3. kapitola
Autostopem do Francie.
Takže Itálie pro mě skončila, neboť do přístavu přišli Moldavci, a to, co jsem dělal za 1M, oni dělali za 800k lir.
Tudíž jsem přemýšlel co dál…
Když jsem byl v Jánských Lázních na rehabilitaci (viz kapitola 1), potkal jsem tam dalšího hochštaplera jménem Luboš Chaloupka.
Chvástal se, jak pracuje ve Francii a po jedné rundě mi napsal na papírek svojí adresu, že můžu pracovat s ním, když budu chtít.
Poslední peníze jsem rozfrcal v Palmanově s klukama z Teplic, co dělali v Itálii sádrokartony.
Jejich šéf jim zaplatil na léto apartmán v Palmanově a tak jsem bydlel u nich. Jenže i toto skončilo a já se vrátil na skok do Čech.
Tam jsem zjistil, že mi pšenka nepokvete, a tak jsem si vzpomněl na papírek od Luboše.
Měl jsem v kapse 3 300 kč, ty jsem rozměnil na francouzské franky, takže jsem měl asi 900 franků.
Abych ušetřil, tak jsem se rozhodl, že pojedu stopem.
No, neměl jsem ani mapu, jen v knihkupectví jsem se kouknul do atlasu a napsal si asi zhruba trasu.
Praha-Norimberk-Mnichov-Štutgart-Štrásburg-Lyon-Avignon.
Ta třetí kategorie jsem já. 🙂🌞
No, co vám budu povídat, bylo to peklo.
Do Norimberku jsem se dostal v pohodě a kráčel jsem k poslední benzínce směrem na Mnichov.
Čekám si na stop a tu náhle u mě prudce zastaví civilní krémová dodávka, otevřou se dveře a tam tři maníci. Geheime staatpolizei.
Kam prý jedu, tak povídám že do Francie, oni že hmmm, a ať jim dám tašku, oni jí vzali a celou vysypali na zem.
Pak nalezli zpátky do dodávky a řekli mi, že za hodinu pojedou zase kolem a jestli tady ještě budu, tak mě prý předvedou.
Tak tohle bylo seznámení s německou policií.
Naštěstí jsem chytil stopa až do Mnichova, takže žádný policajti.
V Mnichově jsem zamrzl celý den, a tak jsem vyměnil franky za marky a hromadnou dopravou jsem se dostal až na konec města, odkud jsem mohl stopovat dále na Štutgart.
Do Štutgartu jsem dorazil v noci, mašíroval jsem po obchvatu až na konec města.
Tma jako v pytli, tak jsem našel nějaký hájek u obchvatu, nebo jsem si to alespoň myslel.
Jinak, abyste pochopili, tak já byl zcela naivní, neměl jsem ani spacák, zato tašku zbytečných hadrů.
Prostě jsem se oblékl do teplých hadrů a snažil se usnout.
Ráno jsem se probudil a z háječku se stalo dětské hřiště plné psích hoven.
Ráno jsem stopoval dál na Štrasburg a tam mi došly peníze.
Ta anabáze v Německu se prostě protáhla.
Nakonec jsem se dostal na jedno odpočívadlo asi 20km za Štrasburgem směrem na Lyon po (autoroute de Soleil) neboli Sluneční dálnice. Stopoval jsem a stopoval a nic, načež začlo silně pršet.
Neměl jsem peníze, abych se schoval do motorestu, a tak jsem schoval do telefonní budky. Pršelo celou noc, a tak jsem čekal v té budce celou noc.
Ráno jsem se opět vydal na výjezd stopovat.
Co do počtu navštívených zemí jsem zcela průměrný, ale to není důležité.
Asi po dvou hodinách jsem měl štěstí a zastavil mi mladý pár v otřískaném Pežotu.
Tady jsem poprvé zažil, co je to Francouzská pohostinnost. Dali mi kafe, Colu a obloženou bagetu a slíbili mi, že mě zavezou na největší parkoviště za Lyonem, ač si kvůli mně zajeli přes 30km.
Pak už to šlo celkem svižně a s posledním kamioňákem jsem se dostal skoro až do Avignonu. Takže poslední noc strávená na Air de repos a na druhý den mě kamioňák vyhodil u odbočky do města.
Následně mě asi po 15 minutách zastavila paní, která mě zavezla do centra Avignonu.
Těch šílených 1316km jsem urazil za 11 dní takže masakr.
Už jsem si říkal, že nic horšího mě potkat nemůže, ooo jak jsem se mýlil.
Ale o tom až v další kapitole.
2026 David H.©️