David’s Paradise

Byl jsem tedy nucen si koupit nový, koupil jsem opět Nokia 3310 protože se osvědčila, peníze jsem na to měl, takže cajk. V téhle mini kapitole vám vysvětlím, jak je to se sociálním systémem ve Francii a bezdomovci. Většinu informací jsem se dozvěděl od Poláků, jak jsem vám řekl v předchozích kapitolách. K dalším osobním poznatkům jsem přišel sám na cestách.

Takže začneme pěkně popořádku. Pokud jste bezdomovec nebo jste přišel o bydlení, tak vám je určená bezplatná telefonní linka 115. Je zadarmo ať už z jakékoliv telefonní budky, tak i z mobilu. Linku provozuje Samu Social. Tam se dovoláte 24/7 a zde sdělíte, že nemáte kde spát. Poté nastává několik variant. Buď mají místo na útulku pro bezdomovce a dají vám adresu, kam se máte dostavit, nebo ve velkých městech vás svážejí v dodávkách z centra města až na uvedenou adresu. Pokud už nemají volnou kapacitu na útulku pro bezdomovce, tak vám nabídnou hotel. Pokud už nemají ani hotel, tak vám dají jízdenku na vlak do dalšího města, kde už je volná ubytovací kapacita. Přes den fungují tzv.Resto sociále kde máte oběd zadarmo nebo za mírný poplatek. Pokud potřebujete čisté oblečení nebo boty, není problém. Croix Rouge, Secure Catholique, Secure populaire.Pokud chcete jídlo domům nebo na squat na týden dopředu také není žádný problém. Resto du Coeur, Secure Catholique, Croix rouge nebo La banque alimentaire. Francie je silně katolická a tak velkou část útulkům a restaurací pro bezdomovce spravuje katolická charita jako třeba nadace svatého Pavla. Ano, opravdu je to neuvěřitelné, ale je to tak, takto to funguje. Pokud se dostanete na útulek, dostanete nejdříve teplou večeři a pak sprchu. Ty útulky jsou rozdělené na extrémní pomoc a normální pomoc. Na tu extrémní se dostanete vždy přes hovor na 115, na ty normální se zapíšete a můžete zůstat 3 noci. Prostě paráda. V některých regionech, třeba jako Burgundsko, můžete objíždět malá městečka vždy po 3 dnech a ve výsledku spíte a jíte celý měsíc. Dokonce vám dají peníze nebo stravenky na jídlo. Těch výhod je samozřejmě víc, ale to se dozvíte během dalšího povídání v budoucích kapitolách.

Vrátíme se do Avignonu v srpnu 2003. Po té bitce a všech dalších událostech jsem se rozhodl definitivně odejít z Provensálska. A tak se i stalo. První týden v srpnu 2003 jsem naplnil můj batoh a vydal jsem se směrem na Marseille. Jel jsem vlakem bez placení, o tom vám také porozprávím v budoucnu. Na nádraží Marseille St.Charles jsem přijel kolem 21:00. Vyrazil jsem pěšky směrem Aix en Province, původně jsem se chtěl jenom rozchodit a vůbec jsem si neuvědomil, kudy budu muset jít. Cesta mě vedla těma nejhoršíma no-go zónami severní Marseille. Jediné štěstí bylo to, že já z batohem na zádech a utrápeným výrazem jsem vypadal jako někdo, komu není co vzít. Čtvrtě plné Arabů ze severní Afriky. Několikrát jsem byl dotázán, jestli nemám cigaretu nebo tabák na ubalení jointa. Vždycky jsem kousek hašiše dostal. V 01:00ráno jsem se konečně dostal za město bohatší o 5 gramů hašiše. Za další 2 hodiny jsem vstoupil do Aix en Province. Byla tam ten den nějaká stávka kamioňáků, takže jsem vylezl z kouře jako duch. Dali mi bagetu a kafe, za což jsem byl vděčný. Takže totálka 33 km za 9 hodin. V Aix jsem poprvé využil služeb útulku pro bezdomovce. Tady to byl Červený kříž, který jej provozoval.

A kam jsem se vydal dál? Tohle další se dozvíte v další kapitole…