David’s Paradise

Tak tu máme druhý díl mojich storek ze života.
V první kapitole jste se dozvěděli, jak mě sestřelila mozková mrtvice, a dnes se dozvíte, jak to bylo dál.

Píše se listopad 1999.
Je to skoro rok co mě navštívila teta mrtvice.
Naštěstí jsem to jakž takž rozchodil, ale musel jsem začít myslet, co dál.
Nemocenská mi skončila a o práci, co jsem měl, jsem přišel.
Ono tedy nebylo o co stát, neboť do podniku, kde jsem dělal provozáka, udělala šťáru protidrogová policie a krátce poté byl podnik uzavřen.
Takže jsem byl na dlažbě a co teď, můj byt na Žižkově taky padnul a já musel přespávat u kamarádů, což nebylo zdaleka ideální.
Náhoda mi přivedla do cesty pána, budeme mu říkat Zdeněk.
Česko-švýcarský hochštapler, který pokaždé jezdil do Čech jiným autem, tu Jaguár, tu Porsche nebo Ferrari.
No každopádně mi nabídl práci.
Má jachtu v Itálii a je potřeba nějakou prácičku v motor-roomu. Natírání a tak.
Domluvili jsme se, že za ním přijedu přímo do Itálie.
V prosinci jsem tedy za poslední peníze zakoupil jízdenku do Udines.

Tady je takové resumé na začátek.
Cestování, pro někoho zábava, pro někoho práce či business.
A pak jsou tu ti, pro které je cestování vokace na celý život.

V autobuse bylo velmi veselo, neboť v té době jezdily do Itálie holky, co pracovaly jako tanečnice, společnice nebo prostě šlapky, a jelikož většinou to byly holky z Moravy, tak slivovice tekla proudem.
Ve čtyři ráno jsem vystoupil z autobusu v Udines kousek od vlakového nádraží.
Koupil jsem si jízdenku do St.Giorgio di Nogaro a čekal až přijede vlak.
Saint Giorgio di no Garo bylo malinkaté městečko 33 km od Udines a 32 km od Lignano.
Z nádraží do privátního přístavu to bylo 4 km pěšky, neboť na taxíka jsem neměl.
Když jsem konečně našel přístav, už na mě čekal Zdeněk.
Dali jsme snídani a on mi vysvětlil, co po mě bude chtít.
Byla to vlastně prkotina v motor-roomu.
Uříznout nějaký plechy a pak vše přetřít barvou.
Pak přišla složitější práce na palubě lodi, výměna palubní podlahy. Já jsem Zdeňkovi pouze pomáhal, bylo to speciální měkké dřevo něco jako balza pro modeláře. Hlavně metr toho dřeva stál 700 marek!!
Mezitím jsem obdivoval jeho loď,18,60 metrů, cena 1M marek. Prostě paráda.
Po pár dnech práce skončila a Zdeněk se ukázal jako skrblík a dal mi 200.000 lir za všechno a řekl mi bye bye.
Takže shrnutí: byl jsem v cizí zemi, jejímž jazykem nemluvím a v kapse mám 200.000 italských lir což v té době představovalo asi 2400 CZK. Super.
Měl jsem s sebou malý slovník, který jsem koupil ještě v Čechách, a tak jsem se naučil nazpaměť jednu větu:
Sto cerkando un lavoro.
Tedy, že hledám práci, a s touhle větou jsem obešel všechny lodě.
U dvou lodí jsem uspěl, všechno to byli důchodci. Jedna loď šla do doku na odrezovací ošetření a druhá loď hledala něco jako plavčíka na cestu do Chorvatska velmi dobře placenou – 250 DM.
Takže jsem se plácal po takových malých prácičkách skoro rok, nedělal jsem jen lodě, ale i umýval nádobí v přístavní restauraci prostě holka pro všechno. Navíc fakt platili mizerně – 1M-1.2M lir měsíčně.
Navštívil jsem Lignano, Bibione, Palmanovu, Benátky a Udines, tedy všechno, co bylo blízko.

Po roce mě to přestalo bavit a já začal přemýšlet co dál.
A tady se začíná otevírat francouzská stopa….ale o tom až příště