku, přístav s drahými jachtami, obrovské kasino a drahé restaurace a hotely. Prostě místo ideální pro zbohatlíky. Až navečer se mi podařilo odrazit a přijet do Le Havre (viz mapka).

Tato velká města byla tak trochu past, pokud přijedete do města v noci, máte jen dvě možnosti, buď zavoláte linku 115 a s velkou pravděpodobností spadnete do špinavého a nebezpečného foyer a nebo budete muset ujít X km pěšky až na konec města, kde si najdete nějaký flek na spaní, abyste ráno mohli pokračovat dál. Jelikož jsem byl po celodenním špatném stopu zpruzený, tak jsem se rozhodl pro variantu první a zavolal na linku 115. Místo měli, ale na tom nejhorším foyer v celém městě. 30 postelí v jedné obrovské místnosti, prostě žádný hotel. Všudypřítomný smrad a kašel spolubydlících, no samozřejmě v těchto podmínkách jsem toho moc nenaspal. Takže jsem spal asi jen 3 hodiny a tašku s botama jsem měl na palandě, aby mi je někdo neukradnul. Měl jsem svoje zkušenosti. Po snídani jsem vykročil do města, a to bylo po hrůzné noci příjemné překvapení. Centrum Le Havre byl památkou UNESCO. Celé centrum bylo ve stylu USA ve 30. letech 20. století, chyběly jen vysoké mrakodrapy. Přidávám pár fotek.

Město mělo 236.000 obyvatel, architektura může děkovat architektovi jménem Auguste Perret, který město po roce 1945 zrekonstruoval ve stylu velkých amerických měst. Jinak je Le Havre druhý největší přístav hned za Marseille. Když vyjdete na pobřeží, vidíte stovky tanků s pohonnými hmotami. Takže jsem udělal rychlou prohlídku centra města a na 09:00 mi otvírali poštu. Budova pošty byla také v tom americkém stylu, byly tam čtyři východy, tak jsem nejdříve nevěděl, kam si sednout. Pošta sice pěkná, ale lidi moc nedávali. Prostě spálená pošta jsme tomu říkali v žargonu. Nečekal jsem ani do oběda a rozhodl jsem se vypadnout z tohoto města. Vydal jsem se tedy pěšky na konec města asi 11 km, a tam jsem rozložil atlas a začal studovat, kam pojedu dál. Nebyl jsem daleko od Rouen, ale vzdaloval bych se od pobřeží a nechtěl jsem riskovat další velké město. A tak jsem se rozhodl pro Dieppe proslavené během druhé světové války.

Ale o tom se dozvíte více v další kapitole…