David’s Paradise

Svátky uběhly jako voda a můj odchod z Capbretonu byl na spadnutí. Rozloučil jsem se s Carole a Pierrem a vydal jsem se zase na cestu. Čekalo mě 169 km do Bordeaux, pěkně podél Atlantiku. (viz mapka)

Autostop mi šel jako po másle a vlastně na jeden zátah jsem dorazil do Bordeaux, města slunce a vína. Je to město se silnou Portugalskou menšinou, počítá se až 15.000 Portugalců. Většina z nich přišla před 30-40 lety pracovat na sklizni vína, nejdříve jako sezonní pracovníci a poté už zůstali. Vlastně jsem po příchodu do města vůbec nevěděl, co budu dělat, spíše jsem chtěl přespat a na druhý den pokračovat dál.

Náhoda tomu však chtěla jinak. Nejdříve jsem si zjistil adresu restaurace pro bezdomovce na lince 115, a pak jsem se vydal do centra města na určenou adresu. V restauraci narváno, a tak jsem musel čekat, až se uvolní místo. Konečně jsem našel volného fleka a posadil jsem se. Naproti mně seděl asi hubený padesátník, zřejmě Polák odhadoval jsem. A tak jsem pronesl Dzien dobrý i smacznego. Měl jsem pravdu, byl to Polák a jmenoval se Piotr a bylo mu 55 let. Po obědě jsem ho pozval na pivo na terásku a pokecali jsme líp. Piotr byl ve Francii už přes 3 roky, doma měl nějaké problémy stejně jako většina lidí, se kterými jsem se setkal, buď jim hrozil kriminál nebo exekuce. U Piotra to byl ten druhý důvod. A pak začal vyprávět, že má squat v jedné okrajové čtvrti Bordeaux kousek od Lídlu, a že se tam dá slušně somrovat. Navíc čeká až mu dojede kolega z Avignonu, takže jestli chci, tak můžu přespat u nich na squatu. Já jsem samozřejmě nepovídal, že mám peníze z práce ušetřené, to byla vždy zásada číslo jedna! Ale řekl jsem ano na jednu noc a pak pojedu dál. Po pár pivech jsme autobusem vyrazili na okraj města, byla to taková horší čtvrť plná Arabů a a Portugalců. Poté jsme vystoupili a šli pěšky asi deset minut, když jsme přišli k patrovému domku se zahradou. Cestou mi Piotr ukázal ten Lídl, u kterého se dalo somrovat. Ptal jsem se ho na případné problémy s Arabama a on říkal že ne, že oni si jedou svůj business a starý pán je nezajímá. Navrhl jsem mu, že by jsme mohli zajít do Lídlu pro pivo, když budeme večer tři, na což samozřejmě Piotr reagoval kladně jako správný Polák. Jeho kolega stejně ještě nedorazil, tak jsem vyprázdnil můj velký batoh a šli jsme do obchodu. Vzal jsem plný batoh 25 piv a šli jsme zpátky na barák. Byl leden 2005, tudíž docela kosa, ale Piotr tam měl kamna a řekl, že do deseti minut bude teplo. Takže kamna pěkně rozfajroval a skutečně bylo teplo, sedli jsme si kolem kamen a čekali na jeho kolegu. Kolem osmé se rozrazily dveře a koho nevidím, Jacek B., kterého si můžete pamatovat z Avignonu z 15. kapitoly, když se mě snažila pobodat banda zfetovaných Francouzů. Tak proběhlo velké přivítání, Piotr nevěděl, že se známe, a tak jsem mu musel vysvětlit události staré 4 roky. Já jsem zase zpovídal Jacka, co ty 4 roky dělal. Asi jako já, napravo nalevo, v Bourgundsku na víně jinak clocha. Příchod Jacka samozřejmě změnil situaci a tak jsem se zeptal Piotra, jestli nemůžu nějaký čas zůstat. Samozřejmě mu to vůbec nevadilo, aspoň nás bude víc. A tak jsem zůstal nečekaně v Bordeaux aspoň prozatím.

A co bylo dál se dozvíte v další kapitole…