8. Kapitola část druhá
Cesta do Norska
Všechno bylo tedy naplánováno a my jsme vyjeli z Avignonu
3. 4. 2002.
Na to aby jsme se dostali na Belgickou hranici jsme museli přejet půlku Francie.
Jeli jsme po ose Avignon-Valence-Lyon-Macon-Lons -le-Saunier-Dijon-Troyes-Reims-Arras-Lille. Dohromady 928 km.
Nejhorší to bylo jako vždy v Lyonu, přijíždí se od jihu, a abyste mohli pokračovat dál na sever, musíte přejít celý Lyon.
Nejdříve do kopce až na nejvyšší místo v Lyonu, a pak dolů, abyste se dostali směrem na Burgudsko, tedy na Macon a dále. Celý ten pochod asi 40 km.
Za Lyonem jsme si dali oddech 2 dni a poté jsme pokračovali dál po ose Macon-Chalon-Lons-le-Saunuer.
Burgundsko je krásný region, lemovaný nekonečnými lány vinic.
Zbývalo nám ještě asi 250 km z Macon do Lille, počasí nám přálo a stop šel taky výborně, stopovali jsme po jednom s dali jsme si vždy sraz v dalším městě, většinou na kraji města.
Stopování po jednom bylo nutné neboť dvě Slovanské plešky to by nešlo.
V autě se mě řidiči vždy ptali, jestli nejsem legionář?
A vlastně od té doby vznikla ta legenda o tom, že jsem byl v legii.
X krát jsem to popíral a stejně si lidi mysleli svoje.
Jak bych se mohl stát legionářem po mozkové mrtvici, to dá rozum ne?
A my pokračovali dál přes Dijon, kde se vyrábí slovutná francouzská hořčice a dál na Arras a konečně jsme byli v Lille.
921 km z Avignonu do Lille jsme dali za 3 dny. 1 den jsme si dali oraz a ožrali jsme se na koleji zdejší univerzity se studenty, tedy hlavně se studentkama. lol
Na druhý den s řádnou kocovinou jsme se vydali stopovat do Belgie.
Samozřejmě nás kontrolovala PAF neboli pohraniční francouzská policie, když jsme jim řekli, že jedeme stopem do Norska, tak na nás koukali jak na blázny.
A tak jme stopovali dál.
Z Lille do Anvers to bylo jen 127 km a tam jsme se na den zastavili.
Chtěl jsem na vlastní oči vidět ta židovská klenotnictví kde se prodávají diamanty.
Koukal jsem do výloh na šperky za astronomické ceny.
Adam byl k mému nadšení dost skeptický, říkal, že když to nejde ukrást, tak to je na hovno.
Ať si říkal, co chtěl, tak já byl spokojený.
Belgicko-Holandskou hranici jsme překročili u Eindhovenu.
Vkročili jsme do města a Adam říká měli by jsme zajít do coffe-shopu, když už jsme v tom Holandsku.
Já jsem z toho nebyl moc nadšený, ale šli jsme.
Byl to coffe-shop ze sítě Buldog.
Vlezeme dovnitř a tam asi 4 hosté, povětšinou četli noviny.
Přijdeme na bar a tam barman s knírem jako by právě vypadl z Mexického sérialu.
Zeptal se co si dáme?? Tak říkám two Heineken and something for smokes. Barman říká, něco pro začátečníky nebo rovnou superskank??
Tak já už jsem měl své zkušenosti s hulením z Čech a Adam hrdě hlásil, že hulil už 3x, načež se ti 4 hosti začali smát.
Po chvilce diskutování jsem zvolil Orangebad, to byla v té době pecka.
Dostali jsme naše hulení, ale navstal jiný problém, ani já ani Adam jsme to neuměli ubalit.
Barman to pochopil velice rychle a nabídl se, že nám to ubalí.
Pak nám podal ubaleného jointa a povídá have a good trip.
Jako správní začátečnici jsme se po pár pávech začali strašlivě smát.
Adam chvílemi mlátil hlavou do stolu.
Smáli jsme se my, smáli se místní a smál se i barman.
Nakonec to skončilo tak, že jsme dali každej 5 Heinekenů a 2 brka.
Jelikož už padala noc, nakoupil jsem v krámě čokolády a hledali jsme místo, kde přespíme.
Na druhý den jsme pokračovali ve stopování směrem na Zwolle.
Celá ta cesta se projížděla krásným Holandským venkovem, prostě pecka.
Za každý kilometr jsem byl vděčný.
Dorazili jsme na Holandsko-Německou hranici do Groningue. Překročili jsme hranici do Německa a stále jsme se drželi pobřeží Severního moře.
Dále jsme se dostali do Bremenhavenu.
A pak zase po Německém venkově do Cuxhaven.
Potom nás čekala cesta přírodním parkem Schleswig-Holsteinisches.
Nádhera.
Až poté jsme se dostali na Německo-Dánskou hranici ve Flensbourg.
Vyrazili jsme dál opět přes Národní park Vadehavet až do města Esbjerg.
Tam jsme se nechtěně zasekli.
Chodím tak po městě a Adam se mi ztratil, tak se vracím o pár ulic dál a nakonec slyším Adamův smích, tak jdu blíž a vidím Adama v kolečku mezi výkopovými dělníky.
Adam na mě křičí, Davide, pojď sem.
A hned mi představuje chlapy, tohle je Kárl …Jurgen a dál už nevím.
Prostě dělňasové. Poslal jsem Adama pro piva a on se vrátil s igelitkou plnou nádherných plechovek Faxe.
Tak to proběhlo ještě asi 4x co se šlo do obchodu.
Všichni byli tak ožralí, že jsme usnuli v těch výkopech.
Dodneška nevím, jak je možné, že nás nekontrolovala Policie.
Na druhý den jsme jakž takž střízliví vylezli z těch výkopů.
Hrozná kocovina, Kárl, Jurgen a ostatní bůhví kde…
První co kontroluju je peněženka, chvála bohu, byla na svém místě.
Adam se taky plácal z výkopu a nutně jsme potřebovali kafe, tak jsme hledali bar nebo kavárnu.
Když jsme se každý po dvou kávách zmátořili tak jsme se vydali stopovat dál.
Čekala nás velká štreka z Esjberg do Aalborg zase přes část venkova.
V Aalborgu jsme zůstali den a čekala nás velká výzva, a to jak se dostat do Švédska.
Oresundský most mezi Dánskem a Švédskem to byla naše volba.
Adam nesouhlasil s trajektem, který jsem chtěl zaplatit. Prý na lodích blije.
A tak jsme do Švédska dostali přes Oresundský most.
Architektonický šperk měřící 8 km.
I tuto překážku jsme zvládli, i když jsme tentokrát stopovali oba dva.
Dal jsme stopovali až do Göteborgu a jelikož bylo hezké počasí, tak jsme šli na pláž.
Co bylo zajímavé, že na pláži ve Švédsku byly palmy, to jsem nechápal.
Adama jsem také nechápal, neboť 16.dubna vlezl do moře, prostě mrož.
Jeho sportovní výkon neutekl pozornosti mladých slečen na pláži, jimiž byl Adam po příchodu z moře obklopený.
Jenže co se nám nestalo, Adam se nám zamiloval a po dvou hodinách mi oznámil, že zůstává tady.
A tak jsem zůstal ve Švédsku sám, a jak to bylo dál??
2026 David H.©️