33. kapitola
Od zátoky Arcachon až do pevnosti Boyard
Po neslavné bitce, kdy se naše tlupa kompletně rozpadla, jsme měli zákaz pohybu v Dordogne. Jak jsem již vysvětlil v předchozí kapitole, tak Pavel a Američan na Policii zůstali, bůhví proč, ale prali se statečně. Kolega Jacek se vrátil do Bordeaux k Piotrovi na squat. U Jacka mě to mrzelo, neboť to byl výborný kolega na cestách, dozvěděl jsem se toho hodně o polské historii, o které dokázal barvitě vyprávět. A to byl vlastně ten problém, on byl historik a ne pouliční rváč. Takže jsem opět zůstal sám. Na útulek jsem měl zákaz, a tak nastoupila moje zajetá metoda, jít až k ceduli konec města a tam se někde vyspat, abych na druhý den mohl cestovat dál. Asi po 2 km chození u konce města jsem našel loučku a tam jsem se natáhl a usnul. Na druhý den už jsem měl jasno, kam jsem chtěl jet, tedy zase k Atlantiku a pokračovat po pobřeží na sever. Blbé bylo, že jsem musel jet přes Bordeaux a fakt se mi nechtělo jít pěšky 25 km přes celé město. Takže jsem to pořěšil tak, že jsem se nechal vyhodit na poslední station de service, a tam jsem si napsal ceduli Arcachon a čekal, kdo zastaví. (viz mapka)
Tak jsem asi na 3x dostal do Arcachonu. Jako tam pecka, na 150 km2 se rozléhají písečné pláže a na jistých místech i duny, velice turistické. Ze zahraničních turistů hlavně Angličané.
Asi po čtyřech dnech mě to válení přestalo bavit a vydal jsem se na cestu dál. Musel jsem objet celou tu zátoku Arcachon a přírodní park Medoc a zase přes Bordeaux až do Royan tedy 197 km (viz mapka).
Royan bylo přímořské letovisko v kraji Charent Maritime a provincii Nouvelle Aquitaine. Tam bylo taky moc hezky, stejně jako v Arcachon. Tak jsem se rozhodl pár dnů zůstat. No a teď zjišťuji, že to začíná připomínat Nationale Geographic. Mapičky a ilustrační fotečky. Ono se ale v tom červnu 2005 až na rvačku v květnu nic zvláštního nestalo.
Takže dnes jen tato krátká kapitola. A v příští kapitole nás čeká pevnost Boyard a další vyprávění…
2026 David H.©️