David’s Paradise

Pěkné město na pohled. Jako vždy jsem zavolal linku 115 a hledal foyer. Naštěstí bylo místo na foyer Adapei, protože v listopadu v Bretani vytrvale pršelo. Foyer otvíralo v 17:30 a tak jsem měl čas na prohlídku města. Hlavně jsem chtěl omrknout, kde je pošta a markety na somrování. Od jednoho dědy jsem se dozvěděl, že tam je několik nalezišť od dob paleolitu do doby bronzové a tak. Ještě tam mají v jedné vesnici menhiry, na ty se ještě půjdu podívat. Tak jsem zašel na pivo a pak čekal až otevřou foyer. Foyer to bylo malé, ale útulné, bylo nás tam sedm. Zeptal jsem se, jak to tam chodí, tedy jak dlouho tam můžu být atd. Pán, co tam pracoval, mi řekl, že to rozhodne CCAS zítra, kam budu muset jít. Řekl jsem tedy Ok, dal si sprchu a večeři a šel spát.

Na druhý den jsem se nasnídal a oholil a vydal se na CCAS, tedy sociální úřad při městském úřadě. Vlezu dovnitř a tam sedí korpulentní dáma. Co bys rád, synu? Tak odpovídám, že jsem stále na cestách a teď v listopadu je už stále zima a déšť, a že bych rád u nich ve městě zůstal přes zimu. Vysvětlil jsem jí, že nemůžu pracovat kvůli ochraně pracovního trhu až do roku 2008, což věděla, a tak jsem dostal papír se štemplem pro foyer, že můžu zůstat až do 31.3 2006. Prostě pecka, neboť jsem byl poslední dobou už unavený, nehledě na ty epizody záchvatů, co jsem nevěděl, co to je. Tak jsem začal zkoušet fleky na somrováni a začal jsem u pošty, neboť tam nikdo z místních neseděl, což byl většinou opak. Šlo to dobře, za tři hodiny 25€. Zítra půjdu vyzkoušet markety. Spočítal jsem si, že do jara bych si mohl našetřit 1200-1500€ po odečtení výdajů za pivo. Už jsem skoro odcházel, když šla na poštu ta hodná paní z CCAS. Říká mi, tak tady jsi, tak alespoň, že neděláš lumpárny. Také mi řekla, že mám přijít v neděli ke kostelu, sice tam chodí už jeden místní, ale dva se tam ještě vejdou. Tak jsem poděkoval za informace a za dvoueurovou minci, co mi dala, a šel jsem si koupit obloženou bagetu do boulangerie. Po obědě jsem si našel flekaté na pivo, ne přímo v centru města, abych nebyl na očích, a kde bylo alespoň trochu přístřeší, protože stále a vytrvale pršelo, což je v Bretani od října do dubna zcela normální. Ovšem nejdůležitější bylo to, že mám kde jíst a spát až do jara, tudíž pecka.

Tahle kapitola je tak trochu nudná, ale ne vždy na cestách jsou velké chlastačky (ne že by nebyly nabídky) nebo bitky, neboť tomu jsem se snažil vždy vyhýbat.

A hlavně, ono se říká, že problémy si vás najdou, i když je nehledáte. takže opravdu výjimka potvrzuje pravidlo.

Jak jsem tedy prožil zimu v Lannion? To se dozvíte v další kapitole…..