David’s Paradise

Byl říjen 2005 a my jsme s Inge opouštěli Lorient po 5 týdnech nucené zastávky pro udělání peněz. Podařilo se mi vysomrovat přes 600€ a 600€ jsem ještě měl od Turka, takže celkem 1200€. Inge si vše platila ze svého, někdy jsem čekal, že se mi přizná, že je to utajená multimilionářka. Každopádně už bylo na čase, neboť její císařská výsost se v Lorient už nudila. A tak jsme vyrazili na krátkou cestu jen 68 km do Quimper (viz mapka)

Na mapce vidíte, jak jsme se striktně drželi pobřeží a Inge to bylo jedno, chtěla jen objevovat nová místa. Takže jsme přijeli do Quimper. V jednom parku, kde jsme posvačili, jsme se seznámili s místním mladíkem Jeanem. Varoval nás, že Quimper je ultra pravicové město, kde nemají rádi cizince nebo nedej bože migranty. My jsme však chtěli minimálně jednu noc zůstat, neboť podzimní noci v Bretani fakt nic moc. A tak jsme se vypravili na CCAS, kam nás poslali na lince 115. CCAS řešilo všechny sociální případy, tudíž i nás, i když jsme byli cizinci. No, úřednice na úřadu fakt nic moc, ostrá jak žiletka. Nakonec jsme usmlouvali jednu noc ve dvojích krizových pokojích a 15€ stravenky, což šlo. Klíče od pokojů nám dala Městská policie. Co byla největší sranda na pokojích, bylo to, že pod dveřmi byla mezera asi 10 cm takže, jak foukalo, tak foukalo dovnitř. Výborný způsob, jak odradit návštěvníky od další noci. Ráno jsme rozmrzele vstávali, dali jsme kafe a chystali se co nejrychleji opustit toto nehostinné město. Koukli jsme do atlasu a po cestě byl Brest. A tak jsme jeli do Brestu (viz mapka).

Bylo to asi 72 km a jako vždy super autostop v severozápadní Francii. No, a tak jsme přijeli do Brestu, takže něco málo vám o něm povím. Brest je správní město kraje Finistere počítajíc 142.346 obyvatel. Je to po Toulonu druhý nejvýznamnější vojenský námořní přístav. Sídlo ponorkové základny francouzského námořnictva.

Tak jsme s Inge procházeli po městě a dali jsme se řeči s jednou dívčinou, která studovala v Rennes, ale rodinu měla v Brestu. Ta nám odhalila další nové poznatky o městě, jako například, že je to město s největší spotřebou alkoholu na hlavu ve Francii, a další velice smutná statistika je první místo v počtu sebevražd. Tohle všechno bylo možná způsobeno špatnými klimatickými podmínkami, neboť tady 246 dní v roce prší.

Abychom prý přišli na lepší myšlenky, tak nás Julie pozvala do pubu na pintu piva. Asi ta informace o spotřebě alkoholu byla pravdivá, neboť bylo 14:00 a pub byl skoro plný, a to nebyl ještě víkend. Objednali jsme si pivo a jak tak piju, tak koukám, že Inge zmizela i s jejím pivem, koukám po pubu, kde by mohla být a byla u výčepu v rozhovoru s udělaným na krátko střiženým týpkem. Asi po 20 dalších minutách s ním přišla k mému stolu. Davide, tohle je Mathieu majitel tohoto pubu, on shání servírku a já jsem dělala servírku už doma ve Stockholmu, takže jsme se dohodli, že tu práci tady vezmu.

No já jsem spíše pochopil, že ten pravý důvod byl Mathieu, ale co, rozhodla se, takže není co řešit. Popřál jsem jí tedy šťastné pokračování, zaplatil jsem a odešel ven na útulek do přístavu.

Útulek byl jak jinak na nábřeží Admirálů a bylo tam hodně bývalých námořníků. Tak jako co si budeme nalhávat, byl jsem trochu rozhozený z odchodu Inge, ale bude třeba se zase stát sólistou. Hodil jsem tedy očko do atlasu a zítra se jede do Morlaix.

A co se událo dál na cestách to se dozvíte v další kapitole…