David’s Paradise

V poslední kapitole jste se dozvěděli o mé blbosti a následném zranění, díky němuž jsem musel zůstat týden na útulku v Cabretonu. Capbreton měl v té době 7565 obyvatel, moc hezké přímořské městečko kraje Landes a regionu Nouvelle Aquitaine. (viz foto)

Když jsem přijel z pohotovosti na místo, rychle jsem našel domeček Foyer d’hébergement urgence. (já tomu říkám útulky prostě.) Na domečku už o mně věděli, a tak jsem se seznámil s Carole a Pierrem. Normálně to funguje tak, že otvíračka je v 18:00, pak sprcha a večeře a na druhý den po snídani tě zase vypustí do ulic a můžeš přijít 3x do měsíce. Já měl výjimku, protože jsem měl od doktorů klid na lůžku, takže jsem nemusel přes den být na ulici, ale byl jsem na baráčku. Od třetího dne už mě to přestalo bavit ležet v posteli a pomáhal jsem Carole s úklidem. Vánoce se blížily, a tak jsem se jim hodil. Ve 28. kapitole jsem psal, že tento rok budu slavit moje poslední Vánoce a bylo to tak. To jsem ale ještě nevěděl, že budu vůbec slavit nějaké Vánoce. Přišlo to nečekaně, pátý den si mě zavolala Carole do kanceláře a povídá, že jestli bych prý nechtěl oslavit svátky tady, tedy že bych mohl zůstat až do 3. ledna. Prý bych jim jen během svátků trochu pomáhal. Samozřejmě jsem řekl ano. Mou dobrou náladu zkazil až telefonát z Čech. 4 kamarádi, které jsem znal z devadesátek, zmizeli, dva tragicky zesnuli a dva další údajně vycestovali do zahraničí a neví se kde se nacházejí. Od toho roku jsem přestal úplně slavit Vánoce, neboť skoro každý rok jsem měl podobné hlášky, že ten nebo onen už není, a to jsem jen prodával řízek s hranolkama blahé doby.

No ale dost bylo smutnění a věnujme se svátkům pro bezdomovce. Ve Francii jsou ty svátky trochu jinak, slaví se až 25. 12., který je ten nejoslavnější den, kdy si lidé dávají dárky. K tomu také připadá vánoční tabule, která se skládá z krůty, tedy trochu poameričtěný pokrm, kachní játra a v neposlední řadě ústřice a kaviár a také truffe. Takto velkou hostinu jsme na útulku neměli, ale všem chutnalo. Přišli i dva Poláci, a tak jsem byl rád, že můžu pokecat, neboť chlapáci byli v mém věku. Jacek a Zbyszek. No a zbytek času utekl jako voda a my slavili Nový rok 2005. Po těch zprávách jsem nebyl moc nadšený, ale věřil jsem, že v novém roce se to změní. Jak moc jsem se zmýlil.

O tom všem se dozvíte v dalších kapitolách…