26. kapitola
Statek a kolaps.
Stojím u cedule konec města Perpignan, ale než budu stopovat dál, tak bych rád pohovořil o bezpečnosti. Pokud jste na ulici, tak slovo bezpečnost nabývá úplně jiného rozměru. A i přesto, že si nastavíte přísná bezpečnostní pravidla tak jako já, nevyhnete se útokům jako na mě v Hyeres, v kapitole číslo 22. Co to u mě znamenají přísná pravidla? Nikdy nespat ve městě, hlavně tedy v parku. Vždycky dojít až za ceduli konec města, a tam si najít lesík či hájek nebo louku. Pravda je taková, že kolikrát, abych nalezl takové místo na přespání, znamenalo chodit i o půlnoci, ale vyplatilo se. Výjimku tvoří ti, co smrdí na dálku, ať už z nemytí, tak už z oblečení. Ti můžou v klidu přespat v parku, poněvadž jediní, kdo vás bude otravovat, tak bude policie. Proč to vlastně vůbec píšu? Protože jsem znal lidičky, co se ožrali někde u marketu a následně šli spát do parku, kde jim ukradli peníze, doklady i boty, proto to píšu. Takže nikdy znamená nikdy!No, a teď se vracíme k pokračování autostopu. Kolem Středozemního moře jsem z Nice nastopoval 547 km, a teď pomalu od moře zamíříme k Pyrenejím. Takže jsem jel toho rána trasu Perpignan-Carcassonne (viz. mapka)
Po 126 km, kdy jsem se vlastně trochu vracel přes Narbonne, jsem dorazil do středověkého města Carcassonne. Zde sídlí další poměrně silná česká komunita na jednom bývalém statku. Stačilo se zeptat několika bezďáčů a měl jsem adresu. Když jsem přišel na udanou adresu, nalezl jsem objekt, ve kterém žilo něco kolem dvaceti Čechů. Tak jako v Montpelliere většinou zkrachovalé existence, ale lépe vedené. Dal jsem se do řeči s některými a opět hodně Moraváků. Severní Morava hlavně. Řekl jsem, že budu spát venku a nebyl problém. Šel jsem do obchodu koupit maso na grilování a nějaká piva a poté ledy roztály. Zůstal jsem příjemný týden. A byl tu listopad 2004.
No a já jsem pokračoval dál, a to do Toulouse tentokrát.(viz. mapka)
97 km autostopu a dostal jsem do města Toulouse, město Jacquese Brela. Pan šofér mě nechal u vlakového nádraží. Asi 200 m od nádraží byl malý parčík, a tam jsem se tam vydal, když v tom okamžiku se mi podlomily nohy, náhle jsem nemohl dýchat, bušilo mi srdce a měl jsem pocit, že upadnu do bezvědomí. Ušel jsem ještě pár set kroků a náhle jsem spatřil ceduli nějaké obvodní doktorky. Tak jsem vlezl do baráku a zaklepal. Otevřela mi asi 60 letá paní doktorka, tak jsem drmolil ve špatné francouzštině, co že mi je, ona mě pozvala dál a změřila mi tlak, ten byl hodně vysoký, pak mě píchla do prstu a měřila mi cukrovku. Dala mi dvě kostky cukru a nakonec mi dala doporučení na pohotovost v centrální nemocnici. Tak jsem poděkoval a šel dál svou cestou. Samozřejmě jsem nikdy na žádnou pohotovost nešel. Až po několika letech jsem se dozvěděl, že to byla panická ataka. V Toulouse jsem si našel kantýnu pro bezdomáče na oběd, a protože všechny ubytovací kapacity byly plné, vydal jsem se na cestu k ceduli konec města.
2026 David H.©️